Možná, že letošní postní doba bude pro Benedikta XVI. nejtěžší. Po hořkém potvrzení toho, co prohlásil jako prefekt Kongregace pro nauku víry během rozjímání Křížové cesty u Kolosea v roce 2005 („Kolik špíny je v církvi!“), následuje nyní nechutný hon, kterého se účastní světská média různého ražení, disidenti typu Hanse Künga a lobby šiřitelů nových lidských práv. Jsou to dny tmářství a hněvu sdělovacích prostředků a Petr je opět uprostřed bouře. S hodinářskou přesností se dostávají na přetřes případy, plnící funkci cíleně naváděných bomb. Očekával se list katolíkům v Irsku (http://www.radiovaticana.cz/clanek.php4?id=12563), jež je reakcí na hrozná obvinění tzv. Ryanovy komise. Tisk vytahuje staré případy v Holandsku, Německu, Rakousku a Švýcarsku, z nichž mnohé již stanuly před soudem a byly už archivovány před 20 či 30 lety. Vznětlivý materiál na konstrukci špinavého, ale i falešného příběhu. Je to snaha vykreslit v kolektivní představivosti takovou podobu církve, která je nejenom jakýmsi cizím tělesem v postmoderní společnosti, ale určitým druhem zrůdy, jejíž morálka a interní disciplina vedou její členy k anomáliím a úchylkám. Ano, toto je církev, která vychovala Evropu k uznání lidské důstojnosti, v lásce k práci, literatuře a zpěvu; ta která vynalezla nemocnice a univerzity a zavedla právo a omezila absolutismus... nyní to vše není důležité. Se stejným potěšením, které někteří zakoušejí při odstraňování jejích symbolů z veřejného prostoru, se jiní pokoušejí o demolici jejího obrazu v kolektivním povědomí. Otázka zní: je pravdou, co se nám říká anebo nikoli? Podívejme se na čísla. 

Například v Německu ze 210 000 případů zneužití nezletilých, jež byly oznámeny od roku 1995, se jich 94 týkalo různými způsoby církve. 

Zajisté, 94 případů ve farnostech a školách je enormní množství, které zraňuje tělo církve a vyvolává závažné otázky. Je také pravdou, že u členů církve, zejména těch, kteří jsou pověřeni výukou, se očekává vždy více než průměr, protože komu je mnoho dáno, od toho se stejně žádá. Avšak řekněme také velmi jasně, že církev nežije v nějakém prostoru mimo dějiny. Je tvořena slabými lidmi a hříšníky; její tělo je vydáno tlaku dobových kulturních proudů a nechybějí ani momenty, v nichž je svědomí mnoha jejích členů formováno spíše světským míněním než živou tradicí, kterou obdrželi. Hrůzu těchto případů nelze minimalizovat, a proto Benedikt XVI. (už jako prefekt Kongregace pro nauku víry) uvedl do pohybu imponující „ozdravný proces“, jehož plody jsou již patrné. Pokud však velká média kladou na první stránky 94 případů a záludně přitom zamlčují dalších 200 tisíc, ocitáme se před odpudivou operací, na niž je třeba poukázat. Čísla této katastrofy k nám promlouvají o morální chorobě naší doby a vyžadují, abychom příčinu soužení západních společností hledali nikoli v celibátu katolických kněží, nýbrž v sexuální revoluci roku 1968, v relativismu a ve ztrátě smyslu života. Sociolog Massimo Introvigne publikoval na toto téma vynikající článek ve kterém ukazuje, že mediální uragán těchto týdnů je odpovědí na to, co označil jako fenomén „morální paniky“, a je dokonale dálkově monitorován několika mocenskými centry. Podle jeho názoru jde o „sociální hyperkonstrukci“, která má za pomoci zlomkovitých a z časového hlediska diskontinuitních informací vytvořit novou podobu zrůdy. Existuje zajisté reálný problém, totiž kněží (i jeden je přespříliš), kteří se dopustili odporného zločinu sexuálního zneužití nezletilých. Avšak dimenze, doba a historický kontext jsou systematicky zkreslovány nebo zamlčovány. 

Nikdo nedává tato čísla církevní ostudy do souvislosti s brutálním celkem problému. 

Nikdo např. neříká, že ve Spojených státech, byl pětkrát vyšší počet obviněných mezi pastory protestantských komunit, anebo že ve stejném období, kdy bylo v této zemi odsouzeno něco přes 100 katolických kněží, bylo za stejný zločin zároveň odsouzeno 5 tisíc profesorů gymnastiky a trenérů. A nikdo přitom nežádal vysvětlení na Basketbalové federaci! A nakonec, údaje nejvíce deprimující: oblastí, ve které se vyskytuje nejvíce případů pohlavního zneužití nezletilých, je rodina (zde dochází ke dvěma třetinám registrovaných případů). 

Co tedy má s tím vší do činění celibát? Ponechme stranou staré obsese Hanse Künga a jeho archaickou křižáckou snahu o odstranění nervů a podstaty církve. Od světských médií, které se dovolávají vědeckosti, preciznosti a profesionality se však očekává větší objektivita. Minulý týden dálkově ovládaná „morální panika“ zasáhla dobře svůj cíl. Hon se soustředil na tu největší kořist, samotného Benedikta XVI., papeže, který provětral vzduch a zavedl řadu opatření za účelem maximální transparentnosti, kooperace s autoritami, a zejména péče o oběti. Byl to papež, který se ve Spojených státech a v Austrálii tváří v tvář setkal s těmi, kteří byli vystaveni oné hrůzné zkušenosti, aby požádal o odpuštění jménem církve, jejímiž zraněnými členy jsou a zasluhují proto přednostní pozornost. Nařknutí papeže Ratzingera právě na tomto poli by si zasluhovalo pouhé pohrdání, pokud by neodhalovalo něco důležitého o této historické době. Existuje kulturní, politická a mediální moc, která si bez uzardění a rozpaků vzala na mušku Petra. Zajisté to není poprvé, a je vhodné si to pamatovat. Zuřivost a použité zbraně jsou však tentokrát mnohem podlejší než dříve. Lze si představovat průhledné svědomí, s nímž Benedikt XVI. hledí na tuto záplavu, a z ní vyplývající bolest, která jej provází v této dramatické chvíli, kdy se on sám uvnitř církve stal fyzickým místem, přitahujícím nenávist, jež je iracionální, ale nikoli neznámá, protože už o ní Ježíš mluvil v evangeliu. Možná, že nám s jakousi nadsázkou chtěl ukázat, jak míní konat svou službu v této chvíli strachu, pudových reakcí a různých výkyvů. Učinil tak pohledem do zrcadla jednoho ze svých milovaných učitelů, svatého Bonaventury, když řekl: „vládnout neznamenalo pro svatého Bonaventuru pouze jednat, ale zejména přemýšlet a modlit se. … Jeho důvěrný kontakt s Kristem vždycky provázel jeho práci generálního ministra a proto sepsal také řadu teologicko-mystických děl, která vyjadřují duši jeho vlády, vyjevují jeho úmysl vládnout nejenom skrze příkazy a struktury, ale vést a osvěcovat duše, orientovat ke Kristu.“ Toto rozhodnutí Benedikta XVI. zůstává uprostřed bouře pokorné a pevné.

(Jose Louis Restana).