S tím souvisí velmi silně interpretace Božího slova v jazyce té které doby a kultury. Rozumím mu správně? Uvedu hodně banální příklad. Když Bible říká "duše spravedlivých jsou v ruce Boží", říká tím, že Bůh má ruku? Asi ne, je to obraz. Ale jak to víme? No tak, že rozumíme světskému nenáboženskému pohledu na svět a hledíme ho smířit s tím svým náboženským jazykem. V Bibli se sice říká, že Bůh je duch (z čehož vyplývá, že nemá ruce), ale které z těch dvou míst má mít přednost a které mu má být podřízeno a reinterpretováno jako obraz? Tvrdím, že i zde zapracuje common sense naší světské představivosti, která je přece také Božím darem.  Jiná otázka je, zda tím Bible říká, že všichni spravedliví (všichni lidé vůbec) mají nějakou duši a co to je. A tady najednou mezi námi křesťany začne být dusno. Světská představivost nezafunguje spolehlivě, otázka není tak jasná - i mnoho nekřesťanských zdrojů tvrdilo, že člověk duši má - a křesťané se začnou přít. Tak mají nebo nemají? Někteří to považují za integrální součást svého křesťanského přesvědčení, jiní ne - podle toho, jak si Bibli vykládají. Někteří to nepovažují za tak důležité, aby se o tom vedly spory, jiní to považují za zásadní věc. A tak někteří budou takovou víru po uchazečích o křest požadovat, jiní ne, záleží na tom, s kým se uchazeč o křest setká.

Věc ovšem nekončí. Od těchto víceméně okrajových detailů musíme blíž jádru evangelia. Bylo-li vždy převažující praxí Bibli interpretovat jazykem současníků, musíme nově formulovat i takové představy jako třeba láska Boha k člověku, hřích, spása. A co teprve, když přijdeme k samotnému pojmu "Bůh"? Jakou to slovo má náplň v našich představách - vždyť skrze ně rozumíme samotné realitě - jak se to slovo v našich ústech poslouchá našim bližním, např. těm bezvěrcům. Nejde jen o to, že se v Božím jménu vraždilo. Máme dost odvahy přiznat si, že oficiální interpretace Božího slova církví jsou naprosto nesrozumitelné těm, kterým jsou určeny, těm, kterým má být hlásáno? Nakonec zjistíme, že nejen lidem vně církví je nesrozumitelné, ale že nakonec i křesťanům se v jejich vlastních shromážděních hlásá cosi, chce se po nich cosi, co je pochybné, že to Bůh opravdu chce. Církev s tím má zkušenost od svých začátků. Ale podle mě není v současnosti tak moudrá, jako byla např. na tzv. apoštolském koncilu, o němž se píše ve Skutcích apoštolů. Tam přece to správné porozumění Božímu slovu přišlo taky od těch "venku", od pohanů, kteří chtěli ke Kristu. A církev nakonec přijala tento fakt jako Boží pokyn. A vyšla jim vstříc. Dokáže vyjít církev vstříc vzdělaným a rozumným lidem dnešní sekularizované společnosti? Nedá spíš na to, že "rozum je děvka ďáblova"? Šup do ghetta, jedno, jestli je katolické nebo protestantské, všichni se v něm cítíme stejně bezpečně. A to je prý ta záchrana od hříchu nebo svoboda, ke které nás osvobodil Kristus.