Grano Salis - Jak být křesťan, jak být jiný, kde jsou letnice?

V poslední době je to pro mě dosti žhavé téma.
Jsem z poměrně konzervativní, podle mnohých navíc heretické, církve (adventista - o tom se tu občas hádá, ale samotnou církev řešit nechci) - neumím si poradit s tím, co znamenaly letnice a co má ta zkušenost znamenat pro život jednotlivce a církve...

Ahoj, tak nějak nevím, jak začít...
Jsem adventista, v té církvi a kultuře poměrně dost zakořeněný, nicméně s těsnými vazbami na BJB, s přáteli z dalších denominací a vůbec tu nehodlám řešit církevní příslušnost - píšu to, aby bylo jasné, odkud mám kořeny a proč jsem (byl), v nahlížení na letnice, "konzervativní". Nicméně církev je pro mě v prvé řadě sbor a lidé v něm a nevoní mi rovnítko mezi církví a denominací, protože vím a chápu, že i lidé v jedné denominaci jsou různí, sedí si více nebo méně a teologický rozptyl je velký.

V poslední době se střetávám s odpadáním - nejde jenom o mě, nějak se s tím peru, ale jde i o mé blízké přátelé. Konkrétně například o nedávné vyjádření mého bratra v Kristu a zároveň velmi blízkého člověka, (po mnoha zkušenostech s Boží mocí) že Bůh sice je, ale podřizovat svůj Život jemu rozhodně nehodlá.
Já sám se vyloženě odpadle necítím, ale chvílemi si sám se sebou nevím rady.Ňa úrovni čistě intelektuální - v poslední době se považuju za jakéhosi latentního letničáře, tedy teologicky s letničním hnutím zásadně souhlasím, ale prakticky to nějak nedokážu uchopit. Nestojím o laciné naučení se mluvení jazyky, myslím, že zážitek s Bohem podobný ohnivému jazyku je něco, k čemu má člověka dovést Hospodin a ne atmosféra společenství.
Odpadnutí / odpadání jsem zmínil proto, že na základě studia Skutků, listů Korintským a přečtení několika životopisných a údálosti-pisných knih o lidech resp. od lidí, které považuji za Bohem vedené k velkým činům a službě (mj. Dýka a kříž; Utíkej, malý, utíkej, Říkali mu pan Letnice, ...) považuji křest Duchem svatým za zásadní, za tu sílu, která člověku zmení pohled na svět a i jeho vnitřní svět - příjde mi, že bez toho, aby si mě (nebo kohokoliv jiného) označil ohnivým jazykem, je pořád veškeré křesťanství pouze mojí snahou (nebo snahou toho kterého jednotlivce), nečím, co tlačím svojí silou a vůlí.
A já prostě nevím, kudy a jak dál. Prostě mi to nejde.
Pořád žiju v sinusoidách, kdy Boha někdy vedle sebe cítím a vnímám Jeho jednání a odpovědi, a někdy Nic, s velkým N. Byť se sebevíc snažím, rozumem a rozhodnutím Ho uznávám, tak pro můj život je to nic. Bráním se zuby nehty tomu, co prohlásil výše zmínený bratr, ale občas to k tomu směřuje - práce + jakýsi úspěch, zábava, povinnosti a radosti - a Bůh se mi vytrácí. Pak občas příjde průšvih nebo problém, kdy po Něm chci pomoc, věci se djí do pořádku, nějaký čas cítím vděčnost a pak zase znova, taková maniodepresivní psychóza. Štve mě, co jsem za člověka. Umím se levoty a nečestného jednání vyvarovat a nenávidět křivárny, ale taky umím o levárnách přemýšlet, když mi jde o kariéru a nejsem zrovna v manické fázi.
Jak se má člověk změnit? Jak se mám já změnit? Mám se snažit a překonávat se a pak jít za Hospodinem? Mám sám sebe neřešit a prosit Hospodina, aby mě změnil On bez mého vkladu? Usilovat o čistotu a doufat v Jeho pomoc?
To poslední mi dává největší smysl, ale nějak mi to nefunguje, vždycky někde nějak selžu a tím se to celé rozpadne...
Jak žijete Vy? Jak jste s Bohem začali žít naplno? Jak jste se dokázali vzdát světa? Prožili jste pro to svoje letnice? Proč mi Hospodin ještě nedal ohnivý jazyk? Jak mám, ach jo, být žívým křesťanem? Vidím to celé úplně blbě?

PS: Prosím, nechci řešit, jestli člověk má (ne-)jíst vepře, (ne-)světit sobotu a (ne-)věřit E. G. White, pokud to nemá zásadní návaznost na dané téma - tohle vnímám jako problém i u konkrétních lidí, kteří jsou v denominacích, které... nemají tato specifika.

	Hledej
	Je a svátek má Rostislav. Vytvoření registrace