poslal Forte Zpověď a rozhřešení - můj pohled na praxi katolíků a věřících z křesťanských sborů v těchto otázkách
Několikrát jsem se různých praktikujících katolíků zeptal:"Kontrolní
otázka - komu se zpovídáme?" Jejich odpověď prozatím vždy byla:"Zpovídáme se
Bohu." Na téma zpověď,
zpovědnice, kněz a rozhřešení jsem potom s nimi
vedl debatu, při které se zpravidla potvrdilo to, co jsem již dříve
předpokládal.
Mluvme chvíli o katolíku, jehož víra je uvědomělá, který není v
mysli rozdvojen, nechová se k Pánu pokrytecky a který je ve svých skutcích a
povinnostech svědomitý. Tento katolík jednoho dne zhřeší proti Bohu tím, že
např. slovně ublíží svému bližnímu bratru. Jelikož ze Svatých Písem poznal svůj
hřích, může na místě projevit lítost nad svým skutkem, obrazně si sypat popel na
hlavu a celou záležitost si s Bohem a ublíženým bratrem probrat. To vše mu ale
nestačí. Chce znát nějaké rozhřešení, nějakou cestu
ven, aby se mu podobná situace již nemohla stát.
Při návštěvě
zpovědnice tuto záležitost přednese knězi. Na jeho malomyslnou zkroušenost může
mít zpověď velice léčivý
vliv. Důvěřuje-li aspoň částečně knězi (ne však více než Bohu) a mluví-li s ním
o svých hříších otevřeně a tváří v tvář, tak k tomu potřebuje notnou dávku
odvahy a síly. S modlitbou pak může tuto odvahu a sílu využít na přenesení se za
osudný okamžik hříchu, aby v životě mohl pokračovat dál. Ale to ještě není celé.
Kněz, který nemůže znát zpovídaného lépe, než Bůh, mu poskytne lidským
schopnostem odpovídající rozhřešení ve formě určitých
modliteb. Dotyčný věřící katolík se pak doma zavře v pokojíku a modlí se.
Rozjímá nad Pravdou obsaženou v modlitbách a její hlubší významy vědomě aplikuje
na svůj stávající život. Teď už vidí nejen, kde pochybil, ale i konkrétně jakou
cestou k tomu došlo a jakou cestu má nastoupit příště v podobné situaci, aby již
na jejím konci nedošlo k hříchu. Takový katolík ať ihned děkuje Pánu za to, že s
Jeho požehnáním mohl pochopit a využít smysl a význam zpovědi a dostal od Něj
skutečné rozhřešení ve
formě nové cesty.
Na druhou stranu znám katolíky, kteří sedí na mši v prvních řadách, ale
Kristova spása je nezasahuje nikde v běžném životě. Jejich slova a zjevné skutky
ukazují na pokrytectví a jejich vlastní svědomí před Bohem je příliš netíží.
Mnohdy hřeší úmyslně, třeba něco ukradnou, navštíví zpovědnici, mechanicky
odříkají stanovené modlitby a od tohoto momentu si třeba tu ukradenou věc
prohlásí za vlastní, než aby se namáhali ji vrátit. Proč také? Už se z toho
vyzpovídali. (!) Mluvím o vlastních svědectvích a viděl jsem již i ostudnější
případy, ale nechci kritizovat celek kvůli jednotlivci a jenom na závěr této
podkapitoly musím připomenout, že většině z těchto pokrytců nyní hrozí vyhoštění
z denominace.
Nyní bych Vám rád přiblížil svou osobu a mé zkušenosti z oblasti zpovědi a rozhřešení, abych z toho
mohl učinit závěr. Já jsem v dětství nikdy nebyl vychováván k víře. Mí věřící
prarodiče mě sice nechali coby miminko pokřtít, ale k mému obrácení došlo až na
střední škole a to proti výchově a snaze mých neznovuzrozených rodičů. Tato
situace ssebou nesla mnoho vypjatých okamžiků, o kterých zde nebudu pojednávat.
Postupem času mě Bůh obdaroval vztahem s jednou věřící sestrou. Typ našeho
vztahu je čistě sourozenecký, je lékem na naši rozbolavělost, pomáhá nám v
našich starostech a je založen na práci a oběti pro toho druhého. Abych to ještě
upřesnil po duchovní stránce: já se pohybuji v křesťanských sborech podle
momentálního místa mého zaměstnání a má sestra v Kristu patří do katolické
rodiny, která ji k víře vedla již od malička.
Jak to chodí v každém
mezilidském vztahu, tak i my dva se společně dostáváme do více či méně
příjemných situací, ve kterých si musíme umět poradit v souladu s Boží vůlí
zjevenou v Písmech. Jelikož já jsem nikdy před tím podobný vztah neměl a
neoplýval jsem ani teoretickými zkušenostmi, učil jsem se tzv. za běhu. Při tom
jsem i nevědomky hřešil proti své sestře svým nepochopením nebo špatným
posouzením jejích myšlenek či skutků. Naštěstí díky Božímu slovu v Bibli jsem
mohl poznat svůj omyl a celé záležitosti před sestrou a Pánem litovat. Toužil
jsem též poznat cestu, ono rozhřešení, kterým je dobré
se řídit v podobných situacích, abych se vystříhal dalších chyb a hříchů.
V
různých situacích, do kterých jsem byl veden, mě Bůh učil podle skrytých i
zjevných významů svého Písma. Získal jsem tyto poznatky:
Vztah se sestrou jsem povinnen chránit jako oko v hlavě, ona ho ve své
situaci nutně potřebuje a proto ho řídí náš Pán.
Coby muž, nesu za něj
zodpovědnost, důkazem úspěšného muže je spokojená žena.
Pán mi zdůrazňuje
vyšší smysl našeho vztahu, což já poznávám až podle jednotlivých situací v
životě.
Vztahu nejvíce prospívá, když v něm jeden pro druhého něco dělá s
největší obětavostí, ale ne tak, aby po tom druhém chtěl odměnu a tím pádem z
něj dělal dlužníka. Tou prací mám Bohu děkovat za to, co pro mne připravil a že
mi umožňuje plnit Jeho vůli. Když budu ležet na kanapi a někomu říkat, jak ho
miluji, nádobí se tím neumyje a odpadky se tím nevysypou. Kdyby tisíc mužů řeklo
jedné ženě, jak moc ji mají rádi, nebyla by to pravda. Jedině ten druhý může
říci prvnímu:"Ano, máš mě rád(a)." "Ne, nemáš mě rád(a)." Když mi žena
řekne:"Ne, nemáš mě rád." je mou povinností udělat nějakou práci, aby mohla
uznat:"Ano, máš mě rád."
Je dobré umět nasadit své síly i do úplného
vyčerpání, protože i při tom vyčerpání ve skutečnosti nemáme o co přijít.
Schováme-li si své síly do hrobu, k ničemu nám tam nebudou. A proč bychom to
dělali, když ve společnosti našeho Pána stejně budeme mít sil dost.
Je třeba
počítat s lidskou omezeností a proto je dobré se ve vztahu k druhému člověku
obrnit takovými vlastnostmi jako jsou trpělivost, shovívavost, pokora,
milosrdnost aj. Také prospívá, jestliže Pánu umožníme zmenšovat naše špatné
vlastnosti. Např: svou patetičností můžeme v určitých případech svému protějšku
způsobovat úplný teror, stejně tak muži by si měli více dávat pozor na svou
ješitnost. Ta se může projevovat i neustálým mluvením o sobě. Ješitnost se
projevuje i dramatizováním různých prožitků při vyprávění ve společnosti.
Intimními zážitky prožité s Vaší ženou se nechlubte ani v nejdůvěrnější
společnosti. Nesmírným způsobem jí tím ubližujete. V případě, že se to nedozví,
i tak jednáte proti Bohu. Z planých slov přece budeme skládat účty.
Mají-li
dva lidé ještě před svatbou, ať se naučí věrnosti, jež není vynucena svazkem.
Byla-li by věrnost svazkem nucena, dělo by se tak na úkor kvality
vztahu.
Vyplácí se dbát na závažnost svých slov a nemluvit k svému protějšku
s nadsázkou. V případě pozdějšího slovního konfliktu totiž můžou tyto dřívější
"legrácky" působit jako bolestivé rozbušky.
Když už přece jen konflikt
nastane, hledejme radši chybu sami v sobě, neobviňujme druhého. Chyba v nás
stejně nějaká je a i kdybychom ji v momentální situaci neviděli, najde se zase v
jiné naší vlastnosti a jejím včasným odstraněním předejdeme další případné
hádce.
Výčitky jsou k ničemu, lepší je otevřít oči a uši a starostmi našeho
protějšku si zaměstnávat a namáhat hlavu. Při takovém jednání dáváme přednost
rozumu před emocemi. Lidské emoce a pocity jsou subjektivní. Snadno a rády
naslouchají satanovým radám. Případné přehmaty našeho protějšku je nejlepší
odpouštět bez jakýchkoliv předsudků.I v obrazném slova smyslu prospívá pěsti
oplácet polibkem. Hádka bude jako nekonečný kolotoč příčin a následků, budeme-li
ji vést pohledem do minulosti třeba takto:
"Tys mi nedovolil řídit!"
"Jo,
protože jsi minule narazila do sloupu!"
"Kdybys nekecal, tak bych do něj
nenarazila!"
"Já jsem nekecal, ale upozorňoval jsem tě na tvou velkou
rychlost!"
"Já jsem jela normálně, každý to tam tak rychle
žene....."
Hádka se ale promění v konstruktivní výměnu názorů,
identifikujeme-li chyby a budeme-li jednat o našich budoucích plánech a
problémech.
Máme-li k našemu protějšku nějaké zásadní otázky, raději je
spolu prokonzultujeme co nejdříve. V hlavě by nám vyrůstal strašák, který by
později mohl natropit i nějakou katastrofu. Strašáka v hlavě identifikujeme a
společně odstraňujeme s přihlédnutím na jeho případnou zapeklitost. Tak
předejdeme zkratkovitému jednání.
Žijeme-li spolu tzv."bezstarostným
životem"(řečeno nepřesně), mysleme na to, že takto spolu dokážou žít úplně
všichni do té doby, než přijdou třeba i nezaviněné potíže. Právě tehdy, když na
Vašeho druha uhodí zlo je důležité při něm zůstat a držet ho, ale to už každý
neumí. Člověk se musí učit milovat.
Neumím-li se chovat a ten druhý proto
mluví o svém odchodu, nemusí to být z jeho sebelásky, ale z jeho bolesti na
hranici snesitelnosti, která mu i proti jeho vůli znemožňuje se mnou
zůstat.
Je-li Váš protějšek navztekaný, nemusí to nutně být Vaše vina. Mohlo
se mu něco nepříjemného stát a část Vašeho úkolu je tomu porozumět, pak to s ním
prodiskutovat. A pánové, když se Vaše žena nechává Vámi hýčkat, buďte rádi, je
to dobře.
Popsal jsem Vám řešení různých situací, pro jejichž řešení jsme já a sestra
museli s modlitbou hledět do Bible. Ne všechny rady ale pocházejí z našich chyb.
Mnohdy jsme se dali poučit z chyb nevěřících lidí. Vidíte sami, že jsme se do
některých výše zmíněných situací ani nemohli dostat, pokud je mezi námi pravý
církevní vztah.
Výše uvedené rady mohou působit zákonicky, ale když konáme
vůli Páně, neděláme tak proto, že je to v Bibli napsané, ale protože Pána
lidskými schopnostmi milujeme. Vykonáním skutku z víry děkujeme Pánu za to, co
pro nás vydobyl a připravil. Vážíme si toho, jak nás posílá do situací
vyžadujících skutky víry. Je milostí, že nám umožňuje shromažďovat a nenechá nás
bez využití rozptylovat, pokud se mu ovšem sami nevzepřeme. Podobně je tomu i v
našem sourozeneckém vztahu mezi mnou a sestrou. Cítíme, jak Pánu na nás záleží a
vzhledem k naší víře v Něj můžeme formovat svou lásku k Němu, což nám umožňuje
stavět náš přátelský vztah na pravém základě. Boříme tím i rádobychytré mýty,
jak prý muž se ženou nemůžou být jenom přátelé nebo že se kvůli nerealizaci
pohlavních pudů takovéto vztahy rozpadají.
Tak a teď zpět k tématu. Poznali
jste mé praktické zkušenosti se zpovědí Bohu a dotazováním se Ho na rozhřešení. V ostatních
církvích, kde se praktikuje zpovědnice a kněz, mi věřící drtivou většinou
potvrdili stejné zkušenosti, i když tento systém se někomu může zdát trochu
zprostředkovaný. Jak jsou vůbec možné stejné výsledky? Jednoduše, když v oněch
případech nebyla zanedbána jedna složka - VÍRA. Ta je spojkou mezi Božím motorem
a lidskou převodovkou. Víra určuje poctivost našeho vyznání, našeho pokání a
touhu nalézt rozhřešení.
Cestu dál nám pak ukáže sám Bůh svým slovem, které není nikterak limitováno
časem a místem našeho pobytu mezi živými. Běda nám však, jestliže držíme pokání
jen proto, abychom ho drželi nebo učíme ostatní, aniž bychom sami věřili.
Klameme jenom sami sebe, Boha nikdo neoklame. Pak nám bude deset zpovědnic či
biblických hodin k ničemu. Dokonce i v jednom sofistikovaném křesťanském sboru
jsem nalezl člověka, který sice hezky mluvil, ale prázdná slova. A abych
neušetřil ani sebe, přiznám se, že i v našem sourozeneckém vztahu mám někdy
problém sám se sebou. Problémy jsou spíše emotivního charakteru a dochází při
nich k porušení Božího slova. Zachovávám-li ale živou víru, jsem pod celodenním
Božím dohledem a péčí. Bůh mi určuje směr a mé poklesky se nestávají s
pravidelnou nutností, ale jen jako nedopatření.
s pozdravem Váš et
