poslal TC
„... minulost je navždy pryč ...“
Jmenuji se Milan Berky a je mi 43 let. Narodil jsem se v městě na Dunaji, v Bratislavě. Můj otec byl vojenským pilotem a brázdil naši oblohu na stíhacím stroji značky Mig 15 v hodnosti majora ČSLA. Maminka byla kvůli svému zdravotnímu stavu v domácnosti. K mému dětství mohu jen dodat, že bylo skvělé a bezproblémové až do jednoho osudného srpnového dne. Dne, kdy do naší vlasti vstoupila spojenecká vojska SSSR a začala si dělat nároky na to, co jí nepatřilo. Můj otec, tehdy jako velitel a náčelník Ústavu leteckého zdravotnictví odmítl vpustit tato vojska do objektu, kterému velel, a doplatil na to. Nejdříve byl slavný hrdina, potom černá ovce armády. Stal se štvancem normalizace, neustále byl pronásledován, zatýkán, psychicky týrán a ničen. Snažil se vynechat z toho marasmu rodinu, ale to dost dobře nešlo. Když jsem pochopil, o co jde, rozhodl jsem se následovat tohoto skvělého a čestného člověka, na kterého jsem byl patřičně hrdý. Ta tam byla pohoda, škola mi do té doby šla výtečně, ale nyní šlo vše stranou. Začal jsem se stýkat s velice zajímavými lidmi, kteří mi dali to, co jsem v té době hledal, a to pocit svobody. Tito lidé, jako např. Ivan Martin Jirous, Ivan Zajíček, Mejla Hlavsa, Egon Bondy, pro mě v té době hodně znamenali. Dostal jsem se do jádra Plastic People of The Universe, založil jsem rockové uskupení, které neslo hrdý, nic neříkající název „Prostěradla“ a hráli jsme jako předkapela právě před Plastikama. S podivem jsme měli úspěch, ale jen u fanoušků, ne u soudruhů. Když se vedení základní školy dozvědělo o tom, že hraji ve skupině, rozhodli se nás pozvat na oslavu Dne Pionýrů a my tuto nabídku rádi přijali. Na úvod jsme spustili skladbu od skupiny Beatles „Back in UDSSR“ a vzápětí jsme knokautovali vedení školy skladbou z repertoáru Plastiků „Podivuhodný Mandarýn“. Co nastalo po této skladbě nelze dost dobře popsat, ale jediné, co z toho vzniklo bylo to, že nám soudruzi zakázali hrát v Praze i mimo ni. Pronásledovali nás svými zákazy na každém kroku, ale my naopak ve své činnosti ještě přidali i přes různé postihy a zatýkání. V té době jsem poprvé okusil to, co mě málem zničilo – drogy. Začalo to prášky ve spojení s alkoholem. Končil jsem základní školu a chtěl jsem jít na uměleckou školu, ale nebylo mi to doporučeno, a tak jsem si vybral povolání, které je dodnes mým velkým koníčkem - kuchař. Toto povolání se stalo mou láskou, avšak já šel ještě jinou cestou. Podařilo se mi skloubit dohromady práci, muziku a braní drog a nějakou dobu to i fungovalo. Získal jsem skvělou nabídku práce a přijal ji, i když jsem intenzivně přemýšlel o emigraci. Dospěl jsem ale k názoru, že tady mám domov a tady mám své místo. Situace okolo mého otce se zhoršovala a byla kritická! Nesl jsem to velice těžce a vydal se směrem do neproniknutelné tmy. Už nestačily prášky, došel jsem k Morfinu, Marihuaně a LSD. Šlo to se mnou z kopce. Otec s mou dívkou mě přesvědčili, že bych se měl léčit. V té době už jsem měl za sebou dvojí pobyt na psychiatrii. Když jsem po několikaměsíční léčbě s dobrým předsevzetím vyšel z bran Kateřinské kliniky, mé první kroky nevedly k trápícím se rodičům a do náruče mé milující dívky, ale ... za kamarády a do područí milenky nesoucí jméno DROGA! Domů jsem se dopotácel po týdnu a ve stavu mírně řečeno žalostném. Tehdy se stalo něco, za co se velice stydím. Můj milovaný táta přede mnou klekl a prosil mě, ať s drogami přestanu a k němu se přidala i má dívka! Tehdy jsem slíbil, že přestanu, ale slib jsem později porušil. Okolo mého otce se začalo dít něco zlého, ale co to přesně bylo se už nikdy nedozvím. Proč? Jednoho dne odešel s tím, že se jde projít, došel však jen do blízkého parčíku, kde ve větvích košatého stromu ukončil svůj přetěžký život. Já mu to moc neulehčil a až se s ním setkám, poprosím ho o odpuštění a budu při tom klečet na kolenou, jak se na správného syna patří. Když nám příslušníci přišli oznámit jeho smrt, mírně řečeno nevhodným způsobem, jednoho z nich jsem fyzicky napadl, za což jsem byl zadržen a surovým způsobem ohodnocen. Po otcově pohřbu jsem byl úplně mimo a tu díru která vznikla, jsem se snažil zacelit opět drogou. Má dívka mě uprosila, abych toho nechal. Slíbil jsem jí to s tím, že skončím s kapelou, jen dodržíme dva koncerty, které byly naším vrcholem a konaly se v Karlínském divadle. Naše skupina se tehdy honosila jménem Delirium Tremens a první koncert dopadl nad očekávání dobře a my měli pocit jakéhosi zadostiučinění. Dva dny po koncertě jsem měl svatbu a za čtyři dny na to se uskutečnil druhý koncert. Toho dne jsem oslavil dvacáté narozeniny. Koncert nedopadl nejlépe. Skončil zatčením a obviněním z propagace západu a také jsem byl obviněn z opětovného napadení příslušníka VB. Byl jsem za to oceněn podmínečným trestem. Zahořkl jsem ještě více a ještě více se ponořil do svého nitra. Vzpamatovalo mě narození syna Michala, ale ne na dlouho, protože mě v mém náručí opustila maminka, která umřela na rakovinu. Začala éra věčných návratů. Pendloval jsem mezi psychiatrií, prací, manželstvím a drogou. Žil jsem rozpolceným životem a v pocitu křivdy. I mé manželství přestalo fungovat a to nejen mým přičiněním. Dostal jsem výhodnou nabídku práce v Německu a rád ji přijal. To už bylo po tzv. Sametové revoluci. Pracoval jsem v několika městech, naposledy v Mnichově v Mega-Disco klubu La Bernardino, kde jsem pracoval jako šéfkuchař. Šel jsem od úspěchu k úspěchu, ale nevážil jsem si této výsady a vrátil se už poněkolikáté k drogám. Jednoho dne, když jsem se vracel po veliké a nepříjemné hádce s manželkou do Německa, měl jsem poblíž Weidhaussu vážnou autonehodu. Nezavinil jsem ji, ale odnesl jsem ji velice vážným úrazem. Byl jsem na 47 procentech těla popálen a měl frakturu obou nohou, ruky, klíční kosti a několika žeber. Přes měsíc jsem byl v kómatu a když jsem se probral, dozvěděl jsem se, že asi budu nepohyblivý, nebudu schopen v podstatě ničeho a jako třešnička na dortu mě zastihla zpráva o chystaném rozvodovém procesu. Vyřešil jsem tuto situaci po svém a odpojil všechny přístroje, abych skončil se životem. Po měsíci jsem se probral a neměl nic. Po roční hospitalizaci jsem vstoupil do života jako rozvedený a začal ne zrovna šťastně. Neměl jsem rodinu, opustil jsem svůj byt a bydlel u kamarádů a v různých squatech. Našel jsem si ženu křesťanku a chtěl opět žít. Má smůla ale pokračovala. Stal se mi další vážný úraz a já opět skončil na jednotce intenzivní péče v bezvědomí. Po nějaké době jsem se ocitl v Praze. Žil jsem jak se dalo a kde se dalo. Jednoho dne se mě kamarád zeptal: „Nechceš jít se mnou do Teen Challenge? Tam je to dobrý a je tam sranda.“ Tak jsme šli. Když jsem viděl, jak mě všichni vítají a jak se smějí, řekl jsem si, no nazdar, kam jsem se to dostal? Vždyť nejsou normální. Ale opak byl pravdou, tím nenormálním jsem byl já sám. Nastoupil jsem do střediska Teen Challenge v Plzni, kde mě všichni skvěle přijali. Po dvou dnech jsme odjeli na křesťanský festival „Poušť“, kde se se mnou začaly dít skvělé věci. Po osmidenním pobytu jsem jednoho večera, na který nikdy nezapomenu, nemohl usnout. Stále jsem přemýšlel o slovech kazatele. Mé srdce se až po okraj naplnilo a uslyšel jsem Boží hlas. Zcela jsem se vydal Bohu a vyznal se mu ze svých hříchů. Pán mi odpustil a přijal mě do své laskavé náruče. Díky Pánu Ježíši Kristu jsem čistý a nemám ani pomyšlení na věci z mé minulosti. To je již navždy pryč, nyní jsem se znovu narodil a Bůh mě vede. Jsem někým novým. Mým pánem je Bůh. Jsem rozhodnut stát se služebníkem a sloužit Bohu a takovým, jako jsem byl já. Těm, kteří ještě nenašli cestu k Bohu a jejich život pozbývá smyslu.
Víme: Milan dokončil program a chce zůstat v programu přípravy na pracovníka Teen Challenge. Má touhu sloužit v církvi ve chvalách.
Prosím, modlete se za vyřešení situace ohledně jeho občanství (nemá ho doložené).
