... vše začalo celkem běžnou věcí. Objednal jsem si nějakou křesťanskou literaturu na internetu. Nepovažuji za slušné uvádět konkrétní údaje bez souhlasu zainteresovaných. Jeden člověk na GS však může potvrdit pravdivost mého vyprávění - Willy. Budu rád, pokud tak učiní. Přišlo mi potvrzení objednávky s tím, že mi objednaná literatura přijde poštou. Netrpělivě jsem očekával takový ten lístek, že na poště mám balík na dobírku. Místo toho mi však zavolala jedna paní s tím, že bydlí kousek ode mne a že by bylo fajn, kdybychom se mohli sejít a já si převzal knihy osobně, čímž by se ušetřilo za poštovné. Shodou okolností nám oběma vyhovovalo sejít se za pár hodin po telefonátu. Přijel jsem dřív než ona a čekal. Najednou mi došlo, že budu muset knihy zaplatit a já nemám potřebnou hotovost. Už bylo pozdě hledat někde bankomat, protože bylo pár minut po termínu domluvené schůzky. Docela mě uklidnilo, když mi došlo, že ji mohu naložit do auta a můžeme dojet někam blízko peníze vybrat. Když paní dorazila, chvilku jsme si povídali, pak mi předala balík a řekla, že mi faktura přijde mailem. Čekal jsem, že si řekne o platbu nebo aspoň o můj podpis na nějaké to lejstro potvrzující, že jsem zboží převzal. Ona se však chystala jen tak odejít. Nedalo mi to a zeptal jsem, jestli nechce zaplatit nebo něco potvrdit. Vypadala celkem překvapeně a pak mi řekla:"Vždyť jste křesťan! Tak k čemu nějaké papíry?"

Dojel jsem domů a balík netrpělivě otevřel. Při kontrole jsem však zjistil, že mi přibalili jednu celkem drahou (relativně k hodnotě objednávky) knihu. Prohlédl jsem si ji a té paní zavolal, abych ji o tom informoval s tím, že bych si knihu rád ponechal a aby tedy patřičně navýšili fakturu. Řekla mi, že tu knihu k mé objednávce kompletu standardně dodávají, ačkoli to ve své nabídce nezmiňují, což je takový marketing vzhůru nohama. Pak mi řekla:"No, vidíte, vy jste mi chtěl něco potvrzovat a pak mi voláte, že jsme se spletli a dali vám něco navíc. Vlastně jste první, kdo se takto ozval. Jste ale křesťan a tak víte, že byste z té knihy neměl požehnání, že?"

S majitelem (nebo jednatelem - to nevím přesně) jsem se následně sešel, když jsem poprvé zavítal k nim do církve. Dal jsem mu peníze a v rozporu se svým běžným postupem jsem si nevyžádal žádné potvrzení (nešlo o daňový únik, protože před tím vystavili fakturu a tím se jim to dostalo do účetnictví). Pro mě poněkud paradoxní situace: obdržel jsem zboží, jehož převzetí jsem mohl klidně popřít. Zaplatil jsem za něj a nemohu to dokázat. A tehdy jsem pochopil to, co někteří z vás nepochopili. Psal jsem tu o dvojici křesťanů, kteří uzavřeli sňatek jen před Bohem. Vystupují jako manželé, ale nemají žádný papír. Kdokoli z nich se může sebrat a jen tak odejít. Žádná možnost dovolat se k soudu (právník by jistě namítl, že i tak je možnost dožadovat se jistého finančního vyrovnání, ale nikoli v rozsahu a formě běžné u rozvodu). Stejně jako Toník a Standa jsem se jich tehdy ptal, proč to tak udělali. Tehdy mi odpověděli, že je to z jejich strany projev absolutního spolehnutí se na Boha a na toho druhého. V občance mají napsáno "svobodný/á" a stát i každá církev by jim tak umožnily uzavřít obratem sňatek s někým jiným. V jejich očích by papír byl projevem nedůvěry k Bohu a druhému člověku - sourozenci v Kristu. Věří Kristu v tom druhém a tak neočekávají, že ten druhý svůj slib poruší. Neodpustil jsem si tehdy otázku "A co kdyby?" Oba se tvářili poněkud pohoršeně a pak mi jednohlasně odpověděli, že kdyby ten druhý svůj slib před Bohem porušil a utekl i s většinou majetku, což v případě takového soužití reálně hrozí, spoléhají se přece na Pána, který by opuštěného a okradeného nenechal padnout a postaral se o něj.

Děkuji Pánu za tuto lekci. Pomohl mi ukázat moji malověrnost.