poslal Nepřihlášený 1. Režim evangelickou církev nepronásledoval
Pronásledoval jenom jednotlivé evangelíky. Vládnoucí komunisté totiž
nabídli evangelickému vedení tichou dohodu: Samozřejmě budeme Vaši
náboženskou víru a tedy i Vaši církev cílevědomě potlačovat, až do
úplného zániku i víry i církve, abychom splnili důležitý bod svého
programu, očistit společnost od náboženských přežitků. Ale nebudete-li
našemu státnímu zřízení odporovat, ani konspirativně, natož otevřeně,
a také, budete-li Vašim souvěrcům na Západě potvrzovat, že se těšíte
plné náboženské svobodě, odměníme tuto Vaši vstřícnost vůči nám tím, že
budeme Vaši církev potlačovat pomaleji a tedy šetrněji. Nebudeme ji
pronásledovat. Spíš ji postupně a nenápadně, zato však spolehlivě
přivedeme (s vydatnou pomocí jednak cenzury, jednak učitelů, umělců
a vůbec kulturních pracovníků) k úplnému tichému zmizení, aniž bychom se
při likvidování protestantských církví museli uchylovat k tvrdosti,
která by vyvolávala nežádoucí pozornost a nám nevítané reakce.
Pronásledovat budeme jen Vaše neukázněné členy, kteří odmítnou tuto naši
dohodu.
S touto nabídkou naštěstí dostali evangeličtí představitelé od režimu
příležitost, aby ji odmítli, jakožto nemravnou (a pro církev nevýhodnou,
dokonce zničující, bez nadsázky). Mým evangelickým souvěrcům se nebude
líbit, připomenu-li, jak jejich vedoucí představitelé opomenuli tuto
skvělou příležitost využívat.
2. Zmeškaná příležitost Josefa L. Hromádky
Svou jedinečnou příležitost promeškal vedoucí český evangelický teolog
prvorepublikového období, Josef L. Hromádka. Opomenul povšimnout si, že
komunismus je fatálně nasměrován k zločinnosti, ovšem také k lživosti,
a to vinou některých zásad, které vyhlásil modlářsky uctívaný zakladatel
komunistického hnutí. Hromádka navíc věnoval zhoubné Marxově utopii
víru nejenom naivní, ale také fanatickou, takže posledních dvacet let
života v mylném domnění, že tím slouží Bohu, konal zlé dílo, že totiž
nejenom v světě tzv. druhém, v zemích ovládaných komunisty, ale
především v světě tzv. prvním, zemích západních demokratických,
i v světě tzv. třetím, v nekomunistických chudých zemích Jižní Ameriky,
Afriky a jižní Asie, přehorlivě vystupoval proti antikomunismu, jako
proti postoji, který prý odporuje Kristovu evangeliu.
Ale osobní tragédie jednoho neuvěřitelně zbloudilého teologického
učitele přerostla v neštěstí celé českobratrské evangelické církve.
Významnější osobnosti této církve totiž jedna po druhé nechávaly
a dodnes nechávají bez povšimnutí příležitosti, aby na Hromádkovo
fatální selhání konečně už upozornily a nastartovaly tím v církvi proces
vystřízlivění a obnovy. Na zločinnost komunistického režimu
nezareagovali správným způsobem dokonce ani evangeličtí chartisté. Tedy
ti, o kterých se všeobecně předpokládá, že zareagovali správně, a kteří
to o sobě upřímně a sebespokojeně sami věří.
3. Zmeškaná příležitost evangelických chartistů
„Evangelická charta“ od začátku sestávala z dvou silně odlišných skupin.
Menší skupina, věkem starší, se už v padesátých letech začala nazývat
Novou orientací. Členů en-ó, farářů i laiků, nikdy nebylo víc než deset.
Žádný novoorientačník nikdy nebyl členem KSČ. Ale to byl mezi Novou
orientací a tzv. demokratickými komunisty v Chartě, někdejšími členy (a
většinou i funkcionáři) KSČ, rozdíl hlavní a téměř jediný důležitý
(aspoň při pohledu zvenčí). Stejně jako demokratičtí komunisté byli
novoorientačníci antistalinisté. Zároveň obojí věřili (a věří) v zdravé
jádro marxistické ideologie: že je trvale závažná a pro zdravý vývoj
společnosti nepostradatelná. Hromádka byl novoorientačníkům vroucně
uctívaným učitelem. Sdíleli jeho odpor k antikomunismu.
Dále sestávala „evangelická charta“ z dvaceti až třiceti jednak farářů
(popř. vikářů či studentů teologie), jednak laiků, kteří byli o deset až
patnáct roků mladší než „členové“ NO. Ale tito mladší chartisté měli od
základu jiný postoj ke komunismu a k Hromádkovi. Dospívali totiž
v době, kdy komunismus jako program společenské přestavby už byl mrtev.
Vadila jim utlačovatelská praxe režimu a proto ochotně podepsali
základní prohlášení Charty 77, hned v lednu 1977, v těsném závěsu za
novoorientačníky, kteří Chartu podepsali v prosinci 1976. Byli stejně
antistalinističtí jako NO, stejně proti Husákovi a Brežněvovi. Ale tím
jejich podobnost s NO v podstatě končí.
Dialog mezi protestantskými křesťany a demokratickými komunisty? Třeba
dialog mezi J. L. Hromádkou a Milanem Machovcem? Dialog o vztahu mezi
Kristovým evangeliem a společenským programem mladého Marxe? To mladší
evangelické chartisty nezajímalo. Pokud je komunistická ideologie
zajímala aspoň trochu, jako škodlivý omyl, Hromádka už je nezajímal
vůbec. Ani ho příliš neznali, protože v letech, kdy studovali na
bohoslovecké fakultě, trávil bratr děkan příliš mnoho času v cizině
západní i východní, kde všude přesvědčoval protestanty o tom, že
antikomunismus je neslučitelný s křesťanskou vírou. Proti Hromádkovu
teologickému a politickému odkazu nevystupují mladší evangeličtí
chartisti ani veřejně ani neveřejně. Ale je to tolerance z lhostejnosti.
(Také ovšem z uctivého respektu před novoorientačníky, kteří by
polemiku proti Hromádkovi ze strany mladších bratří těžce nesli.
Vedoucích novoorientačníků si mladší evangeličtí chartisté váží jako
teologických myslitelů, uznávaných intelektuálů.)
Dnes mají obě skupiny evangelických chartistů jedno společné. Obojí
věří, že s některými nedostatky v svém vztahu ke komunistickému režimu
se církev už vyrovnala dostatečně. Například, že Hromádku už není nutno
kritizovat nad to, co o něm Hejdánek napsal do samizdatových Lidových
novin několik měsíců před listopadem 1989, tuším v dubnovém čísle. A že
antikomunistické projevy by vnášely do církve škodlivý neklid.
4. Konference synodní rady ČCE o Kubě, Světová rada církví
Jak mylný je tento pohodlný a sebespokojený postoj, ukázala nedávná
konference o Kubě, uspořádaná synodní radou ČCE. Aniž si toho byli
vědomi ti, kdo ji připravili, byla konference nepoctivá. Měla být
projevem solidarity s kubánskými křesťany, které Fidel utiskuje,
a zvlášť s Fidelovými politickými vězni. Ale tvrdé výrazy na Fidelovu
adresu, jak je čteme v závěrečném prohlášení z konference, jsou
bezcenné, a to z důvodu jediného, přitom však dostatečného: Nebyly
přebity ještě tvrdší kritikou hanebného postoje SRC.
Už dávno před listopadem 1989 si měli evangeličtí chartisté všimnout
toho, jak je sekretariát Světové rady církví levicový. Protože pro tento
v Ženevě sídlící sekretariát je administrativa prezidentů USA
nejodpornějším morálním vředem planety, pokryteckým nepřítelem chudých
lidí tzv. třetího světa, proto podle zásady Nepřítel mého nepřítele je
mým přítelem byli pracovníkům sekretariátu už v padesátých letech
mimořádně blízcí zločinci, stojící v čele komunistických režimů.
Z komunistických zločinců sekretariát SRC vždy nejvíc miloval Fidela
Castra. Od svého triumfu v Zátoce sviní je Fidel, jakožto přední
nepřítel prezidentů USA, pro sekretariát legendou a idolem. Tomuto
postoji odpovídá vztah SRC rady ke křesťanům, které dnes Fidel vězní,
a vůbec k současným Fidelovým politickým vězňům.
Aby se Světová rada církví u Fidela veřejně zastala jeho politických
vězňů? O tom by se musel její generální tajemník pečlivě poradit
s představiteli těch protestantských církví na Kubě, které s Fidelovým
milostivým dovolením patří k početné rodině členských církví světové
rady. Jiný postup by totiž odporoval závazným stanovám SRC.
Asi polovina kubánských protestantů se hlásí k několika chytřejším
církvím, které jsou s Fidelovým souhlasem (totiž v jeho zájmu a v jeho
službách!) členkami SRC. Ostatní protestanty Fidelův režim pronásleduje,
protože jejich představitelům se dosud nezachtělo veřejně podpořit
Fidelovo lhaní o tom, že na ostrově panuje svoboda náboženského vyznání,
a tedy ani poprosit Fidelův režim, aby ozdobil jejich církve státním
uznáním a dovolil jim poslat do Ženevy přihlášku do Světové rady církví,
WCC, World Council of Churches. (Nepopírám, že ve vedení
protestantských církví na Kubě, které jsou k Fidelovi vstřícné, jsou
také slušní lidé.)
Samozřejmě by Fidel několika protestantským církvím na Kubě, kterým
povolil členství v SRC, nedovolil usnést jakékoli stanovisko, jež by se
dalo pochopit jako projev solidarity s jeho politickými vězni. Závěr je
neúprosný: Některé pasáže stanov SRC křičí po revizi, má-li se světová
rada konečně už vymanit z ponižující závislosti na některých zločinných
režimech, které prostřednictvím některých spolehlivě zotročených
členských církví Světové rady církví dalekosáhle ovlivňují významná
rozhodování této rady.
Skandální politiku Světové rady církví nechávali evangeličtí chartisté
bez slyšitelné kritiky už před listopadovým obratem. Bez kritiky jiné
než neškodné, a tedy jiné než pokrytecké, ji nechávají dodnes, protože
stále ještě si nepovšimli toho, že jejich ČCE zůstává už přes půl
století dlužna protestantům celého světa vyznání viny a prosbu
o odpuštění: Odpusťte nám, že už dávno jsme Vás neupozornili, jak
strašným omylem bylo Hromádkovo tvrzení, že správně pochopené evangelium
nutí odporovat antikomunismu! Vždyť na tomto omylu, naivním, ale
zhoubném, založil Hromádka svůj nešťastný programový projev při
zakládacím shromáždění SRC v Amsterdamu v r. 1948! Sekretariát SRC
dodnes setrvává při Hromádkově protiantikomunismu. Ale SRC by konečně už
měla z fatálního bludu českého teologa vystřízlivět a přejít k postoji
antikomunistickému.
Některé typy antikomunismu jsou nám evangelíkům samozřejmě stejně
nepřijatelné jako sám komunismus. Ale dokud budou vedoucí protestanti
západních zemí protiantikomunističtí, tedy pokrytecky prokomunističtí
(nebo dokud budou, což je daleko častější případ, setrvávat
v neomluvitelné nečinnosti vůči protiantikomunismu některých svých
kolegů!), bude povinností odpovědných protestantů, aby usilovali
o zformulování humanitního antikomunistického programu, který by byl
založen na Kristově evangeliu, a aby se obrátili na protestanty
celého světa s apelem: Skoncujme už, my protestanti, ve svých církvích
s nemorálním protiantikomunismem! Antikomunismus českých evangelíků by
měl být výsledkem pečlivého promýšlení zásad Masarykovy humanitní
demokracie.
5. Zmeškaná příležitost synodního seniora v padesátých letech
Prý asi třetina předplatitelů Kostnických jisker se v letech 1948 a 1949
odhlásila z odbírání tohoto evangelického týdeníku, a to v odpověď na
články, kterými Hromádka doporučoval komunistický režim. Nechybělo tehdy
vzdělaných evangelíků, také univerzitních profesorů, kteří se přátelům
důvěrně svěřovali se svým zděšením z toho, že Hromádka v své
zaslepenosti církev zevnitř rozkládá, zavádí, svádí, mate, ochromuje,
a navenek diskredituje, a celkově ji vede do neštěstí. Jednotlivě nelze
žádnému z tehdejších neveřejných kritiků vytýkat, že proti veřejnému
působení děkana bohoslovecké fakulty veřejně nevystoupil. Proč by byl
totiž měl právě on, jeden určitý člen církve, riskovat uvěznění a možná
i život? Proč ne některý jiný člen církve? Někdo neméně známý a neméně
vlivný?
Ale neměl mlčet synodní senior ČCE, když mnoho farářů za ním na začátku
padesátých let přijelo ve své bezradnosti, aby mu sdělili, že je tajná
policie hrozbami nutí, nebo už přinutila, ke konspirativní spolupráci
proti spoluobčanům. Když mohl na tuto nemravnou praxi režimu veřejně
upozornit farář Jan Šimsa v srpnu 1966, mohl to učinit na začátku
padesátých let také synodní senior, nejspíš písemným podáním s kopiemi
propašovanými na západ pro tisk. Neučinil to, takže ti, kdo u něho
hledali pomoc, odjížděli sklíčeni až i zdrceni, ale hlavně:
s nesprávnými doporučeními.
Na začátku padesátých let by byl synodní senior otevřenou kritikou
režimu riskoval daleko víc než o patnáct let později Šimsa, který při
svém veřejném vystoupení věděl, že tehdy, deset let po Chruščovově
projevu proti tzv. kultu osobnosti, režim nebude chtít sáhnout po
násilném řešení. Ale čím tvrdší odvetu by byl musel synodní senior od
režimu strpět, tím významnějším morálním vzorem by se byl stal mnoha
členům církve. A kdyby bylo došlo k nejhoršímu: Proč neměl vysoký
evangelický představitel přinést podobnou oběť morálnímu řádu
společnosti jako italští soudci Giovanni Falcone a Paolo Borsellini?
Synodní senior promeškal začátkem padesátých let svou velkou
příležitost. Připomněl jsem jeho selhání jen proto, abych upozornil, že
podobného zanedbání by se měli vyvarovat synodní senioři příštích
generací. Podobná k neunesení těžká zkouška, ale také slavná
příležitost, se některému evangelickému synodnímu seniorovi jistě
naskytne dříve nebo později. Ale osvědčí se ten budoucí synodní senior
lépe, nebude-li vůbec nic vědět o tom, že jeden z jeho předchůdců
v úřadě kdysi, na začátku padesátých let dvacátého století, v podobné
situaci nešťastně selhal? A v čem konkrétně se tragicky mýlil? Proto je
nutné o takových nepříjemných věcech psát. A ne o nich mlčet, a ještě
z toho mlčení dělat něco správného, záslužného, křesťanského.
A skandalizovat ty, kdo nemlčí. Například vinit je z toho, že
nerespektují apoštolovo „láska přikrývá mnoho hříchů“, 1Pt 4,8.
(Přikrývá, kalyptei, zahaluje, tedy nepřipomíná, neodhaluje, netahá na
veřejnost.) A ty, kdo nemlčí, vinit z neslušného porušování zásady
O mrtvých jen dobré. Ta zásada neplatí o těch, kdo vstoupili do dějin
společnosti a dějin církve.
6. Zmeškaná příležitost Jana Miliče Lochmana
Hromádkovo selhání, morální a potom i teologické, je možno dalekosáhle
omluvit tím, že intelektuálů, kteří se nechali oklamat Marxovým
programem, prý ušlechtilým a lidstvu prospěšným, ve skutečnosti zpupným
a vražedným, byly v jeho době tisíce. Ale co říci o jednom
z Hromádkových žáků, Janu Miliči Lochmanovi? Zemřel déle než třicet let
po Hromádkovi. Mezitím došlo na Západě k významnému posunu
v společenském klimatu. Statisíce čtenářů našel první díl Solženicynova
Souostroví Gulag. Byla zveřejněna další svědectví o zločinech
komunistických režimů. V srpnu 1968 přesídlil Lochman z Prahy do
Basileje. Když už nepostřehl předtím, jak strašného omylu se jeho učitel
dopustil, a jaké morální škody způsobil v protestantských církvích
mnoha zemí tím, že zločinné režimy představoval (dokonce s největší
naléhavostí! vytrvale se dovolával Krista!) jako režimy nasměrované
k morální obnově společnosti: Jak bylo možné, že člověk Lochmanovy
inteligence a vzdělanosti si toho nevšiml aspoň po Hromádkově smrti?
V letech sedmdesátých, osmdesátých, devadesátých? A že nevyvodil
nevyhnutelné závěry?
Jak bylo možné, že se Lochman neobrátil na Světovou radu církví
s apelem, aby už konečně konstatovala tragický omyl Hromádkův, i svůj?
A aby v své politice vůči komunistickým režimům (ale to znamená: v svém
vztahu k nesčetným bezbranným obětem lstivých i krutých komunistických
zločinců! obětem křesťanským i ostatním!) bezodkladně obrátila o sto
osmdesát stupňů? Tedy aby z lehkomyslné pozice prokomunistické přešla na
pozici křesťansky, humanitně antikomunistickou?
Světové radě církví Lochman benevolentně strpěl, bez nejmenšího odporu,
i tu hanebnost, že po mnoho let bez protestu dovolovala sovětskému
režimu, aby držel ve věznicích a pracovních táborech pravoslavného kněze
Gleba Jakunina. Ačkoli ten si svou persekuci přivodil tím, že se
písemně obrátil na valné shromáždění Světové rady církví s alarmujícím
pravdivým svědectvím o tom, jak sovětský režim pronásleduje křesťany!
7. Závěrem znovu o evangelických chartistech
Bylo věcí českých evangelíků, aby připomněli své největší teologické
celebritě, že se nesluší donekonečna mlčet k lhostejnosti Světové rady
církví k Jakuninovu vyznavačskému utrpení. Lhostejnosti skandální,
neomluvitelné, bezbožné. Ale proč to neučinili aspoň evangeličtí
chartisté? Ani jim jako by nevadila ani lhostejnost světové rady ani
lhostejnost Lochmanova. Jak je to možné? Nevidím, proč bych to měl
vysvětlovat. Ať to vysvětlí oni.
Co jsem dosud řekl, je vlastně jen úvod k dalšímu důležitému tématu: Na
podzim r. 1977 se evangeličtí chartisté pokusili symbolicky ukončit svůj
tehdejší tvrdý otevřený střet se synodní radou. (Střet synodní rady
s nimi.) Tím se však odsoudili k úpadku, z kterého se už nezvedli. Ale
o tom snad někdy mezi evangelíky, dají-li mi k tomu prostor.
Jan Zeno Dus
Zdroj: časopis Protestant 2006/9
