poslal Nepřihlášený V den, kdy píšu tento článek, přinesly noviny zprávu o tom, že celý
týden významně klesaly ceny zlata. Domnívám se ovšem, že jde o dočasný
výkyv a že cena zlata dále poroste.
Jen o týden dříve referovaly noviny o tom, že Češi nakupují zlato
jako nikdy dříve. Ne zlaté mince, ne zlaté šperky (prodej tohoto zboží
prý naopak mírně klesá), ale čisté zlato, zlaté cihly, či spíše
cihličky.
Čím to je? Movitější lidé, kteří si zlato mohou koupit, dospěli k
závěru, že je to nejjistější způsob uložení peněz a zajištění na stáří.
Nemohu tvrdit, že investovat do akcií se nevyplatí, protože nemohu
vyloučit, že zítra začne cena akcií opět růst a poroste třeba deset let.
Ovšem vzhledem k tomu, jak se akciové trhy chovaly v posledních pěti
letech, soudím, že dnes bude do akcií investovat opravdu spíše jen
nenapravitelný optimista nebo člověk, který vážně neví, co s penězi.
Hlavním problémem je, že lidé dnešní ekonomice nevěří. Nevěří akciím,
nevěří různým podobám pojištění, a termínované účty nenabízejí žádné
zajímavé úročení.
Sám jsem letos začal pobírat starobní důchod. Díky Bohu, zatím si
vzhledem ke svému zdraví mohu přivydělávat – se samotným důchodem bych
rozhodně nevystačil. Stál jsem před volbou, zda odchod do důchodu
neodložit a nepobírat pak důchod o něco vyšší. Rozhodl jsem se touto
cestou nejít. Proč? Protože nepovažuji za jisté, zda nakonec celý náš
důchodový systém nezkolabuje, a rád dostanu od státu nazpět aspoň něco z
toho, co jsem během života na důchod odevzdal. Beztak toho bude jen
zlomek, i kdyby systém ještě vydržel.
Celý náš ekonomický systém je v hluboké krizi. Tato krize má své
ekonomické příčiny a projevy, její kořeny leží ale za horizontem
ekonomiky. Jsou to kořeny duchovní a civilizační.
Továrny se neruší. Banky plošně nekrachují. Zemědělci dále obdělávají
zemi. Služby vesměs fungují. Kde se tedy bere takový mrak nejistoty, ba
dokonce beznaděje?
Lidstvo nedokáže žít bez vize. Byli jsme stvořeni k něčemu více než k
tomu, abychom zde nějakých sedmdesát či devadesát let vegetovali, pak
zemřeli a zmizeli z tohoto světa kremací bez obřadu. Národy i
jednotlivci potřebují mít ke svému životu vizi, a pokud tato vize
schází, společnost se hroutí a začíná propadat nejen do beznaděje, ale i
do anarchie. Obávám se, že nedávné rabování v Londýně a jiných
anglických městech je pouhou předzvěstí toho, co přichází.
Křesťanství dalo lidstvu, národům i jednotlivcům vizi Království
nebeského. Pravda, byla to vize nebezpečná, protože (některé) lidi čas
od času napadlo, že by ji mohli uskutečnit vlastními lidskými silami.
Tak to ale původce a dárce této vize – Ježíš Kristus – nikdy nemyslel.
Jednak zdůrazňoval, že jeho království není z tohoto světa (a proto se
ani nedá prosazovat lidskými prostředky), jednak nás upozorňoval, že
„bez něj nemůžeme činit nic“. To první a často i to poslední, co pro
přiblížení této vize můžeme udělat, je nechat Krista kralovat ve svém
srdci. Pokud to nevezmeme za tento konec, mohou nastat strašlivé
katastrofy.
Když lidé začali opouštět Boha, nastala „vhodná“ doba, aby vize
Božího království nabyla sekulárních rysů. Svým způsobem se utrhla z
řetězu a lidé si začali myslet, že když Kristus tak dlouho otálí, musí
vzít věci do svých rukou. Výsledkem byl komunismus – se vším co přinesl.
Bohužel, mnozí lidé neztratili víru pouze v tuto vizi, ale v jakoukoli
vizi.
Rozdíl mezi rabováním v anglických městech a studentskými nepokoji z
roku 1968 je právě v tom, že tehdy měla značná část mládeže ještě
určitou vizi, byť šlo o vizi ve svých důsledcích ďábelskou, zejména
pokud šlo o tzv. sexuální revoluci a podkopání všech autorit. Byla to
ovšem generace, která mohla vidět uskutečnění své vize. Mnozí ji dodnes
obhajují. Nedochází jim, že společenské změny, k nimž v důsledku této
úspěšné revoluce došlo, navodily situaci, kdy se už žádná velká vize
nemůže zrodit. Děti těch, kdo prosadili „volnou lásku“, už nedokáží nic
než rabovat.
V dobách nejistoty přichází ke slovu zlato. Je symbolem trvalé
hodnoty – tedy něčeho, co z našeho světa pomalu ale jistě mizí. Ježíš
nás ale upozorňuje, že i když zlato na rozdíl od jiných kovů nerezaví,
může nás o něj připravit zloděj. Celoživotní úspory mohou zmizet v
jediném okamžiku.
Existuje tedy vůbec způsob, jak se zajistit na stáří? Naprosto spolehlivý nikoli. Přesto bych jeden návrh měl.
Tím návrhem je pěstování rodinného života a mezigenerační solidarity.
Možná akcie padnou, důchodový systém zkolabuje a zlato vám ukradnou.
Budete-li ale mít děti, do nichž jste nějakých dvacet let investovali
především svou lásku, nebezpečí, že zemřete hladem, bude velice nízké.
To ovšem znamená vrátit se kamsi nazpět, řekněme do počátků
devatenáctého století. Komu by se do toho chtělo, že?
Jenže mít dobrou rodinu se skutečnou, nikoli fiktivní mezigenerační
solidaritou je dobré tak jako tak. Ostatně, patří to k oné křesťanské
vizi. Beztak si myslím, že bychom se k ní měli vrátit. Čím dřív, tím
lépe.
26. srpna 2011
http://dan.drapal.org
