poslal dzonny 21.srpna jsem se oženil. Je to nejen zajimavý status, ale také pocit,
zvlášť, když je člověk ještě podle aktuálních trendů příliš mladý.
Pamatuji si reakce těch prodavačů a prodavaček, mnohých kamarádů i
nekamarádů, známých i neznámých, poté, co se dověděli, že se chceme
brát. "Vždyť si ani neužijete té překrásné svobody, té nevázanosti.",
vyjadřují někteří hbitě své první dojmy. Dokonce na samotném úřadě, kde je třeba požádat o povolení ke
sňatku, se na nás paní koukala jak na naprosté blázny. Holt, dneska se
manželství moc nenosí, je jiná doba, do popředí se protlouká nezávazné
soužití druha a družky, přitom není to tak dávno, kdy se lidé brali i ve
20 letech zcela běžně.
Bylo tomu již 3,5
roku, co jsme spolu chodili. Má již třítydenní manželka chodila ještě na
střední školu, když jsem ji poprvé chytil za ruku, zanedbával
povinnosti, šetřil peníze pro společná setkání a vyhledával její
přítomnost kde se dalo. Proto také přátelé, kteří se kolem nás točili
celou tu dobu, byli jedni z mála, jenž už netrpělivě vyčkávali, kdy do
toho praštíme a velice nám fandili. Nutno podotknout, že oba jsme již od
dětství vychovávání jako křesťané a nejspíš i proto jsme ovlivněni
biblickými základy, církví, kterou navštěvujeme a samozřejmě všemu
skutečně věříme. Sex před svatbou byl pro nás oba nemyslitelný, moje
přítelkyně byla panna a byla na to velmi hrdá, zejména, že bude moct
celá patřit mě, na což jsem byl samozřejmě patřičně pyšný i já sám.
Přestože
jsme oba společně prožili již řadu krásných i chmurných dnů, mnohokrát
se pohádali, vždy jsme k sobě našli společnou cestu, na jejímž konci
jsme se objali, třeba i poplakali, ale vždy jsme se i nadále milovali.
Není tedy divu, že jsme se rozhodli, si závazně říct ANO, budu vedle
tebe žít po celý svůj zbytek života, ať se stane cokoli, budeme si věrní
a vždy jako doposud uděláme vše pro to, abychom společně byli šťastni.
Svatba
byla úžasná a moje nastávající žena překypovala krásou a i závěr
svatebního dne byl díky velké vstřícnosti hotelové služby pohádkový.
Svatební
cesta byla velmi příjemným odpočinkem pro nás oba, úžasnou relaxační
rehabilitací, i když nás teplo řeckého slunce rychleji unavovalo. Teprve
po příjezdu do českých luhů a hájů jsem si začal uvědomovat, že již tu
nejsem jen já, mé koníčky, můj zájem, ale jsme tu my. "Můj život se
mění", pomyslel jsem si. A je tomu opravdu tak. Potkáváme přátelé,
odborníky různých oborů, zaměstnané, nepracující, děti, kolemjdoucí, se
kterými přijdeme jen tak z nějaké příčiny do hovoru a má ještě donedávna
snoubenka jim odpovídá: "To je můj muž." a já říkávám: "To je má
žena.". Oba dva se cítíme trošku zvláštně, nejsme zvyklí takto stát před
zbytkem světa, ale milujeme se a víme, že teď máme jeden druhého a že i
Bůh bude stát při nás, ať už vám to přijde naivní, hloupé nebo dokonce
zastaralé. A nebojte se! Uvědomuji si onu složitost manželského svazku,
který je nutné neustále zalévat jako zahradu vysázenou všemi květy
světa. Ty totiž potřebují zalévat každý den.
Poprvé ženat, poprvé jedním tělem, poprvé opravdovým mužem.
