poslal oko Bible a rozum, logika věcí.
Jsou dvě hlavní cesty poznávání Boha – víra – a její
uchopení rozumem.
Teologie má šířit živou a niternou zkušenost Boha. Je hledáním racionálního pochopení vírou
přijatých tajemství křesťanského Zjevení, nakolik je to možné.
Mnišská teologie je orientovaná převážně na kontemplaci
tajemství víry v Písmu, zatímco teologie scholastická využívala rozum, aby
novými metodami tato tajemství zkoumala a vytvářela teologický systém.
Harmonie
víry a rozumu vytváří blahodárnou syntézu, kterou se křesťanství odlišuje od
všech ostatních náboženství.
Všechny vědy - kromě toho že jsou užitečné k porozumění
Písma svatého – mají hodnotu samy o sobě a je třeba je pěstovat, aby se
rozšiřovalo lidské vědění a uspokojovala se touha člověka poznat pravdu.
K poznání Boha nelze vyjít odjinud, než od toho, co
chtěl Bůh sám o sobě zjevit prostřednictvím Písma. Tato teologie si tedy
v prvé řadě žádá láskyplné studium Písma svatého.
Patristicko – středověké
rozdělení smyslu výkladu Písma je následující:
Historicko-literární, alegorické, analogické a morální.
Jde o čtyři dimenze smyslu Písma, které jsou dnes znovu
objevovány a které umožňují vidět, že v textu a v podaném vyprávění
se skrývá hlubší význam: vlákno víry, které nás táhne vzhůru, vede nás na této
zemi a učí nás, jak žít.
Hugo od sv. Viktora (12.stol) však klade originálním
způsobem zvláštní důraz na historicko – literární smysl, což byla novinka.
Jinými slovy, ještě před objevením symbolické hodnoty či hlubších dimenzí
biblického textu je třeba znát a prohloubit význam dějin podaných v Písmu.
Jinak totiž – upozorňuje efektním přirovnáním – hrozí nebezpečí, že se staneme
"odborníky" na gramatiku, kteří neznají abecedu.
Tomu, kdo zná smysl dějin,
popsaných v Písmu, se lidské události jeví jako podřízené božské Prozřetelnosti
podle plánu, který přesně stanovila. Dějiny nejsou výsledkem slepého osudu,
nebo absurdní náhody. Naopak, v lidských dějinách působí Duch svatý, který
navazuje podivuhodný dialog lidí s Bohem, jejich přítelem. Bůh do dějin
reálně vstupuje a jedná v nich; je jakoby součástí našich dějin, ale vždy
uchovává a respektuje svobodu člověka.
Už sv. Justin (nar. roku 100) píše o božském plánu stvoření a
spásy, který se naplňuje v Ježíši Kristu, jenž je Logos, tzn. věčné Slovo,
věčný Rozum, tvůrčí Rozum.
Každý člověk, jakožto rozumný tvor je účasten Logu,
jehož „semeno“ v sobě nosí, a může chápat záblesky pravdy. Samotný Logos,
který se zjevil v prorockém předobraze Hebrejům ve Starém zákoně, se tak v
„semenech pravdy“ částečně ukázal také v řecké filozofii.
Justin zde
dospívá k následujícímu závěru: protože křesťanství je dějinným a osobním
projevem Logu v jeho úplnosti, plyne z toho, že všechno krásné, co
bylo kýmkoli vyjádřeno, náleží nám křesťanům (Druhá apologie 13,4).
Takto
Justin, byť kritizoval rozpory řecké filozofie, s rozhodností vztáhl
každou filosofickou pravdu k Logu, čímž z racionálního hlediska
založil jedinečný nárok pravdy a univerzality křesťanského náboženství.
Pokud
se Starý zákon vztahuje ke Kristu, jako se znamení vztahuje k označené
skutečnosti, pak se řecká filozofie rovněž vztahuje ke Kristu a evangeliu –
jako část, směřující ke sjednocení s celkem.
A Justin říká, že tyto dvě
skutečnosti, Starý zákon a řecká filozofie, jsou jako dvě cesty, které vedou ke
Kristu, k Logu. Proto řecká filozofie nemůže odporovat evangelní pravdě a
křesťané z ní mohou s důvěrou čerpat jako ze svého vlastního dobra.
Justin ve své první Apologii vyslovil neúprosnou kritiku pohanského náboženství
a jeho mýtů, které pokládal za ďábelské svody, jež při hledání pravdy zavádějí
na falešnou stopu.
Naproti tomu filozofie představuje privilegovanou oblast
setkávání pohanství, judaismu a křesťanství právě na rovině kritiky pohanského
náboženství a jeho falešných mýtů. Pohanské náboženství se však neubíralo
cestami Logu, ale setrvávalo na stezkách mýtů, přestože to řecká filozofie
považovala za nekonzistentní ve vztahu k pravdě. Zánik pohanského
náboženství ve styku s křesťanstvím byl proto nevyhnutelný; nastal jako
logický důsledek odtržení náboženství (redukovaného na vyumělkovaný komplex
ceremonií, konvencí a zvyků) – od skutečné pravdy bytí.
Ty se především modli, aby ti byly otevřeny brány světa,
protože nikdo nemůže vidět a porozumět, pokud mu Bůh a jeho Kristus neudělí
porozumění. (Dialog 7,3).
Také veliký Galileo tvrdil, že Bůh dal lidstvu dvě „knihy“:
Písmo svaté a Knihu přírody (vědy, matematiky).
Skrze obě tyto knihy se člověk
může setkávat s Bohem.
Vědci totiž zažívají zvláštní zkušenost: svět je až nápadně
poznatelný – jakoby zde byly informace připravené jen pro člověka, aby jich
objevil. Vezměme takový paprsek, přicházející stovky let z některé hvězdy.
Nese v sobě informaci o směru, ve kterém se hvězda nachází a tak ji můžeme
zakreslit do hvězdné mapy, do souhvězdí. A to by nám mohlo stačit, stejně se tam
zřejmě nikdy nedostaneme. Ale tento paprsek v sobě nese spoustu informací
dalších (nadbytečných?): Z jakých prvků se hvězda skládá, jaká je její
teplota na povrchu, jaké je na povrchu magnetické pole, jakou rychlostí se hvězda pohybuje, jaká
je její gravitace apod.
To všechno jsme schopni pomocí matematiky, pomocí logických
zákonů zjistit jako poznatelnou pravdu.
Pravda o Bohu je vždy logická, Bůh svojí přirozeností je
vždy v souladu s logikou.
Já bych Galilea doplnil ještě o další knihu, věnovanou lidem
od Boha - o knihu krásy.
Skrze ni můžeme
žasnout a spolu s anděly obdivovat Boží díla Stvoření a spolu s nimi
Boha chválit. I krása nás přivádí blíže k Bohu, i v kráse se
setkáváme s nekonečně milujícím Bohem.
