Nejsem si zcela jist, zda jsme někdy v tom již docela dlouhém období existence našeho sboru prožívali typické období dlouhodobější stagnace. Když si před sebou promítám průběh těch asi 35 let, charakterizoval bych je spíše jako období neustálého růstu, které bylo několikrát narušeno krizemi, k nimž se pak snad někdy vázalo i krátké období stagnace.

Po tomto rozdělení začal náš pastor František Apetauer budovat sbor stále cílevědoměji jako sbor skupinkový. Tento model umožňoval zajištění pastorační péče téměř pro všechny členy sboru. Slabinou sboru ovšem zůstalo staršovstvo. Byli jsme totiž pouze čtyři a navíc jsme nikdy k sobě náležitě nepřilnuli. Navíc jsme nebyli schopni rychle rozšířit počet starších alespoň na sedm. A tak jsme neodvrátili další krizi, která měla svůj kořen opět ve staršovstvu. Sbor však v této krizi ztratil asi polovinu svých členů. Od té doby však opět každoročně narůstá. Nepropadl se tedy do nějaké malomyslnosti a skepse.

Klíč našeho příběhu vidím v tom, že máme Bohem povolaného pastora, který si je tohoto povolání vědom a chce v něm za každou cenu věrně obstát. Pokračování toho klíče vidím i v tom, že Bůh povolává další lidi motivované hlavně pastorovým příkladem, kteří jsou ochotni se mu postavit po boku, podporovat ho, a poctivě a bratrsky spolupracovat na Božím díle. Klíč prostě vidím v lidech oddaných Bohu a sobě navzájem.

Pastorálka Apoštolské církve 18. - 20. března 2009