Grano Salis - Věčný život a věčná spása

poslal oko

Kdy začíná věčný život a kdy věčná spása?

Rád bych zde nějakým způsobem shrnul více než dva roky přetrvávající naše rozpory ohledně jistoty spasení a otázku věčného života.

Na úvod zdůrazním jedno pravidlo:
Nejde účelově vytrhávat věty z Písma, pokud takto vytržená věta dostane význam, který odporuje jinému místu Písma.

Lidská duše je duch,
Je to naše vnitřní já, je to podstata osobnosti člověka, je nesmrtelná, čeká ji (spolu s tělem) buď věčné spasení, nebo věčné zavržení (Mt 10,28; Fp 2,12; Žd 10,39; Jk 1,21;Jk 5,20 ).
Nikde v Písmu není ani zmínka o spasení lidského ducha, jehož úlohu někteří z vás z neznalosti zaměňují s lidskou duší.
Máme tedy činit Boží vůli z celé duše (Ef 6,6) a cílem naší víry je spasení duše (1 Pt 1,9).

Co je to věčný život, o kterém mluví Písmo?
Věčný život je stav společenství člověka s Bohem.
Křtem dostáváme od církve víru a nový život v Kristu.
V římském rituálu se ten, kdo křtí, ptá katechumena: „Co žádáš od Boží církve?“ Odpověď zní: „Víru.“ „Co ti dá víra?“ „Věčný život.“

Věčným životem se tento stav může nazývat proto, protože už teď je i náš život, toto naše společenství v Bohu, součástí budoucího života po naší smrti
(zatím však ještě ve skrytosti, po smrti už bude naše bytí v Bohu trvalé a nezpochybnitelné).
Ovšem jako všechno v životě současném, i tento "věčný život" je zatím ohrožován - tedy může, ale ještě taky nemusí trvat věčně. Pokud člověk upadne do duchovní smrti, do smrtelného hříchu, ztrácí stav věčného života, ztrácí společenství s Bohem.
(1 Jan 3,14-15)
(„Kdo nemiluje, zůstává ve smrti. Každý, kdo nenávidí svého bratra, je vrah — a víte, že žádný vrah nemá v sobě trvalý a věčný život“ ).

I tento stav věčného života v bytí pozemském (společenství s Bohem) pro nás tedy zatím zůstává v jen naději,
že se po naší smrti těla stane stavem trvalým, když vytrváme v dobrém (2 Tim 2,12), jak nám slíbil Kristus (Mt 24,13).

Všichni křesťané včetně apoštola Pavla žijí v této naději:
(Tit 1,1-2)
Pavel, Boží služebník a apoštol Ježíše Krista, podle víry Božích vyvolených a poznání pravdy, jež vede ke zbožnosti,

v naději věčného života, který před věčnými časy zaslíbil Bůh, který nikdy nelže.

(Žd 6,17-20)
Bůh tedy chtěl dědicům zaslíbení ukázat nezvratnost své vůle ještě přesvědčivěji, a tak je potvrdil přísahou,

abychom díky těm dvěma nezvratným věcem (v nichž je nemožné, aby Bůh lhal) měli pevné potěšení my, kdo jsme se utekli k uchopení předkládané naděje.

Tuto naději máme jako kotvu duše, bezpečnou a pevnou a vcházející až dovnitř za oponu,

kam za nás vstoupil náš předchůdce Ježíš, jenž se na věky stal nejvyšším knězem podle Melchisedechova řádu.

Ježíš se tak stal ručitelem lepší smlouvy zavedením lepší naděje, skrze niž se přibližujeme Bohu (Žd 7,19). Naše víra a naděje tedy směřuje k Bohu(1 Pt 1,21).

(1 Tes 5,8)
My, kdo patříme dni, však buďme střízliví a oblečení pancířem víry a lásky a přilbou naděje spasení.

Písmo nás varuje, že žádný z žijících lidí ještě není spasen.

(1 j 3,2-3)
Milovaní, teď jsme Boží děti, ale ještě se neukázalo, co budeme. Víme však, že až se ukáže, budeme podobní jemu, neboť ho uvidíme tak, jak je.

A každý, kdo v něm má tuto naději, očišťuje se, jako je čistý on.

Kdo má jistotu, nepotřeboval by přece už žádnou naději! Byla by zbytečná.

(Ř 15,13)
Ať vás tedy Bůh naděje naplní veškerou radostí a pokojem ve víře, abyste se rozhojňovali v naději skrze moc Ducha Svatého.

Jen na dvou místech v Písmu se mluví o naší spáse v minulém čase - ovšem hned v návaznosti na naději věčného života - tedy nikoli na jistotu.
Na všech místech ostatních se mluví o naší spáse, která teprve má přijít a kterou vyhlížíme s nadějí i radostnou jistotou v toho, kdo ji přislíbil.
Křtem dostáváme "prvotiny Ducha"(Ř 8,23), čili počáteční spásu, spočívající v posvěcující milosti, v synovství Božím, v právu na věčnou blaženost. Ač máme tyto dary, právě proto toužíme po doplnění, po synovství dokonalém, po životě blaženém nejen duše, ale i těla.
Že dokonalé synovství, čili plnou spásu dosud očekáváme, ukazuje z toho, že dosud nejsme spaseni co do věci, čili co do skutečného požívání blaha věčného, nýbrž jen co do naděje. K pojmu naděje pak patří, aby se vztahovala na věci budoucí - neboť jestliže někdo již vidí a užívá této věci, o níž choval naději, nemá už naději o této věci, nýbrž je jejím držitelem.

(Ř 8,24-25)
Byli jsme totiž spaseni nadějí. Avšak naděje, která je zjevná, není naděje. (Vždyť proč by někdo doufal v to, co vidí?)

Doufáme-li však v to, co nevidíme, pak to vytrvale očekáváme.

(Tit 3,4-7)
Když se však ukázala dobrota a lidumilnost našeho Spasitele Boha,

spasil nás - ne na základě skutků spravedlnosti, které jsme my vykonali, ale podle svého milosrdenství - skrze koupel znovuzrození a obnovení Ducha Svatého,

kterého na nás vylil v hojnosti skrze našeho Spasitele Ježíše Krista,

abychom se, ospravedlněni jeho milostí, stali dědici v naději věčného života.

Pavel zde nemá na mysli naši konečnou věčnou spásu, ale spasení ve smyslu záchrany skrze koupel znovuzrození, skrze křest,
kdy jsme byli uvedeni do stavu milosti, do stavu společenství s Bohem.
Od tohoto okamžiku jsme Božími dětmi - zachráněnými.
Máme dar věčného života. Zda dočasně, nebo trvale - záleží na našem dalším životě, na našich rozhodnutích, na našem životě s Bohem, nebo bez Boha. Je sice pravda, že už jsme vykoupeni, ale některé dary, které nám vykoupení přineslo (např. oslavení těla) dostaneme až na věčnosti. Zatím jen doufáme, že jich skutečně dosáhneme. A to je zase důkaz, že nemáme všechny účinky přijetí za syny. Modlíme se, aby naše spása byla dovršena.

(Ž 6,11-12)
Toužíme pak, aby každý z vás až do konce projevoval tutéž píli vzhledem k plné jistotě naděje,

abyste nebyli líní, ale následovali příklad těch, kdo se skrze víru a trpělivost stali dědici zaslíbení.

Povšimněme si jedné věci: zaslíbení znamená přece budoucnost, cosi, co se teprve stane, nikoli přítomnost. Zatím je to jen slib - ovšem ten, kdo ho dal, je natolik spolehlivý, že v něm máme jistotu naděje.

Písmo dále učí, že Pán nás spasí (a říká to naprosto jasně) teprve až po naší smrti, až po našem soudu, když budeme ospravedlněni.
(Žd 9,27-28)
A jako je lidem uloženo jednou zemřít, a potom přijde soud,

tak byl i Kristus jednou obětován, aby vzal na sebe hříchy mnohých, a těm, kdo ho očekávají, se podruhé ukáže bez hříchu, aby je spasil.

Pokud někdo tvrdí, že už je spasený, mýlí se.
Jak by mohl Kristus spasit už spaseného? Vždyť je to proti zdravému rozumu!
Pokud někdo tvrdí, že jeho soud už proběhl a že on na soud nepůjde, mýlí se.
Každý z nás bude na věčnosti po své smrti sám za sebe skládat účet Bohu (Ř 14,12).

Písmo nás učí, že můžeme přijat milost, smíření, učení evangelia - ale nikde v Písmu nenajdeme, že můžeme přijat spasení skrze Ježíše Krista už nyní, v tomto životě.
To je náhodička, co?

Přesto je to pro mnohé z vás kouzelné zaklínadlo: "Je třeba přijat spasení skrze Ježíše Krista".

Tedy kde se o něčem takovém v Písmu hovoří konkrétně? Nikde!

My jsme schopni přijmout učení evangelia o vykoupení světa, přihlásit se svými životy k následování Krista, mít v tomto životě společenství s Bohem, ale věčnou spásu Bůh udílí skutečně až po naší smrti.

Řečeno obrazně:
Kráčím v životě ruku v ruce se svým nebeským Otcem. On mě vede po bezpečných cestách (i když bývají úzké a strmé, jistota opory je v jeho ruce). Když se pustím Otcovy ruky a jako nezbedné dítě se k němu otočím zády, mohu spadnout do jámy (hříchu ke smrti).

Zastánci "už přijatého spasení" teď řeknou: Bůh mě v té jámě nenechá, je to jeho část smlouvy, že mě odtud vytáhne.
A to je polopravda - nejhorší forma lži.

Všichni mluvíte o krevní smlouvě, která vám toto zaručuje,
ale nikdo z vás nebyl schopen za celé dva roky zde plné znění takové smlouvy uveřejnit.
Protože by nastalo rozčarování. Žádný takový bod smlouvy totiž v Písmu nemá oporu. Existuje jen ve fantazii některých pomýlených lidí.

Když člověk spadne do jámy smrtelného hříchu, Bůh ho násilím nebude tahat ven za vlasy!
Když však člověk zavolá o pomoc, Bůh mu podá pomocnou ruku - ale člověk se jí musí také uchopit.

V praxi to znamená, že svého hříchu lituje alespoň lítostí nedokonalou (že si natloukl), nebo lépe dokonalou (že hříchem zarmoutil Otce) a že tento hřích vyzná církvi. Bůh mu hřích odpustí a člověk může zase kráčet životem s Bohem v milosti posvěcující.
Ale následky hříchu už stejně mohou i tak přetrvávat (vykonané zlo mívá následky). Když sis pádem zlomil nohu a špatně srostla, budeš kulhat. Nebo budeš kulhat jen nějaký čas, než se to zahojí.

Bez lítosti není ani odpuštění hříchů,
tedy žádné vytáhnutí z jámy (člověk neuchopil nabízenou ruku). To není Boží část smlouvy, ale právě ta lidská. To právě člověk musí adekvátně na Boží milost zareagovat lítostí nd hříchy, pokáním.

Uvěřit, že Kristus i za mě zemřel a vykoupil mě k věčnému životu není samo o sobě ještě věčnou spásou, je jen začátkem, přijetím ovoce Kristova vykoupení. Až když prožijeme své životy, pak přijde konečné zúčtování, pak nakonec může přijít i spasení našeho těla i naší duše.

Na závěr mám jednu malou prosbu.
Musel jsem pro přehlednost uvést mnoho odkazů na Písmo. Prosím, vyhledejte si je sami, ať se o pravdě každý sám přesvědčí přímo u zdroje.
A pokud by mě snad zase někdo chtěl nazvat lhářem, tak bych taky prosil uvést naprosto konkrétně v čem a odkazy na opak v Písmu.

	Hledej
	Je a svátek má Marcela. Vytvoření registrace