Grano Salis - Bible vers. Tradice

poslal BohemianAnonymus

Stále je zde neustále otevíráno a omíláno téma církevní katolické mimobiblické Tradice, která je katolíky pokládána za nezbytnou pro správné pochopení Bible. Musím konstatovat, že jako nekatolík se nemohu v této otázce s nimi shodnout. Rád bych se k problému vyjádřil již naposled.

Oprávněnost mimobiblické Tradice jako nezbytného doplňku Písma bývá obvykle katolickými kruhy zdůvodňována těmito biblickými texty:

(1) J. 20:30,31 „Ještě mnoho jiných znamení učinil Ježíš před očima svých učedníků, a ta nejsou zapsána v této knize. Tato však zapsána jsou, abyste věřili, že Ježíš je Kristus, Syn Boží, a abyste věříce měli život v jeho jménu.“

(2) J. 21:25 „Je ještě mnoho jiného co Ježíš učinil; kdyby se to všechno mělo dopodrobna vypsat, myslím, že by celý svět neměl dost místa pro knihy o tom napsané.“

(3) 3J. 13,14 „Měl bych ti ještě mnoho co psát, ale nechci to svěřit inkoustu a peru; doufám totiž, že tě brzo uvidím a budeme spolu mluvit tváří v tvář.“

Související texty

(4) 1Kor. 11:2 „Chválím vás, že si mne stále připomínáte a držíte se tradice, kterou jste ode mne přijali.“

(5) 2Tes. 2:15 „Nuže tedy bratří, stůjte pevně a držte se toho učení, které jsme vám odevzdali, ať už slovem, nebo dopisem.“

(6) 2Tes. 3:6 „Přikazujeme vám bratří, ve jménu Pána Ježíše Krista, abyste se stranili každého bratra, který vede zahálčivý život a nežije podle naučení, která jste od nás převzali.“

V textech (1,2) je podáno dostatečné svědectví o tom, že Pán Ježíš je Synem Božím. O tom, že Spasitel učinil mnoho jiných zázraků nikdo nepochybuje i když musíme říci že o nich vůbec nic nevíme – do kanonických knih se svědectví o nich nedostalo. Jakákoli svědectví z mimobiblických zdrojů nemohou mít biblickou hodnotu.

To, co je zapsáno k víře bohatě postačí, jak praví text (1)! To, co v Bibli vůbec není obsaženo nemůže být předmětem jakéhokoli seriózního tvrzení, už z toho důvodu, že toto tvrzení pak nelze postavit na biblický základ – např. Nanebevzetí Panny Marie a další. Prostě bez biblického základu lze tvrdit cokoli.

V textu (3) je velmi pravděpodobné, že jde o věci, které mají osobní, nikoli věroučný charakter, jinak by byly pravděpodobně zaznamenány. Nikdo z nás neví přesně, co chtěl apoštol Jan ústně Gaiovi sdělit. Lze mít za to, že tyto informace byly určeny pouze pro něj.

V textech (4-6) jde o učení apoštolů, později obsaženého v kanonických knihách, které bylo odevzdáno a převzato v minulosti. Uzavření biblického kánonu je pojistkou proti bludům (gnózi, montanismu, markionismu a dalším), je jasnou čarou, ohraničující Boží dílo. Tradice je tedy biblická a mimobiblická (text 4).

Nebiblická učení o Královně nebes, Bohorodičce, lehkém a těžkém hříchu, upravené Desatero z něhož bylo vypuštěno druhé přikázání, apoštolská sukcese, odpustky, celibát, mariánský kult, nanebevzetí Panny Marie a mnohá další učení vznikla později, a jsou založena buď na výběru biblických míst vytržených z kontextu, nebo nemají s Biblí vůbec nic společného.

Zásadně neodmítám vše, co se „nevešlo“ do Kánonu. Např. Apoštolské vyznání víry je také mimo kánon a přesto ho s radostí přijímám, protože je v souladu s Biblí.

Bibli chápu jako normu pro posuzování čehokoli v duchovní oblasti. Naproti tomu mimobiblická Tradice není něčím, co Bibli doplňuje; není ani návodem, jak máme Bibli rozumět. Tradice jako dílo lidské, není na stejné úrovni s Biblí.

Jestliže např. církevní tradice praví, že existuje „lehký“ a „těžký“ hřích, naproti tomu Bible praví, že hřích je jen jeden (Ř. 6:23), pak je tato část Tradice v nepořádku a přísně vzato, neměla by do církevního učení vůbec patřit.

Katolíky kritizovaný princip Sola scriptura je implicitním principem Bible – reformace ho pouze tak pojmenovala. Jde o princip, při kterém se při výkladu biblického textu shromáždí všechny vykladači známé texty k problému se vztahující. Biblický výklad určitého textu je jen tehdy správný, není-li v rozporu se všemi texty, souvisejícími s problémem. Tím je zaručeno, že se biblické texty nebudou vytrhávat z kontextu a Bible tak nebude zneužíváno. Řečeno jinak: prosazování principu Sola scriptura je úsilím o bezrozpornost výkladu jednoho textu s ostatními biblickými texty k tématu se vztahujícími – proto je biblický výklad tak náročný. Objevit související texty ovšem není snadné.

Spasitel se na tradici farizeů díval takto:

(7) Mk. 7:6-8 „Řekl jim: Dobře prorokoval Izaiáš o vás pokrytcích, jak je psáno: Tento lid ctí mne rty, ale srdce jejich je daleko ode mne; marná je zbožnost, kterou mne ctí, učíce naukám, jež jsou jen příkazy lidskými. Opustili jste přikázání Boží a držíte se lidské tradice.“

Na jiném místě dokonce:

(8) Mt. 15:6 „ . . a tak jste svou tradicí zrušili slovo Boží.“

Mám za to, že Bible nám dává jasnou odpověď na tento problém - zdá se však, že některým to nestačí. Pak se ptám: co jim vlastně stačí??? Jestliže Písmo tvrdí, že hřích je jen jeden a odplatou za něj je smrt (Ř. 6:23), jak je možné, že mimobiblická Tradice rozlišuje mezi „lehkým“ a „těžkým“ hříchem a tím ho vlastně relativizuje???

Je opravdu nutné doplnit Bibli něčím jiným, něčím, co nám má zprostředkovat pochopení biblického textu? Něčím, co nám přesně řekne, jak se máme na Bibli dívat a jak ji máme chápat? Je pochopení biblických textů výhradně otázkou intelektu?

Bratr prof. Heller v knize „Na čem mi záleží“ říká, že existuje kontext literární, historický, religionistický, lingvistický, který mu pomůže otevřít text. Aby porozuměl jazykovědným záhadám, musí umět hebrejsky a řecky a pokud chce Bibli náležitě vykládat, musí znát záhady starého Orientu (str. 288).

S touto interpretací bratra prof. Hellera (i když je mi velice blízký), musím zásadně nesouhlasit. Znalost výše uvedených kontextů je jistě užitečná, ale nemá význam podstatný. Odvážím se názoru, že to, čemu v Bibli nerozumím, je pro mé spasení naprosto nepodstatné. To, čemu člověk nerozumí, rozlišuji od toho, čemu (z nejrůznějších důvodů), NECHCE porozumět a přijmout.

Bůh nikoho neodsoudí proto, že něčemu neporozuměl, ale proto, že podle jemu zjevených biblických pravd nežil. Jinak by celá řada lidí byla odsouzena jen proto, že se nevyznala ve výše uvedených kontextech. To by ovšem znamenalo, že Boží dílo spásy je neúplné, Bible je neúplná, což nemohu přijmout. Znalost reálií historických, religionistických, literárních, ligvistických a jiných je sice velmi užitečná, ale nikoho nespasí. Pro výklad Bible je rozhodující kontext biblický.

Již jsem jinde uvedl, že pravé poznání bez následování Krista vede na scestí a k odsouzení. Ten, kdo nenásleduje Krista, ten nepochopí. Následování Krista a pravé poznání jdou společně, ruku v ruce. Pokud Krista následujeme, k čemuž nás Bible vyzývá (Mt. 16:24; Mk. 8:34; Lk. 9:23 a další), poznání se dostaví automaticky, protože Duch sv. nás vede k Písmu a nikoli mimo něj! Vzpomeňme na Berojské (Sk. 17:10-12). Jaké asi měli znalosti výše uvedených kontextů? Ne znalost kontextů, ale Duch svatý otevírá text. Je tu pouze jedna podmínka – upřímné srdce.

Bible je naprosto nezneužitelná. Jiná situace však nastane, pokud z ní někdo něco ubere, či k ní něco přidá. Pak se jedná o jiné evangelium a ten, kdo tak činí, je pod Božím trestem.

(9) Gal. 1:8 „Ale i kdybychom my nebo sám anděl z nebe přišel hlásat jiné evangelium než to, které jsme vám zvěstovali, budiž proklet!“

(10) Mt. 24:24 „Neboť vyvstanou lžimesiášové a lžiproroci a budou předvádět veliká znamení a zázraky, že by svedli i vyvolené, kdyby to bylo možné.

Text (9,10) nás upozorňuje na to, že padlí andělé budou prostřednictvím lidí, kteří jim slouží, hlásat veliké věci, které se Božímu slovu příčí.

(11) Zj. 22:18,19 „Já dosvědčuji každému, kdo slyší slova proroctví této knihy: Kdo k nim něco přidá, tomu přidá Bůh ran popsaných v této knize. A jestliže kdo ubere ze slov knihy tohoto proroctví, tomu Bůh odejme podíl na stromu života a místo ve svatém městě, jak se o nich píše v této knize.“

Na deformace biblické praxe je nutné vždy dávat pozor, neboť satan útočí na Kristovy následovníky se záměrem je zničit; naproti tomu ty, kteří mu slouží vůbec neznepokojuje; široká je cesta vedoucí do zahynutí (Mt. 7:13).

(12) 1Pt. 5:8 „Buďte střízliví! Buďte bdělí! Váš protivník ďábel obchází jako lev řvoucí a hledá, koho by pohltil.“

Ve jménu Spasitelově není možné prolít jedinou kapku krve a zmařit jeden jediný lidský život. Ti, kdo tak činili, i když se zaštiťovali Spasitelovým jménem, jednali ve jménu satanově. Inkvizice, pronásledování nevěřících, či jinak věřících jsou příklady úspěšného satanova průniku do církve.

Spasitel nám dává příklad:

Když směřoval do Jeruzaléma, jeho poslové přišli do samařské vesnice aby vše připravili. Byli odmítnuti zřejmě hrozným způsobem; snad šlo o urážku Božího Majestátu, či snad o hřích proti Duchu svatému. Učedníci měli za to, že by měli na Samařany přivolat oheň s nebe, aby je zahubil. (Lk. 9:51-56). Jak ale reagoval Spasitel?

(13) Lk. 9:55,56 „Obrátil se a pokáral je: Nevíte jakého jste ducha. Syn člověka nepřišel lidi zahubit, ale ZACHRÁNIT.“

Pomsta a odplata je vyhrazena Bohu (5M. 32:35; Ř. 12:19; Žd. 10:30), resp. Božímu Synu, kterému Panovník Hospodin předal právo soudu. (J.5:22). Pokud jde např. o fyzickou likvidaci čarodějnic, tento příkaz byl předán Panovníkem Hospodinem starému Izraeli (2M. 22:17 (18)). V NZ se boj proti tomuto zlu realizuje naprosto odlišnými prostředky.

(14) Jk. 4:7 „Podřiďte se tedy Bohu. Vzepřete se ďáblu a uteče od vás, přibližte se k Bohu a přiblíží se k vám.

Žasnu nad tím, jak je tento text skvěle napsán. Jen v tomto pořadí, tedy nejdříve v podřízení se Bohu lze úspěšně vést Boj se satanem, který je nadlidskou inteligencí. Bez podřízenosti Bohu je každý boj se satanem předem prohrán.

Když se apoštol Pavel setkal s mágem Elymasem (Sk. 13:8-11) který aktivně narušoval jeho misii, nezbavil ho života, ale z moci Boží jen dočasně zbavil zraku – zřejmě proto, aby mu byla ještě dána příležitost k nápravě. Kdyby se ale tento mág dostal do rukou dominikánovi Tomási de Torquemadovi kterého jmenoval sám papež Inocenc VIII., pak by dopadl nesrovnatelně hůře. Ale: dopadl by apoštol Pavel (už jako Žid) v jeho rukou lépe???

Mimobiblické úchylky v současnosti – kde vše skončí?

Papež napsal při příležitosti své návštěvy Turecka v r. 2006 do zlaté knihy v chrámu Hagia Sophia toto:

A) „V naší odlišnosti stojíme tváří v tvář víře v jednoho Boha: ať nás Bůh osvítí a dá nám najít cestu lásky a pokoje.“

B) Toto prohlášení je možné interpretovat jen tak, že (pokud neexistují dva Bohové, nýbrž jen jeden), katolíci i muslimové věří v jednoho a téhož Boha, kterého však chápou odlišně.

C) Otázka Božího Syna je pro obě náboženství podstatná, mimo jakoukoli diskusi.

D) Pokud tedy muslimové Božího Syna nepřijali, znamená to jediné: že se katolíci Božího Syna zřekli.

To, že muslimové Pána Ježíše jako Božího Syna nepřijali, je jasné. Výše uvedeným výrokem se tedy papež jasně Krista zřekl. Otázka Božího Syna (kterého muslimové neuznávají), jako jediné cesty ke spáse (J. 14:6; Sk. 4:12), byla eliminována. Pak se také i na papeže zřejmě vztahuje tento text:

(15) Sk. 4:11,12 „Ježíš je ten kámen, který jste vy stavitelé odmítli, ale on se stal kamenem úhelným. V nikom jiném není spásy; není pod nebem jiného jména, zjeveného lidem, jímž bychom mohli být spaseni.“

Tuto úchylku vidím jako přímý důsledek 2. Vatikánu. V nastartovaném sbližovacím procesu byl prostě Pán Ježíš Kristus obětován v zájmu zlepšení vztahů mezi katolíky a muslimy.

Tento závěr jsem napsal diplomaticky. Při konceptu a formulacích jsem byl veden jediným hlediskem: napsat sice pravdu, ale tak, abych oponenty co nejméně popudil.

Nicméně musím připustit, že sama Bible i tento můj opatrný závěr bourá. Bible je nediplomatická, neposkytuje žádný manévrovací prostor. Bible je totální, jednoznačná v tom smyslu, že dle Mt. 5:37 připouští jen ANO, a nikoli ano s výhradou: ANO, ALE . . - tedy něco, co leží mezi ANO a NE. Bible je dále radikální a staví nás před totální rozhodnutí. Kořenem tohoto problému jsou tyto texty:

(16) J.5:23 „aby všichni ctili Syna, jako ctí Otce. Kdo nemá v úctě Syna, nemá v úctě ani Otce, který ho poslal.“

(17) 1J. 5:12 „Kdo má Syna, má život; kdo nemá Syna Božího, nemá život.“

(18) 2J. 9 „KDO ZACHÁZÍ DÁLE, NEŽ JE UČENÍ KRISTOVO, a nezůstává v něm, nemá Boha; kdo zůstává v jeho učení, má Otce i Syna.“

Z těchto textů je jasné, že v oblasti komparace těchto monoteistických náboženství není z křesťanského hlediska důležitá otázka Boha – ale Božího Syna, naší jediné! naděje a cesty ke spáse. Otázka Božího Syna se tak stává otázkou kardinální.

Pevně věřím, že společný Bůh katolíků a muslimů je uvnitř ŘKC pouze Bohem Vatikánu, a řadoví věřící si Božího Syna – Spasitele, nedají vzít.

BohemianAnonymus

	Hledej
	Je a svátek má Rostislav. Vytvoření registrace