V titulku notně přeháním – za nejnebezpečnější trůn označil kdysi reformátor Martin Luther Stolec svatý, papežský. Úřad arcibiskupa ve Svatosvatém městě Pražském se mu svým břemenem ani zdaleka nevyrovná. Ale lehké to mít nový primas nebude.

Vatikán dlouho váhal, a teprve po několika měsících zvolil do čela pražské arcidiecéze biskupa královéhradecké diecéze Dominika Duku. Papež profesor vybral arcibiskupa intelektuála, tak se to aspoň jeví zvnějšku. Jsou ovšem slyšet i hlasy, že vybíral hlavně vatikánský „předseda vlády“ Bertone.

Rozhodně zvolil muže městského, vzdělance, se značným osobním kreditem. Ale také pragmatika, schopného komunikovat napříč politickým i ekumenickým spektrem. Muže ovládajícího se, jemuž nejspíš „nebouchnou saze“ tak snadno jako v posledních letech jeho předchůdci. A zároveň vysokého preláta, politicky trošku „promodralého“, který má blízko k Václavu Klausovi. Jako jeden z mála Čechů ostatně arcibiskup dokáže v prezidentově povaze rozpoznat autentickou pokoru.

Tudíž to vypadá, že volba Duky je volbou pragmatickou.

Táhla se sice tak dlouho, až vzniklo podezření, že se v zákulisí zase jednou bojuje o investituru, jenomže bojovat nebylo s kým. Délka váhání je spíše signálem, že se intenzivně pracuje na nové dohodě mezi státem a církví. Zřejmě existuje vůle ke smlouvě na majetku i na vyvázání církve z nedůstojné závislosti na státu. Proto to čekání. Bylo třeba celou agendu probrat a zjistit, jak moc je kandidát v tomto ohledu vhodný. Duka ostatně ihned po svém oficiálním jmenování diplomaticky naznačil, že na otázky vyrovnávání mezi církví a státem je ještě brzy. Dobře chápe svou misi, svůj „životní evergreen“.

Z nadšených vnitrocírkevních reakcí je také patrné, který elektorát je nejspokojenější. Jásá „pražská katolická smetánka“, tento obtížně definovatelný, nevelký a elitní „římský klub“ v srdci protikatolických Čech.

Nebyla vůle sáhnout níž a dál od centra. Ale možná doopravdy nebylo kam.

Volba Duky je totiž i volbou kompromisní. České a moravské katolictví nemá v současnosti univerzálně přijatelnou charizmatickou osobnost. A Dukovy schopnosti obstát „pod palbou“ nelehký úřad teprve prověří.

Úvahy o kandidatuře sice s pokorou odmítal, ale na vysokou funkci se docela cítí. Už v Hradci si ostatně zvolil za generálního vikáře mediálně známého bývalého vojenského kaplana Tomáše Holuba, který v duchovní správě strávil daleko méně času než v armádě. Nic proti plukovníkovi v záloze, Duka jen odvážnou volbou mladíka naznačil, že řídí věci raději sám.

Primas si na svůj úřad přesto musí dát pozor. Usedl na nekritizovatelný či obtížně kritizovatelný stolec, stal se jediným mocným mezi bezmocnými a nemocnými, a od těchto nástrah mu může pomoci jedině milost Boží.

V opačném případě by zbylo jen smutné zjištění, že pokud někdo kariéru dělá, tak ji nakonec udělá.


Zdroj: Mladá Fronta DNES 16.2.2010