Jedna Angličanka, jejíž jméno si již nepamatuji, byla mladá a krásná žena, k tomu dokonalá tanečnice, která nadto vynikala i v hudbě. Žila v 19. století, pocházela z velmi bohaté a dobře situované rodiny, kde získala to nejlepší vychování. Jednoho večera šla na ples, kde byla pozvána svými přáteli. Oblékla se do krásných šatů, ušitých v módním salónu zrovna pro tuto příležitost. Mladá dáma se ihned stála středem pozornosti a byla toho večera všemi muži nejvíce vyhledávanou a obletovanou. Může se říci, že pro dívku to byl zcela jasně vítězný triumf. Když ples skončil, vrátila se domů, svlékla si plesové šaty a pak je s opovržením odhodila. 

Vrhla se na kolena a řekla: "Ó, Bože, mám vše, po čem toužím, bohatství, pověst, krásu, mládí, a přesto se cítím tak dokonale bídná a nespokojená. Jeden věřící mi kdysi řekl, že to  je důkazem marnosti a prázdnoty tohoto světa a že je tady Ježíš, ten mě může spasit, dát mi pokoj, radost a spokojenost. Ale já nechci takové uspokojení, které by mi Ježíš mohl dát. Netoužím Ježíši po Tvém spasení. Já Tě nechci, nechci Tvůj pokoj a Tvou radost. Ale, Bože, dej mi to, co já nechci a co odmítám a učiň mne šťastnou.“ Vypráví se, že ještě toho večera vstala tato žena jako žena spasená a stala se jednou z těch, které poznaly Pána opravdu hluboce.