Grano Salis - Jan Hus - z kacíře světcem?

poslal Momonka

Poslední dobou nějak často narážím na osobnost Jana Husa... Také v komentářích se často skloňuje jeho jméno, a to jak „ústy“ katolíků, tak nekatolíků. Zvláštní ovšem je, že na obou „znepřátelených frontách“ se zračí pozitivní vztah vůči jeho tak či onak kontroverzní osobě. Vzala jsem to jako výzvu a začala jsem se tedy o Jana Husa zajímat hlouběji. Nejen o něho samotného, za pozornost totiž stojí také postoj ŘKC, který zaujala v posledních desetiletích.

Matouš 23:29-31 Běda vám, zákoníci a farizeové pokrytci, neboť vzděláváte hroby proroků a ozdobujete hroby spravedlivých, a říkáte: Kdybychom byli za dnů otců našich, nebyli bychom účastníci jejich ve krvi proroků. Protož osvědčujete sami proti sobě, že jste synové těch, kteříž proroky zmordovali.

Oficiální stanovisko ŘKC, která v prosinci roku 1999 v Římě na mezinárodním sympoziu o Janu Husovi ústy papeže Jana Pavla II. projevila lítost nad jeho smrtí, je takové, že Hus byl prohlášen za reformátora. Pod označením „reformátor“ si však může představit kdokoliv cokoliv. Byl to dobrý či špatný reformátor? Papež to zkrátka a dobře vyřešil diplomaticky – problém jen kulantně zabalil do množství nicneříkajících slovíček.

Mladá fronta dnes tehdy otiskla rozhovor s M. Sváčkem, vedoucím Ústavu dějin UK, který kupříkladu poznamenal: „Hus by nejprve musel odvolat své učení, aby papež Jan Pavel II. šel ve svém projevu lítosti nad smrtí tohoto českého církevního reformátora dál. To samozřejmě není množné, protože Hus nejenže není mezi námi, ale ani by to neudělal. Proto také papež ocenil jeho obrovskou statečnost, morální postoj, protože setrval na své pravdě. (...) Papež se nedotkl podstaty sporu, tedy jeho učení, vystihl však morální integritu jeho osobnosti, položil důraz na etiku jeho činu, že byl ochoten jít pro svou pravdu až na úplný konec.“

Situaci tehdy trefně vystihl Martin C. Putna, docent FF UK: „Dnešní papežský výrok zároveň jako by dával za pravdu oněm reformním katolíkům, jejich postoji ´Husova osobnost ano - (všechny) Husovy názory ne´. Hus byl ve Vatikánu ´oceněn´, nikoliv rehabilitován. Pěkné označení ´reformátor´ v sobě dál tiše skrývá starou nálepku ´kacíř´, tedy člověk hájící názory z církevního hlediska chybné - a proto nemůže být ani zcela rehabilitován, natož svatořečen. Pro věřícího katolíka nejsou ony sporné body v Husově učení nijak malicherné. V konečných důsledcích se dotýkají ´jediného podstatného´, to jest - zda kdo bude či nebude spasen.“

Ohledně rehabilitace Jana Husa se v podobném duchu vyjádřila doc. Eva Melmuková: „Určitá společnost totiž může rehabilitovat jenom někoho, kdo do ní patří, kdo je touto společností uznáván jako její člen. Mistr Jan Hus nezemřel jako římskokatolický kněz, Mistr Jan Hus byl odsvěcen a žádné sympozium v Římě se nevyjádřilo k tomuto jeho odsvěcení. Nikdo nikde se nevyjádřil k tomu, že by měl být rehabilitován v této věci. (...) Mistra Jana Husa nemůže nikdo v římskokatolické církvi rehabilitovat, Mistru Janu Husovi nemůže nikdo jeho členství vrátit, protože jeho názory nemohou být uznány za pravověrné. Nebyl by dnes upálen, ale byl by ve svých názorech odsouzen stejně jako před staletími. A to je důvod té nepřekonatelné propasti. V čem? Samozřejmě v otázce církve. Ecclesiologie Mistra Jana Husa staví tuto nepřekonatelnou překážku.“

V evangelickém týdeníku Kostnické jiskry (2005, č. 22) vyšel zajímavý článek od Dalibora Molnára, kterým chtěl autor reagovat na Halíkovu obhajobu Husa v anketě Největší Čech: „... Hovořil (prof. Halík) o tom , že mistr Jan Hus byl katolickým knězem. Přesněji by se mělo říkat římskokatolickým knězem, poněvadž na katolicitu (všeobecnost) si - myslím právem - nedělají nárok jenom křesťané podřizující se pravomoci římského biskupa - papeže. Vskutku však, Jan Hus římskokatolickým knězem byl. Nemělo by se však zamlčet, že římskokatolickým knězem přestal být, že byl před svou popravou veřejně odsvěcen - svého kněžství zbaven. Zbaven z rozhodnutí koncilu - římskokatolické církve samé, ale také z rozhodnutí vlastního, rozhodnutí neodvolat, které, jak si byl toho jistě vědom, muselo mít tyto důsledky. Římskokatolickým knězem by byl a zůstal, kdyby byl odvolal. Dovolávat se dnes tohoto jeho kněžství proto není zcela oprávněné, je matoucí, jestliže toto jeho zrušení zamlčíme. A naopak. Tím, že neodvolal, se postavil do řad těch, kteří se za oprávněnost jeho neodvolání postavili, tvrzení koncilem zavržená a Husem hájená převzali. Stal se husitou. A stal se protestantem. Po jeho vzoru a s výslovným přiznáním se k němu pověděl Luther své ´Zde stojím, jinak nemohu´. Halíkovo tvrzení, že Hus nebyl husitou a nebyl protestantem, je žel také tak, jak zaznělo, matoucí. Jen násilná smrt a časový rozdíl mu v uskutečnění dalšího logického kroku k prvému, který udělal, zabránily.“

Na webu www.katolik.cz kdysi proběhlo několik diskuzí na téma upálení Jana Husa i jeho případného svatořečení. Ohledně otázky jeho svatořečení se duchovní pan Mgr. Šikula vyjádřil velmi vágně, odvolávaje se na omluvu Jana Pavla II. Tento člověk, jak víme, byl pověstný svou mírumilovností a bratříčkováním s představiteli různých náboženských směrů. Není divu, že projevil snahu dosáhnout právě skrze Husa konsensu s evangelikálními církvemi. Nemám zájem zkoumat, nakolik byl jeho čin upřímný a nakolik pouze ekumenické gesto. Každý nechť posoudí sám. Řekněme, že upřímný byl, avšak z pozice papeže, kterou Hus ve svém učení atakoval, to zní přinejmenším divně...

Matouš 23:2-3 Na stolici Mojžíšově posadili se zákoníci a farizeové. Protož všecko, což by koli rozkázali vám zachovávati, zachovávejte a čiňte, ale podle skutků jejich nečiňte; neboť praví, a nečiní.

Ve své kazatelské činnosti Hus navázal na tradici Milíčovu. Hus se zabýval i názory M. Matouše z Krakova, které se u něho setkaly s hlubokým pochopením. V prvé řadě se jednalo o jeho teze z díla O ohavnostech římské kurie, kde se říká, že špatně žijící křesťan se stává *****m, ale podobným způsobem žijící kněz se stává přímo ďáblem. Matouš za hlavu církve neuznával papeže, ale samotného Krista. Nad papežem, který je pouze Kristovým náměstkem na zemi, stojí koncil, který ho může i sesadit. S tímto názorem se Hus bez výjimky ztotožnil.

Nejvíce však Husa ovlivnilo dílo Viklefovo. Ztotožnil se s Viklefovým útokem na zlořády kněží, zejména svatokupectví a prodej duchovních privilegií. Z Viklefova učení přijímal také přenesení váhy z institucionalizované, hierarchizované církve na neviditelnou církev vyvolených. Viklef jednoznačně říká, že církev není instituce spásy, že je obecenstvem věřících, kteří jsou všichni spojeni i přijímáním podobojí. To byl klíčový krok, neboť položil základy pro odmítnuti autority zkažených církevních vůdců a měřítkem učinil namísto církve jako instituce Bibli. Hus z tohoto názoru sám pro sebe vyvodil, že se i po vyhoštění papežem může pokládat za člena církve, a naopak že se z církve sám vylučuje papež a každý jiný duchovní, žije-li v hříchu.

Jan Hus často používá přirovnání církve k lidskému tělu. V tomto přirovnání je Bůh jedinou její hlavou, která ji řídí a nikdo se nemůže postavit vedle něj – ani papež či jiný samozvanec. Pak by totiž došlo k tomu, že by církev měla dvě či více hlav a stala by se obludou, kterou ovšem není. Ovšem jako je leccos v lidském těle, co není jeho součástí (slina, hlen, výkal, hnis nebo moč), tak je něco i v mystickém těle Kristově, jímž je církev a přece to nepatří k církvi. Proto je rozdíl mezi tím být v církvi a patřit k církvi.

„I jest něco jiného být z církve, a něco jiného být v církvi. I jest patrno, že není důsledek: „Jsou-li někteří lidé zde na zemi v církvi, pak jsou z církve,“ ale naopak. Neboť víme, že býlí roste mezi obilím, že havran s holubem na jednom humnu hledá si potravu a že pleva přichází na spíž mezi zrny, a přece jest neslučitelný rozdíl mezi těmito věcmi. (…) Jedni totiž jsou v církvi dle jména i ve skutečnosti, jako předzřízení katolíkové poslušni Krista. Jiní ani ve skutečnosti, ani dle jména, jako předzvědění pohané. třetí toliko jménem, jako předzvědění pokrytci. A poslední jen ve skutečnosti, třeba se zdálo, že dle jména jsou mimo církev, jako předzvědění křesťané, které sluhové Antikristovi zdánlivě v podobě církve odsuzují.“ (O církvi, kapitola 3)

V souvislosti s tímto za zmínku stojí citace ze zápisků očitého svědka Husova procesu Petra z Mladoňovic, která konfrontuje toto Husovo stanovisko se slovy jeho bývalého přítele, později však zavilého odpůrce Štefana Páleče:

„...mistr (Jan Hus) uvedl sv. Cypriána, který praví: 'Marně dostává jméno křesťana, kdo nikterak nenapodobuje Krista v mravech,' Páleč namítaje pravil: 'Hle, jak veliká pošetilost! A nač to uváděti k předmětu, že není-li někdo pravým křesťanem, tedy není pravým papežem, biskupem, nebo prelátem anebo králem, ježto znalci vědí, že papež, biskup, král jsou jména úřadu, křesťan však jest jméno zásluhy; a tak platí, že někdo jest pravým papežem, králem nebo biskupem, třebas není pravým křesťanem.'“

Doc. JUDr. Jiří Kejř, DrSc., historik a znalec kanonického práva, píše: "Daleko více než odchylky dogmatické vážily v očích soudců myšlenky a činy, jež podvracely existenci viditelné církve, která se Wyclifovi a v jeho stopách i Husovi jevila jako ecclesia malignantium, que est corpus diaboli. Hus usiluje o zřízení nové církve. Jistě tím není míněna destrukce církve násilným převratem, ale základní rozlišení církve předurčených (praedestinati), které ve své konečné ideji odmítá institucionální církev, je revoluční. Proto i ta dotčená reakce na Husovy činy, které podle jeho víry, že plní příkazy evangelia, se příčí právům i tradici církve.“ (Husovo odvolání od soudu papežova k soudu Kristovu)

Jan Hus ukázal onen rozdíl mezi obecnou svatou církví a římskou církví právě na výroku Krista k osobě Petrově, za jehož nástupce se považují římští papežové: „I jáť pravím tobě, že jsi ty Petr, a na téť skále vzdělám církev svou, a brány pekelné nepřemohou jí. A tobě dám klíče království nebeského. A což bys koli svázal na zemi, budeť svázáno i na nebi; a což bys koli rozvázal na zemi, budeť rozvázáno i na nebi.“ (Mt 16:18-19) Hus dochází k závěrům, že Kristus mínil tou skálou sebe, na sobě zbudoval církev a Petrovi byla pouze svěřena její správa. Tuto správu ovšem musí vykonávat jako dobrý pastýř podle věčného Božího zákona, jinak není platná – není totiž všemocná. Pokud tedy nebyl Petr (a jeho nástupci) všemocný, nebyl ani neomylný. Mohou tedy činit špatná rozhodnutí a takových se nemusí poslouchat.

Viklefův útok na transsubstanciaci se setkal u Husa s pramalým pochopením a tato věrnost církevnímu učení byla vlastní většině českých reformátorů. Také Viklefovu zásadu sola scriptura Hus odmítal, neboť si byl vědom nejednoznačnosti biblických textů, k jejichž výkladu si pomáhal spisy církevních otců.

V roce 1412 papež Jan XXIII. vyhlásil křížovou výpravu proti neapolskému králi a sliboval úplné odpuštění hříchů všem, kdo ho podpoří. Hus byl rozhořčen, že papež využívá duchovních prostředku na podporu vlastních cílů a vystoupil proti prodeji odpustků. Na synodě 18. října 1412 byla vyhlášena nad Husem klatba dle mandátu kardinála Petra degli Stephaneschi z poloviny r. 1412. Mistr Jan Hus se v hlubokém rozechvění a z pocitu křivdy ještě týž den odvolal proti rozsudku papežského soudu k soudu Kristovu, k Synu Božímu jako ke skutečné hlavě církve a nejvyššímu soudci. Toto písemné odvolání dal vyvěsit na bráně malostranské věže Kamenného mostu:

„Hle, o tento nejsvětější a nejpožehnanější příklad spasitelův se opíraje, odvolávám se od těžkého potlačení, nespravedlivého rozsudku a předestřeného vyobcování biskupů, zákonníků a farizeů a soudců na stolici Mojžíšově sedících k Bohu, jemu poroučeje při svou, následuje šlépěje spasitele Ježíše Krista, tak jak i svatý a velký patriarcha Cařihradský Jan Zlatoústý3) od dvojího, biskupů a knězi koncilu, a blahoslavení v naději biskupové, Ondřej Pražský4) a Robert,6) biskup z Lin-kolnu, byvše nespravedlivě potlačeni pokorně a s prospěchem od papeže) odvolali se k nejvyššímu a nejspravedlivějšímu soudci, který bázní nedá se strašiti, ani láskou obrátiti, ani darem skloniti, ani falešnými svědky klamati. (…)

Já Jan Hus z Husince, mistr v uměních, svatého bohosloví bakalář zřízený v obci učení Pražského, kněz a kazatel při kapli jmenované Betlém potvrzený, toto odvolání podávám Ježíši Kristu Pánu, soudci nejspravedlivějšímu, kterýž každého člověka spravedlivou při bez nedostatku zná, chrání a soudí, na jevo přivádí a odměňuje.“

K tomuto činu Kejř ve výše zmíněné knize poznamenává: „Toto odvolání z 18. 10. 1412 pro křesťana k nejvyšší instanci, nebylo projevem zoufalství, kterému by snad Hus propadl po ztížení klatby nad ním, kterou vyhlásil kardinál Petr degli Stephaneschi v červenci r. 1412. Bylo projevem absolutní ztráty důvěry v pozemskou církev bojující a jejímu kanonickému právu, bylo výrazem hluboce věřícího člověka, jehož kurie na základě nespravedlivých a lživých nebo polopravdivých svědectví obvinila z nejhoršího zločinu kacířství.“

V dopise bratřím kláštera Dolanského na Moravě vysvětluje Hus své rozhodnutí neuposlechnout papeže:

„Že však neposlouchám nařízení výše postavených, abych se neprotivil moci, která od Pána Boha jest, tomu, naučilo mne písmo a především slova i činy apoštolů, kteří proti vůli knězi kázali Pána Ježíše Krista, říkajíce, že více sluší poslouchati Boha než lidí. Že však povolán byv před stolici papežskou, neuposlechl jsem, toho mnohé jsou příčiny.“

Text Husova odvolání koresponduje také s úryvkem z listu Lounským:

„Usilujte spíše stíhati křivdy, které Bohu se dějí, než které Vám. V tom právě, ó žel, vešken svět bloudí, že lidé smrtelní více křivdu vlastní, než křivdu proti Bohu stíhati touží. Tuto cestu Antikrist nejvíce upravuje a dobře dláždí, především nám kněžím, kteří nechceme, aby ustanovení lidská přesněji zachovávána byla než slovo Boží. (...) Hle tento kněz, mnich nebo prelát smilní nebo cizoloží, ten zločin bez trestu zůstane, ale jestliže něčemu dle vůle své učí, to chce, aby zachováváno bylo pod kletbou.“

Jan 16:2-3 Vypovědíť vás ze škol, ano přijdeť čas, že všeliký, kdož vás mordovati bude, domnívati se bude, že tím Bohu slouží. A toť učiní vám proto, že nepoznali Otce ani mne.

Součástí obžaloby byly speciálně vybrané a mnohdy úmyslně nepřesně citované pasáže z jeho traktátů O církvi (De ecclesia) a traktátů proti Pálečovi (Contra Stephanum Palecz) a Stanislavovi ze Znojma (Contra Stanislaum de Znoyma). Slyšení probíhalo tak, že Husovi byly čteny uvedené vybrané pasáže on je vyvracel, či poopravoval skutečným zněním. Několikrát se mu stalo, že varianta uvedená Husem byla označena dokonce za ještě povážlivější než prvotní verze „citací“. Když se Hus začal bránit, okřikovali jej, aby mlčel, když však mlčel, povykovali, že s bludy souhlasí. Pokud žaloby na Husa byly vylhané, a těch bylo velmi mnoho, koncil věřil více svědkům nežli Husovi, i když se tento zaklínal Bohem a svým svědomím, že nikdy tak neučil. Hus mínil, že správnost svých článků bude moci dokazovat Písmem sv. a spisy církevních otců, na což koncil nepřistoupil. Žádal od koncilu správných poučení, jichž se mu však nedostalo, neboť ústy koncilu prý mluvil Bůh a Hus se měl jen podrobit. Co k tomu dodat? Snad jen: „A nemohli odolati moudrosti a Duchu Páně, kterýž mluvil... Tedy slyšíce to, rozzlobili se v srdcích svých a škřipěli zuby na něho.“ (Sk 6:10; 7:54)

Z čeho byl Hus například obviňován?

- nedostavení se k římské kurii, tj. k soudu papežovu

- odvolání se ke Kristu

- šíření viklefizmu

- učení o remanenci

- návodu k sekularizaci církve

Z Husova dopisu přátelům z 3. 1. 1415:

„Skoro po celou včerejší noc jsem psal odpovědi na články, které vyrobil Páleč (z traktátu O církvi). A přímo pracuje k mému odsouzení. Bůh mu odpusť a mě posilni. (...) Nikdo mi neškodí více než Páleč. Všemohoucí Bůh mu odpusť. On Páleč všech vůdce a slídil. A naléhal, aby všichni stoupenci byli předvoláni a odpřísáhli; vždyť řekl v žaláři, že všichni, kdož chodí na má kázání, drží, že po posvěcení zůstává chléb hmotný.“

To byla závažná a navíc křivá svědectví týkající se obvinění z učení o remanenci. Proč? Hus se totiž nikdy, ani v náznaku ve svých kázáních nedotkl problematiky remanence, protože prostí lidé, kteří se převážně jeho kázání účastnili, by této složité a subtilní látce ani nerozuměli. Toto téma Hus vždy odkazoval pouze do teologických disputací na půdě univerzity.

V dopise ze čtvrtka před vigilií sv. Petra (27. 6.) LP 1415 adresovaném mistrům, bakalářům a studentům pražské univerzity Hus mj. píše:

„Vězte také, že jsem žádného článku neodvolal ani neodpřisáhl. Koncil chtěl, abych o článcích, z knížek vybraných, o všech i o každém jednotlivém prohlásil, že jsou křivé. Nechtěl jsem, leda by mi nesprávnost prokázali z Písma. Proto ať by byl kterýkoli křivý smysl v kterémkoli z těch článků, toho se zříkám a svěřuji jej opravě Pána Ježíše Krista, který zná můj úmysl, nevykládaje v křivý smysl, jehož já nezamýšlím. A vás rovněž napomínám v Pánu, mohli-li byste v některém z oněch článků shledat smysl křivý, abyste se ho zřekli ale vždy bez újmy pravdě, jež je zamýšlena. (…) Mistr Jan Hus, v okovech a v žaláři, stojící již na břehu přítomného života, očekávající nazítří strašnou smrt, která, jak doufám, očistí mé hříchy, z milosti Boží neshledajíc na mně nijakého kacířství, když z celého srdce vyznávám všelikou víry hodnou pravdu.“

Petr z Mladoňovic, svědek procesu, zaznamenal:

„...mistr řekl: 'Já tvrdím, že kacíř, jenž by byl takový, měl by být nejprve pěkně, laskavě a pokorně poučen Písmem svatým a důvody z něho vypracovanými, tak jako učinili svatí Augustin a jiní, disputujíce s kacíři. Kdyby však nijak nechtěl upustiti od bludů po takovém předchozím poučení, já netvrdím, že by takový neměl být potrestán též tělesně, ale vždy říkám, že má předcházeti takové poučení z Písma.' Tu byl hluk a pobouření.
Zatím četli v knize klauzuli, v které útočí proti takovým, o nichž výše řka: 'zajisté jsou v tom podobni předákům kněžským, farizejům a zákoníkům, kteří pravíce Pilátovi: ‚Nám není dovoleno nikoho zabíti‘, vydali mu Ježíše a jsou větší vražedníci než Pilát podle svědectví Kristova, který praví (J 19, 11): ‚Kdo mě tobě vydal, má větší vinu.‘!' Tehdy hned s velikým pobouřením a hlukem na něho křičeli, říkajíce mistrovi: 'Kdož jsou jim podobni? Zdaliž ne ti, kteří by odevzdali kacíře rameni světskému?' Mistr odpověděl: 'Ti, kdož by nevinného vydali na smrt rameni světskému, tak jako učinili Kristovi předáci kněžští, zákoníci a farizejové, vydavše ho Pilátovi.' A oni křičeli: 'Ne, ne, vždyť zde mluvíš o doktorech.' A kardinál cambraiský pravil: 'Toto jest mnohem těžší, než co se článkovalo.' …

Katolický kněz Alois Krchňák v knize Čechové na basilejském sněmu píše: „... dne 6. července bylo však vybráno jen 30 článků, a to 19 z jeho díla O církvi, 6 z jeho Odpovědí na spisy Štěpána Pálče a 4 z jeho Odpovědí na spisy Stanislava ze Znojma. Poslední 30. článek byl již odsouzen jako 15. článek Viklefův, ale byl obsažen též v jeho spisu proti Pálčovi. Hus však nebyl ochoten uznat, že se jeho nauky protiví učení církve, že jsou bludné.“

A. Krchňák nám následně klade velice sugestivní otázku: „Co tedy měl sněm s Husem dělat?“ V čem však byly Husovy nauky bludné, a hlavně v čem odporovaly Písmu, se už od katolíka Krchňáka nedozvídáme. A to je škoda, neboť pro mnohé věřící i ateisty je tento postoj dokladem toho, že římsko-katolická církev ani po šesti stoletích nemění svůj názor na podstatu Husovy kauzy, protože tato církev byla vždy přesvědčena, že v tom, co ustanovila, tj. ve věrouce i kanonickém právu, je neomylná.

Alois Krchňák, jistě velký znalec kanonického práva, dále upřesňuje pojem „odsvěcení“, když píše: „'Odsvěcení' není přesný výraz. Kněžské svěcení Husovi odňato být nemohlo. Byla mu jen vzata možnost vykonávat kněžské úkony, plynoucí ze svěcení.“ Jedná se vcelku o zbytečné slovíčkaření, neb hlavním smyslem tohoto potupného aktu bylo odstranění jediné zábrany tak, aby Hus mohl být předán světskému rameni spravedlnosti k vykonání rozsudku.

Dále Krchňák konstatuje to, že totiž kacíř nemohl mít svého advokáta (ani ex offo) a nemohl se odvolat k vyšší soudní instanci. Toho si byl Hus možná moc dobře vědom, když se odvolal k samotnému Kristu. „Co měl tedy král Zikmund dělat?“, ptá se Krchňák a hned si na otázku odpovídá, když dodává: „Nařídil, aby se s Husem naložilo podle platných říšských zákonů. Husa tedy neupálila církev, ale světská moc.“ Kdyby církev Husa neodsoudila, světská moc by ho neupálila!

Místo odsvěcení v Kostnické katedrále je navěky označeno mosazným štítkem. Sám akt odsvěcení byl pro odsouzeného kněze velice potupný a svým způsobem pro Husa trýznivější než samotná smrt. Tento první akt tragédie pokračoval ještě nasazením potupné papírové čepice zobrazující ďábly, kteří se snaží rozsápat duši.

Dnes existují v podstatě dva názory na Husův případ.

Jeden jeho proces schvaluje, jako například historik Hayward, který prohlašuje Husa za buřiče, jehož kázání ohrožovalo společenské zřízení posvěcené katolickou církví a tedy Bohem. Církev to nemohla připustit a Inkvizice jednala správně. Hayward píše: „Jistě že se člověk zachvěje při pomyšlení, že je někdo upálen za své názory, i když jsou mylné, na druhé straně nelze ale popřít, že šíření takových názorů přináší s sebou zlo a nepořádky, a to hlavně mezi masami, které se dají strhnout.“ Jinými slovy – účel světí prostředky. Stejný názor měl i jezuita Joseph Gill, který tvrdil, že „Husovy výzvy, postavit proti církvi Písmo svaté, prakticky omezit církev její přeměnou v neviditelný soubor vyvolených, neúcta k autoritě, kázání, jeho obhajoba Viklefa odsouzeného církví – to vyžadovalo, aby se zabránilo jeho kázání v Čechách, a umožnění předat světské moci a odsoudit. Kdo je vinen Husovou smrtí?" "Sam Hus", jak říká Gill.

Jiné stanovisko ale zastával benediktýn Paul De Vooght, který říkal, že Hus byl katolíkem, kacířem, národním hrdinou a prvním mučedníkem budoucího protestantismu. Vooght není sám, i archivář města Kostnice Otto Fegher se obrátil v roce 1965 na papeže Pavla VI. s oficiální výzvou, aby byl Hus rehabilitován a i kanonizován. Vždyť se doba změnila i v katolické církvi...

Tony Lane, Dějiny křesťanského myšlení

http://cb.cz/praha2/hus.htm

http://veritas.evangnet.cz/html/opiniocz.htm#3

www.husitstvi.cz

www.katolik.cz

	Hledej
	Je a svátek má Marcela. Vytvoření registrace