Grano Salis - na téma židokřestané

převzato

Roztržka mezi synagogou a církvemi

Jedním faktorem působícím napětí mezi prvními křesťanskými obcemi a diasporními synagogami byl zápas prvních obcí o platnost ustanovení Zákona po Kristově smrti a zmrtvýchvstání.

Druhou důležitou, zlomovou událostí byla židovská válka a zničení jeruzalémského chrámu. Spolu se zánikem chrámu zanikl i chrámový kult a centrální jeruzalémské instituce, zanikly i ty náboženské proudy, které byly s chrámem přímo spojeny.

Židovství dál rozvíjí svou identitu na základě umírněného farizejství Hillelova, postupně se vytváří rabinismus. Judaismus přechází z fáze raného judaismu do judaismu tanaitského. Náboženskou autoritou a místem pěstování náboženské tradice se stávají rabínské akademie. Snahou akademií je soustředit celou židovskou komunitu kolem jednoznačné autority Zákona a v zájmu zachování identity a vnitřní integrity v nových těžkých podmínkách ji postupně zbavit heterodoxních skupin.

Zajímavé, a působící proti oddělení, je to, že ani po prohrané válce nebyla Židům odebrána jejich privilegia, která v Římské říši jako svébytná náboženská skupina měli. Byli osvobozeni od povinného císařského kultu, od vojenské služby, bylo jim tolerováno svěcení šabatu a umožněno vybírat zvláštní chrámovou daň. Dokud byli prvotní křesťané chápáni jako součást židovství, vztahovala se uvedená privilegia i na ně, doklady, že se na ně odvolávali, máme zachyceny i ve Skutcích apoštolských, Sk 24,14-21 a Sk 26,19-32.

Spory a vylučování ze synagog neprobíhalo ovšem na všech místech ve stejnou dobu. V Římě k nim muselo dojít už před Neronovým pronásledováním křesťanů, protože už tehdy jsou chápáni jako samostatná skupina, kdežto stesky evangelia Janova o vylučování ze synagog pro Kristovo jméno ukazují, že v době jeho sepsání asi kolem roku 100, je tato problematika pro pisatele ještě živá. Trvalé vyloučení ze synagógy pro odpadlíky (myšleni jsou židovští odpadlíci, ti, kteří praktikují jiný ritus než rabínsky formované židovství, vztahuje se tedy i na židokřesťany), bylo na podnět rabbiho Gamaliela II. v době mezi léty 85 a 90 pojato do základní židovské modlitby Osmnácti proseb. Zásadním předělem byla ovšem druhá válka židovská, povstání Bar Kochbovo v letech 132-135. Bar Kochba byl povstalými Židy považován za Mesiáše, křesťanské (i židokřesťanské) církve se od něho distancovaly.

Židokřesťané se ztrácejí z hlavního proudu katolického křesťanství

Ve čtvrtém století, kdy křesťanství po Ediktu milánském nad pohanstvím v Římské říši zvítězilo, začalo se programově zbavovat těch částí, které svým židovským původem byly většině obyvatel nesrozumitelné nebo nepřijatelné. Na koncilu v Nikaji v roce 325, kam nebyli biskupové židokřesťanských obcí přizváni, bylo židokřesťanství prohlášeno za heretické a byla přijata antižidovská opatření.

Ve čtvrtém století se také rozšířilo putování do Svaté země, putování spojené s nalézáním míst spojených se životem Ježíše Krista a s hledáním různých ostatků, budováním chrámů a monumentů. Synagoga na Sionu, hlavní středisko židokřesťanské obce, byla přeměněna v byzantský chrám. V druhé polovině 4.století židokřesťané přestávají být z hlediska ortodoxní církve považováni za křesťany a ortodoxní církev používá státní moci Římské říše na kriminalizování slavení soboty a 14. nisanu jako paschy.

Chronologická tabulka

311

Edikt milánský

325

Nikajský koncil

326

Císařovna Helena navštěvuje Jeruzalém

335

Jeruzalémský koncil, začátky budování na Golgotě

mezi 343-381

Koncil v Laodicei, zákaz slavení soboty

361-363

Vláda Juliána Apostaty

362

Císař dává Židům právo návratu do Jeruzaléma a dovoluje znovu vystavět chrám

363-364

Jovian restauruje křesťanství

364-378

Valentinian a Valen – ariánští císaři pronásledují ty, kteří drží nikajské vyznání

376

Epifanius v Panarion objasňuje, že židokřesťané nejsou křesťané

381

První konstantinopolský koncil a souhlas císaře Theodosia I. s předáním staré synagogy na Sionu v Jeruzalémě byzantským křesťanům

Po čtvrtém století se židokřesťanství ztrácí z naší perspektivy.

Závěr

Židokřesťanské obce, které byly v začátcích křesťanství, kdy křesťanství uvnitř judaismu vznikalo, jeho prvním a nejdůležitějším konstitutivním prvkem, se v průběhu času svou teologií ani praxí příliš od svého počátku nevzdálily, i když musíme i u nich brát v úvahu jejich rozrůzněnost. Názorový pohyb křesťanství i judaismu v prvním století a hlavně po válce židovské vedl k roztržce mezi oběma náboženstvími a jejich vzájemnému oddalování. Židokřesťanské obce tak zůstaly osamoceny, nepřijatelné pro obě strany.

Celá naše křesťanská historie, staletí pěstované kulturní povědomí nám zkreslují perspektivu. I slova Nového zákona už vnímáme zcela jinak než byla zamýšlena a psána. Necítíme rozdílnost názorů jednotlivých autorů, nedovedeme si ani představit způsob života čtenářů a posluchačů, nevnímáme jejich vzájemné spory.

Doba, kdy křesťanství bylo organickou součástí mnohovrstevného judaismu, je dávno pryč, a v dobách následujících se křesťané na svých “starších bratrech” dopustili neuvěřitelných bezpráví. Myslím, že židokřesťané byli první obětí.

	Hledej
	Je a svátek má Rostislav. Vytvoření registrace