Grano Salis NetworkGrano SalisGranoChatMusicalise-KnihyModlitbyD K DKřesťANtiqC H M IMOSTYNotabeneECHO 
Vítejte na Grano Salis
Hledej
 
Je a svátek má Zita.   Vytvoření registrace
  Článků < 7 dní: 0, článků celkem: 16015, komentáře < 7 dní: 217, komentářů celkem: 385366, adminů: 60, uživatelů: 5005  
Vyzkoušejte
Jednoduché menu

Úvodní stránka

Archiv článků

Protestantské církve

Veřejné modlitby

Zpovědnice

e-Knihovna

e-Knihy pro mobily

Kam na internetu

Soubory ke stažení

Recenze

Diskusní fórum

Tvůj blog

Blogy uživatelů

Ceny Zlatá Perla

Ceny Zlatá Slza

Doporučit známým

Poslat článek


Tip na Vánoční dárek:

Recenze
Obsah
OBJEDNAT


GRANO MUSICALIS

Hudební portál
GRANO MUSICALIS
mp3 zdarma

Velký pátek

Vzkříšení


Pravidla


Kdo je online
Právě je 173 návštěvník(ů)
a 0 uživatel(ů) online:


Jste anonymní uživatel. Můžete se zdarma registrovat kliknutím zde

Polemika


Přihlášení

Novinky portálu Notabene
·Za nového generálního tajemníka EBF byl navržen Alan Donaldson
·Evangelikální baptisté Lovosice
·Evangelikální baptisté Jablonec
·Letní novinky ze života BJB - aktualizováno
·Informace z jednání VV dne 21. èervna 2021
·Edith Gatesová - první ordinovaná baptistická kazatelka v Anglii
·Informace z jednání VV dne 14. kvìtna 2021
·Zpráva pro Sjezd delegátù BJB 2021 za sbory Lovosice a Jablonec nad Nisou
·Jan Jackaniè, tajemník Výkonného výboru BJB ke kauze lovosického sboru
·Pavel Coufal, pøedseda Výkonného výboru BJB ke kauze lovosického sboru

více...

Počítadlo
Zaznamenali jsme
105924182
přístupů od 17. 10. 2001

Tvorba: Boží moc ke spasení každému, kdo věří
Vloženo Úterý, 09. únor 2010 @ 20:06:04 CET Vložil: Stepan

Povídky poslal cizinec

   Byl jsem se podívat u Mariana doma na návštěvě. Malinká, ale útulná místnost, u zdi nábytková stěna, u druhé postel, v koutě ohromná televize (tu, co jsem myslel, že ho za ní zabiju) s HDD rekordérem a na druhé straně dřez z odpadem do kanystru, co si ode mne půjčil. A uprostřed toho starý, otlučený stůl s pár židlemi.

   Chvíli jsme si povídali o tom, jak žije, co dělají a co plánuje. Má možnost si tu místnost odkoupit za necelých sto tisíc a půlku mu dají na splátky. A na knížce už má skoro tři tisíce. Zatím neví, jak to zaplatí.

   Vyšli jsme i na dvoreček. Tohle místo u našich sousedů uprostřed malinkého gheta jsem vždycky neměl rád, když jsem chodil okolo. Několik dvorků vedle sebe, totálně plných starých aut a konternerů, hromad odpadků, kovového šrotu a zbytků dřeva a mezi nimi desítky pobíhajících polonahých dětí, hrajicích si v horku, blátě i sněhu. Z celého místa vycházel charakteristický pach, jaký člověk zažije uprostřed gheta kteréhokoliv malo nebo velkoměsta.


   Naskytl se mi zvláštní pohled. Uprostřed zaneřáděných dvorků byl jeden, který byl vyklizený a v rohu bylo narovnané dříví.

   "No, snažil jsem se vždycky donutit všechny, aby tu uklízeli, ale nešlo to. Ani ti, co chodí do církve mi nechtěli pomoci. Tak se vždycky seberu a uklidím to sám."

   Vzpomínám, jak si před lety stěžoval na nepořádek, na město, na všechny a na všechno okolo, na celý svět. V takových chvílích se mi chce vždycky brečet, ale lítostí to není.

****

   Marian přišel opět na návštěvu a s prosbou. Potřeboval vytisknout letáček, inzerát na svoji práci.

   Sepisujeme teda, co umí.

   Kopáčské práce, bourací práce, odvoz nepořádku, vyklízení půd a zahrad.
   pod tím telefon a jméno.

   Sepíšu malý leták a tiskknu 2x20 kousků na A4 a pomáhám mu to rozstříhat. Obešel pak celé město a vylepil, kde se dalo.

****

   Marcel pracuje už několikátý den u Marvina. V domě s vytlučenými okny, otlučenými mokrými zdmi z buchet, stropem začouzeným dočerna od ucpaného kotle a se psím záchodem na podlaze v zadní místnosti. V domě, ze kterého čiší beznaděj a prokletí na dálku a jediné, co v něm trochu funguje, je starý počítač s připojením na Internet a Xchat.

   V domě uprostřed vesnice plné malých domečků a rybníků, na jejímž začátku i konci je cedule BÍDOV.

   Marvinův život je v troskách. Celý jeho život patří duchu, který se jmenuje "příživník" a tomu duchu patří i dům. Zvláštní, silná duchovní situace: Člověk vleze do domu, udělá to v duchu "uHsšššííí" jako vysavačem a veškerá síla, schopnost povzbuzení, práce, čehokoliv, co má smysl a co je užitečné najednou zmizí v jakési temné duchovní díře a je pryč.

   Po několika dnech je i Marcel docela vyčerpaný a zatím tu práci nechává být.

****

Za pár dní přišel Marian k nám, docela skleslý, protože se mu na letáčky nikdo neozval.

"Mohl bys mi vytisknout ještě pár papírů?"

Tisknu tedy rovnou stovku.

"Hele, kam si to dával?" ptám se.

"No, na náměstí, do podchodů, na zastávky a tak".

"A co kdybys to dal do obchodů, kam chodí lidi, co staví, nebo mají domy a zahrady? Třeba do stavebnin, do Mountfieldu, železářství a tak?" napadá mne.

   A Marian se podle toho zařídil. A protože přemýšlel, vylepil plakát pro jistotu i do všech bank, protože tam taky musí chodit lidi, co staví a mají domy. Kamarádka, co v jedné pracuje, mi vypráví, jak ochranka nevěřícně zírala na člověka, který plakátek v její bance vyvěsil a strhla ho, jen co odešel...

   Marian přijde zničený za dalších pár dní. Celé město oblepené a ani jeden telefonát s prací. Zato se mu ozvalo hned několik lidí, kteří by u něj rádi pracovali, protože leták pochopili tak, že Merian chce zaměstnat lidi...

****

   A Mariana napadne další věc: "Hele, ty znáš ten Internet, nedal bys mi inzerát tam? Víš, kam se to dává, udělej to pro mne". Ještě se pak párkrát připomene, protože mně se do toho nějak nechce.

   Sednul jsem si tedy k Internetu a vyrábím stránky. Pěkně poctivě, jednou za druhou, jako celý život. Obkopání domů pro izolace, obkopání studní. Přidám obrázky práce, kterou u mne Marian dělal. Kopání výkopů, výkopy bazénů, odvoz zeminy. Bourání přístřešků, zahradních domků, vyklízení nepořádku, sklepů a půd. A opět obrázky, trocha copyrajtingu a optimalizace textů, designu a stylu.

   Koukám na ten web, za který by se nemusela stydět firma o desítkách zaměstnanců a pomalu ale jistě ve mně roste nepokoj, že tohle není zrovna to pravé ořechové, když je za tím jeden romák, kterého bych možná ani přátelům nedoporučil. A když ten nepokoj v srdci zkoumám a modlím se za to, tak mi dochází, že Marianova cesta bude možná ještě hodně, hodně jinde, než si oba myslíme.

   Ani po několika týdnech se neozve jediný člověk, který by chtěl od Mariana práci. A Marian si na inzerát na Internetu ani nevzpomene. Asi bude mít Bůh jiný způsob, kterým se může takový člověk vykoupit z otroctví.

*****

   Marcelovi se dlouho neozvali z výběrového řízení, takže nevíme, jak to dopadne.

   V noci měl Marcel sen. Viděl v něm Mirka, jak říká: 'Ty pořád ještě nemáš odpověď na to výběrové řízení? Proč si nepřišel za mnou? Já mám známého, který je nad tím ředitelem, můžu se u něj přimluvit'

   A tak než přišel k nám popovídat, stavil se u Mirka a říká mu to. "No jasně", Mirek na to "To víš, že mám takového známého, přimluvím se za tebe." A taky to udělal.

Protože se z výběrového řízení stále neozývali, zavolal tam Marcel, jak to dopadlo.

"Moc se vám omlouváme, pane Kavol, že jsme se neozvali, výběrové řízení stále pokračuje."

To Marcela povzbudilo, už klesal na mysli.

Ale před chvílí mi přišla SMSka: "Poslali mi email z toho vyberoveho rizeni nebyl jsem vybran buh ma pro mne neco lepsiho haleluja marcel"

   Bylo mi z toho smutno. Ale vnímal jsem, že to ještě není konec. Když jsem s Marcelem mluvil, tak byl úplně v pohodě, vysmátý od ucha k uchu a nic si z toho nedělal.

"Odevzdal jsem to Bohu, tak proč bych se trápil. Bůh má pro mne jinou cestu."

****

   Vždycky přemýšlím nad tím, jaké vysvobození může mít Bůh pro člověka, který je z lidského pohledu naprosto bez perspektivy. Nemá správnou barvu kůže, ani vzdělaní, ani adresu a životopis, ba ani výpis z rejstříku dluhů nebo trestů, zkrátka nic, čeho by se člověk mohl v reálném a přirozeném životě chytit.

   Vyrazili jsme s Marianem do humanitárního skladu. To je místo, do kterého vozí lidé ze sousední církve dary církví z ještě bohatších zemí, než je ta naše. Z nějakého důvodu nás stále ještě považují za chudé a tak posílají to, co nepotřebují a většinou to jsou krásné věci, nebo alespoň použitelné. Marian potřebuje novou postel a peníze na ní opravdu nemá.

   Přivítali nás a otevřeli dveře skladu.

   "To je opravdu docela zadarmo?" diví se Marian a když se rozhlíží, začínám chápat, že budu potřebovat kamion a ne vozík za auto ;-) Postel jsme brzy vybrali a naložili, přidali ještě jednu matraci a postel pro návštěvy.

   Přijeli jsme k Marianovi domů a stěhovali věci na chodbu a do jeho jediné místnosti, která tvoří celý byt. Všimnul jsem si, že všude okolo bytu se válí pračky a televize.

   "No, když v nějakém obchodě někdo koupí pračku nebo televizi, může tam odevzdat starou, a když ještě funguje, tak se mi ozvou, abych jí odvezl. Já je pak trochu poopravím a prodám."

Nevěřím svým uším. To by mne fakt nenapadlo.

****

Druhý den přijde Marian k nám domů. Občas mu pomůžu s něčím, co on nemůže umět, jako jsou třeba webové stránky nebo plakáty na vytištění.

Teď přišel Marian s novým nápadem. "Hele, chtěl bych tohle vytisknout, můžeš to prosím pro mne udělat, aspoň tak dvacet?"

Podává mi papír, na kterém stojí:

MÁM ZAJEM O VEŠKERE Z DARMA VĚCI. ZDARMA ELEKTRONICKE VECI SAMODŘEJMĚ KTERYCH DOU NAPŘIKLAD. PRAČKY TELEVIZORŮ LEDNIČEK A TAK DALE MUŽE TO BEJT STARY 5 NEBO 4 ROKY NEVADIALE VEŠKERAY TITO VĚCI MUSEJ ŠLAPAD RAD. VAS TITO VECICH MUŽŮ ZUBAVITM. DAL SCHANIM VEŠKERE ŽELEZO KTERYCH SE VAM PLETE NA ZAHRADĚ NEBO NAPUĎE NEBO VES KLEPECH TOTO VAM MUŽU UKLYDIT. DĚKUJI ZAPOCHOPENI
ZAVOLAT MI MUŽETE
NATO TO ČISLO 777 MA RI AN

"To je super, bezva nápad, to můžeme vytisknout." Já na to. Jdeme k počítači, dávám tomu trochu češtiny a stylu a vytisknu mu padesát kousků na A5.

Jsem fakt zvědavý, co z tohodle vyleze.  

****

   Marcel přijal v srdci, že by se měl učit, protože jeho vzdělání na úrovni ZŠ je opravdu velkým handicapem v jakékoliv práci a i dostat živnosťák by bylo nad lidské síly.

   Tak si zjistil situaci ve výučních kurzech, které pořádá stát a našel jich několik, které by ho zajímaly. V srdci dostal jistotu před Bohem, že tohle je to pravé místo, kde má kus života být.

   Zbýval jen jediný problém: Jak se po dobu kurzu uživit? Přeci jen je to několik měsíců, po které by musel žít bez příjmu. A tak teď šetří, co se dá, aby ty měsíce přečkal.

****

Jsou vánoce a tak Marian přišel na návštěvu. Mají teď dovolenou a tak se doma trochu nudí.

"Víš, nebyl jsem tři dny v práci a už mi to schází. Nedokážu si představit, že bych nepracoval" a vzpomíná na kamarády, na práci a na to, co tam zažil.

   Nechce se mi to věřit. Já zas vzpomínám na čas tři, čtyři roky zpátky, kdy k nám ten nepřizpůsobivý spoluobčan chodil stěžovat si na nespravedlnost života, na bohaté a jejich bohatství, na úřady a na všechny okolo, na nespravedlnost v církvi. A to snad pokaždé, kdy se kolem desáté ráno vzbudil a šel posbírat trochu železa nebo pro dávky na úřad. Každé takovéhle svědectví zahřeje v mém srci vděčnost a říkám si: Má smysl zvěstovat Boží moc ke spasení každému, kdo věří. A miluju, když Bůh dělá dílo, které nikdo z lidí ani zaboha nemůže udělat.

   "Jo, a mimochodem, už se mi narodil další kluk. Vlastně proto jsem přišel, narodil se trochu předčasně, museli ho odvézt do Prahy a teď je v inkubátoru. Chtěl jsem vás poprosit, abyste se za něj modlili".

****

   Marcelovi se nějak zázrakem sešlo pár desítek tisíc a navíc mu na úřadu práce sami nabídli po dobu studia příjem, který ho dostatečně zabezpečí po celou dobu těch několika měsíců, po které bude studovat. Přišel na kafe a měl v srdci díky Bohu a vděčnost.

   Pár dní nato vyrazil domů k rodičům a byl Bohem veden vydat svědectví tak silné, že riskoval svůj vlastní život a budoucnost. Vypráví mi to po telefonu. Vím, že jeho starý život byl poněkud bouřlivý, ale to, co vypráví, mě až trochu děsí.

Na výsledek téhle poslušnosti Božího slova a charakteru se těším a věřím, že přijde čas a budu o něm moci něco napsat.

****

   Ráno se mi Marcel ozval a byl docela vyplašený. Zavolali mu ze sportovního areálu, kde měl dostat práci. Člověk, kterého přijali, nemůže nastoupit a tak mají eminentní zájem právě o něj, protože nejlépe splňuje podmínky.

   S tím Marcel vůbec nepočítal a v jeho srdci se tak rozběhla bitva: Dávno už se rozhodl pro jinou cestu a tohle mu připadalo jako zkouška na místě, kde jí nečekal, způsob, který ho z Boží cesty dovede k falešné jistotě. Zavolal mi, abych mu poradil. Poskočilo mi srdce radostí, protože jsem to vnímal docela opačně.

   Poradil jsem mu, jak jsem jen mohl: Práce snů, na kterou získal kontakt nadpřirozeně rychle, může být od Boha. A pokud chce studovat, může tam dojít, vysvětlit svojí situaci a požádat, jestli by ho po přijetí do práce na čas studia dali volnější pracovní dobu.

   Přišel další ráno před schůzkou a povídali jsme si o tom, už měl větší pokoj v srdci. Já jsem měl zas pěkný nepokoj, protože jsem si uvědomil, že jsem mu nacpal "půltuny dobrých lidských rad a opravdu zbožných přání" a trochu jsem se za to styděl. Tak jsem se o to víc modlil, aby Marcel sám v srdci rozeznal Boží cestu pro jeho život i v téhle věci.


Vyrazil na druhý břeh řeky na schůzku a už po půl hodině přišel s rozzářeným úsměvem.

   "To jsem opravdu nečekal. Mají o mne zájem, za čtrnáct dnů tam nastoupím na týden na zkoušku. Mají ještě jednoho člověka, který tam bude na týden přede mnou a vyberou si z nás. A dokonce jsou moc rádi, že budu studovat a když tam budu pracovat, tak mne bez problémů uvolní na ty studia, takže budu mít kratší pracovní dobu"

A já jsem tomu chtěl docela věřit, protože tak nějak jsem to měl v srdci už dlouho.

****

   Vyrazil jsem s Marcelem roznášet po vesnicích bible. Minulá štreka po Dobrovicích uprostřed sněhové vánice nebyla nic moc, vydrželi jsme jen jednu vesnici a tak jsem byl vděčný, že Bůh přidává služebíky už při zasévání, nejenom na žeň. Samotného mne to sice bavilo chodit docela stejně, ale přeci jen je Marcel modlitebník a když někam jde, jakoby se otevřelo nebe.

   Modlili jsme se chvíli v autě a pak jsme vyrazili do sněhových závějí. Ten nádherný pohled přímo vybízel k modlitbám a ke chvále - zasněžené zahrady a střechy s dlouhými rampouchy na konci, krásně upravené domky a mezi nimi opuštěné samoty. Někde super auta, jinde jen štěkající pes a halda nepořádku.

Prošlapávali jsme pěkně poctivě od domu k domu a modlili se na každém místě. Rozdali jsme stodvacet biblí a jeli do další vesnice.


Asi ve třičtvrtě vesnice potkáváme pána, který s lopatou v ruce vybaven dávkou na zahřátí vysloveně čeká na někoho, s kým si popovídat.

"Copak to tu rozdáváte?" začne už z dálky jako první.

"Rozdáváme bible, pro vás máme taky jednu." podávám mu jí, nevěřícně na ní kouká. "To je zpráva o Ježíši, znáte Ježíše?" zeptám se.

"Ale ne, my máme jinou víru," on na to. A to mne zajímá, o víře lidí si rád povídám.

"A jakou víru máte?" ptám se zase já jeho.

"No, my máme tu katolickou, chodím v neděli do kostela k panu faráři." Ani mne to nepřekvapuje. Čiší z něj najednou taková podivná nedůvěra.

"Ale to si můžete poslechnout, to je stejná Bible, jako máte vy. Jak má pan farář v kostele to první a druhé čtení, tak to čte z Bible." vysvětluji mu.

Pán evidentně z nové informace pookřeje. "Aha, tak to si poslechnu. A vy nejste Jehovisti?"

"Ale ne, to bysme se s váma bavili třeba o konci světa!"

Loučím se s ním a pokračujeme dále. Modlím se za něj, aby se Bůh dotknul jeho srdce a poznal i tu zprávu o Ježíši.

Dalších stopadesát biblí je pryč, jedeme v klidu domů.

****

   Potíže s globálním oteplováním se stupňují a tak při dvaceti pod nulou a čtyřiceti centimetrech sněhu přišel Marian opět pro dřevo. Na konci zahrady je ještě zbytek kůlen, které se pomalu ale jistě rozpadají přesně v intenci Shanonových zákonů a natruc evoluční teorii. Tyhle kůlny a příštřešky se dají rozebrat a trochu s nima v těch mrazech zatopit.

   Na podzim jsem Marianovi nabízel, že tam dám vozík za auto, nařežeme to motorovkou (na to jsem se těšil :-) a odvezu mu to až domů na dvoreček. Ale Marian neměl nidky čas, pořád bylo něco důležitějšího, než nadělat dřevo na zimu. Tak teď táhnul dozadu za zahradu kárku, která dělala v tom hlubokém sněhu dvě docela slušné rýhy.

Natáhnul jsem kabely, otestoval motorovku, ukázal Marianovi jak má namazat řetez v téhle zimě a musel jsem vyrazit do Prahy.

Uprostřed cesty volal na mobil z naší pevné.

"Hele, tys mi nepřipravil benzín. Kde máš benzín, nemůžu ho najít?"

   Moment jsem přemýšlel nad tím, na co potřebuje benzín, jestli to tam chce bez nás celé zapálit a vyhodit do vzduchu, nebo co. A pak mi došlo, že ho asi bude chtít nalít do té elektrické pily, což by nejspíš mělo stejný efekt. Pila přestala fungovat a už jí nerozchodil. Byl jsem na něj docela naštvaný, sice to byla pila koupená na řezání hřebíků v trámech, ale i tak nemám až tak moc na vyhazování a když přežila stovky hřebíků, mohla přežít i jednoho Mariana.

   Doma jsem pak zjistil, že si jen zaklopil pojistku, pila fungovala. To jsem byl zase naštvaný tak trochu na sebe, že už jsem trochu alergický, místo abych mu býval pořádně poradil, co by s tou pilou mohlo být.

****

   Marcel má zítra nastoupit do práce. Zpíváme ještě před shromážděním pár chval a pak si povídáme. Ptám se, jestli se nebojí jak to zítra dopadne.

"Ne, proč bych se bál? Mám v téhle věci pokoj v srdci. Jestli je to pro mne Boží cesta, tak to Bůh otevře. Těším se na to".  

   Druhý den nastupuje na devátou, myslím na něj už od rána a přimlouvám se u toho šéfa, co je vysoko nad šéfem budov i celé té velké firmy. A v 9:15 mi přijde SMSka:

TAK ZKOUSKA VISLA DALI MI SMLOUVU NA ZKUSEBNI DOBU 3 MES. NEMOHL JSEM NEPRIJMOUT STAVIM SE K VAM PO OBEDE NA KAFE.

   Když pak přišel, vypráví nám to. Pozval si ho ředitel a řekl mu, že žádná zkouška nebude, že ho rovnou přijímají do práce a jestli může hned nastoupit. Tak na to Marcel kývnul. V průběhu týdne přišel pak ještě několikrát. Bůh ho strčil doprostřed party lidí, postižených klasickou českou nemocí. Ureptaná zatrpklá banda chlapů, závistivá a vzpurná proti komukoliv, kdo je výš nebo má víc. Smutná a zamindrákovaná parta v letité, špatně oceněné práci, kterou navíc nikdy nikdo nepochválil, nejvýš co mohli čekat bylo to, že je někdo nezkritizuje.

   Vypráví nám první příběhy a úskalí nové práce. První člověk, kterého potkal (podřízený), se mu podíval přimo do očí a řekl mu: "Co je ti do nás? Vím, proč si přišel! Přišel jsi, abys nás buzeroval!" a to bylo poslední, co mu řekl, pak už na něj nereagoval. A Marcel pokračuje, jak se modlil, aby v tomhle obstál.

   Na konci týdne ja jasné, že v práci zůstane a že je to místo pro něj. Další úterý bude přebírat celý ten obrovský areál s týmem lidí, který provádí údržbu. Loučili jsme se a když odcházel, díval jsem se za ním. Přemýšlel jsem s vděčností, co jsem za ten rok mohl vidět. Před rokem jsem přijel totálně zlikvidovaný člověk ve starých hadrech, seděl schoulený uprostřed modliteb v církví u nás doma. Teď odcházel vzpřímený chlap, kterého právě čekala jedna z nejhorších životních zkoušek.

A my jsme se celý rok jen koukali, vlastně nikdo pořádně nehnul prstem, všechno dělal svrchovaně Bůh.

A třeba něco napíšu časem i o té zkoušce.

****

   Při pětadvaceti pod nulou, co dneska ráno bylo, mi Bůh připomínal Mariana. Měl jsem v srdci, že mu mám zavolat a zeptat se, jak se mu daří a jestli něco nepotřebuje. A jako vícekrát jsem ten Boží hlas nechal zarůst takovou dávkou denního roští, že jsem si ho znovu všimnul až odpoledne, když to roští začalo doutnat a shořelo velkým plamenem.

Trochu jsem změnil svoje smýšlení o věcech a vyťukal na telefonu číslo.

"No?"

"Jak se daří, Mariane? Co děláš?"

"Ale špatně, Toníku. Běhám po městě a sháním nějaké dříví nebo železo a nemůžu nic sehnat." a vypráví mi, kolik toho prošel. Je po noční, unavený a ještě musí jet na železo, aby měli co jíst a pak sehnat dřevo, aby nezmrzli. Řekl jsem mu, co jsem měl od Boha v srdci a to jsme pak taky udělali.

   Seděli jsme na čaji a povídali si. Trochu jsem se bál i o to, jestli nepřijde o bydlení. Té místosti v ghetu, ve které žil, se město chce zbavit za každou cenu, ale Marian neměl ani na tu každou cenu. Hrozilo mu, že ho někdou i s tou místností za tu směšnou částku koupí a vyhodí je na ulici. Zeptal jsem se ho na to.

   "Jé, ty to nevíš?" podivil se. "Marek mi na to sehnal peníze, takže tu půlku už mám zaplacenou." Marek z jeho církve vede program výkupu otroků. Věděl jsem, že dělá dobrou práci, protože Marianovo otroctví zkrátil z devíti let na necelé tři a pěknou část už má Marian za sebou. Teď mu ještě navíc sehnal peníze, za které si mohl koupit bydlení.

   "Už se na to chystám" povídal s radostí v očích. "Až bude jaro, seženu nějaký ytong a futra a udělám tam pořádné dveře. Jo, ty to vlastně nevíš, představ si: minulý týden jsme přišli domů a někdo nám vykopnul dveře a chodil u nás. Prošel všechno a nakonec sebral jen DVD přehrávač" A pokračuje, jaký je život uprostřed toho gheta a jak si tam na jaře udělá sprcháč, odpad a záchod.

Člověk nemusí být ani na Haiti, aby narazil na lidi, kteří i u nás nemají ani dost základní potřeby.

****

   Přišel další sobotu pro várku dřeva z rozpadlých kůlen a protože jsem měl čas, pomáhal jsem mu dolovat po kolena zabořený ve sněhu zbytky promočených rámů oken, prken, latí a trámů. Trochu to ve mne doutnalo, představoval jsem si, jak jsme to krásně suché dřevo mohli v létě nebo na podzim v klidu naházet na vozík a odvézt autem. Ale zase jsme si krásně a dlouho popovídali. Za tu chvilku jsem se dozvěděl příběh, který by byl na pěkně dlouhý článek. Vlastně už asi přestanu psát, protože se ty příběhy nějak množí a nemohl bych pak ani spát.

   Když jsem pak s ním táhnul tu plnou kárku hlubokým sněhem na cestu a uklízel motorovku, mluvil ke mně Bůh. Ukazoval mi, jak se dívám svrchu na člověka, co má pořád na všechno dost času, celý život plandá daleko před ním a za žádnou cenu ho nemůže dohnat. A pak mi Bůh ukazoval, jak plandá můj život a co jsem všechno díky liknavosti nevšimnul.

   Dost jsem se zastyděl. Dodneška mne polívá horko, když jsi vzpomenu, jak jsem večer před zkouškou z lineární algebry konečně pochopil, co to jsou vlastně matice a konečně mi začaly dávat trochu smysl ty podivné tabulky čísel, na které jsem předtím při přednáškách jen tak koukal. A tak šel vlastně celý můž život. Dal by se popsat dost jednoduchým slovem: "Zpoždění". Něco jako to, co je vlastní jedné velké české firmě na dvě, kterou nemohu ani cítit.

Tohle si ještě musím nechat pořádně projít hlavou.

****

   Marcel už se několik dní neozval a na skupině, na které se učíme společně zpívat chvalozpěvy, byl jako kakabus. A v pátek vůbec nebral telefony a nepřišel do církve, což už se kdovíjak dlouho nestalo. Měl jsem ho teda na srdci a modlil jsem se za něj, ale stejně mě mrzelo, že jsem ho neviděl.

   Navíc Jaromír, který Marcela ubytoval u sebe doma celý ten rok, říkal, že Marcel chodil jako jeden velký mrak a nakonec se zavřel doma v pokoji a s nikým nekomunikuje, ani neotevře. Telefony taky nebral, vlastně jsme vůbec nevěděli, co se s ním děje. Povídáme si o tom s Cizinkou a ta mi říká: "Vidíš, já už ho mám taky dva dni na srdci, dokonce jsem včera rozepsala SMSku a pak mi bylo blbé jí poslat, tak jsem jí nakonec neposlala". Ukazuje mi jí a odesílá.

V neděli se v církvi už se tvářil docela normálně, tak jsem zvědavý, co se vlastně dělo.

****

   Už se taky dlouho nezastavil u nás doma, a tak jsem doufal, že se po neděli zase uvidíme. Tak nějak jsem vnímal v duchu, že se staví dneska a dost jsem se těšil. Když po půl čtvrté zazvonil zvonek, fakt mi poskočilo srdce radostí. První přivítalo Marcela naše chlupaté zvíře, hned potom já a dal jsem na kafe, jako skoro celý rok před tím. A Marcel přišel rozesmátý od ucha k uchu.

   "Bůh je úžasný! Představ si, povídal jsem si s jedním chlápkem z práce. Má úplně zničený život, celý život ho nebaví, nemá žádnou radost a je v těžké depresi. A víš odkud je? No, z Hutěnic! A víš co? Přemýšlí o Bohu. A víš proč?"

Na odpověď se nezmůžu, nestihnu to.

   "No, protože našel v kastlíku bibli, poslouchal jí a od té doby mu to vrtá v hlavě. Jen jsem mu mohl říci, co prožívám já, stačilo to." A vypráví, jak si povídali o Bohu a jeho moci a jak ten člověk jen poslouchal, ani nemukal.

   Vzpomínám, jak jsme se v Dobrovicích procházeli ve vánici a v Hutěnicích se brodili jen před pár týdny od domu k domu sněhem a modlili se u každého domu a prosili Boha, aby se s každou rozdanou biblí dotknul lidského srdce. Čekal jsem, že tak za pět, deset let třeba mezi křesťany potkám někoho, kdo bude naplněním těch modliteb. Ale tohle bylo nějak moc brzo a nečekaně. Asi bych měl čekat víc, když už něco děláme.


Marcel pak vypráví jeho rozhovor s ředitelem areálu.

   "Pane Kavol, doufám, že teď neplánujete nějakou životní změnu. Jsme rádi, že tady jste a doufám, že tu vydržíte." Tak trochu jsem to čekal, šikovného chlapíka s čistým srdcem, co dokáže za týden velet partě chlapů, aby dneska jeden pohledal.

   A Marcel tu pochvalu přijal jako pro celou partu a tak když přišel od ředitele, říká jim: "Chlapi, byl jsem u ředitele a děkuje vám za práci, byl s vaší prací minulý měsíc spokojený." Pak mi vypráví reakci: "No, to jsem si dal! Tolik keců, co jsem sklidil! Tam budu mít jěště práce ..."


Na páteční chmury si vzpomene až nakonec.

"Ale zase jsem se zhrozil, co ve mne vězí. Vždycky, když neposlechnu Boha a ztratím jeho přítomnost, tak se z toho tak trochu sesypu."

No, nepřipadalo mi to jako 'trochu'.

"A Bůh mi říkal, že nemám spěchat a být trpělivý a já jsem ho neposlechnul a bylo to. Ale v sobotu ráno už jsem byl v pořádku. Nijak jsem nebojoval, vnímal jsem, že se za mne někdo modlí. Když za mnou přišel Maron, tak už jsem mu jen otevřel a mohli jsme si o tom povídat." Cizinka se mu pak ještě omlouvá, že měla na srdci mu poslat SMSku a povzbudit ho a neudělala to.

"To nevadí. Příště si dám větší pozor, abych Boha poslechnul"


Podobná témata

Povídky

"Boží moc ke spasení každému, kdo věří" | Přihlásit/Vytvořit účet | 10 komentáře | Search Discussion
Za obsah komentáře zodpovídá jeho autor.

Není povoleno posílat komentáře anonymně, prosím registrijte se

Re: Boží moc ke spasení každému, kdo věří (Skóre: 1)
Vložil: Lu v Středa, 10. únor 2010 @ 12:43:36 CET
(O uživateli | Poslat zprávu)
Velice povzbudivé, v pravý čas.
Včera jsem si na tebe vzpoměl. Projížděl jsem Nymburkem v doprovodu policejní eskorty. Byl jsem u soudu v Kolíně kvůli dluhu na alimentech. Je to záležitost staršího data. Pravidelně to splácím. Pan soudce neznal moji novou trvalou adresu, mám ji dobře dva roky. Zpátky jsem jel už ve vlastní režii. Trochu jsem si na kolínském nádraží zalaškoval s firmou na dvě. Nemohla se rozhodnout, zda pošle rychlík na Prahu na třetí či čtvrté nástupiště. Tak jsme dvakrát přebíhali podchodem tam a zpět ;-)
Dneska jsem se byl zeptat na novou práci. Jsem sedmnáctý v pořadí ;-)



Re: Boží moc ke spasení každému, kdo věří (Skóre: 1)
Vložil: oko v Čtvrtek, 11. únor 2010 @ 07:55:02 CET
(O uživateli | Poslat zprávu)
Ahoj Toníku.
Hezké příběhy. 
Opravdu jste rozdávali Bible, nebo jen Nový zákon? Jak seženete takové množství, vždyť to je peněz! ( 3 Bible je cca 1000 kč, 300 Biblí= 100 000 Kč!)


Mrzí mě, že se nedokážeš oprostit od toho u tebe už tradičního "zarytí" do katolíků.
Nenápadně do toho zamontovat, jak jsou ti katolíci nemožní.

..."Rozdáváme bible, pro vás máme taky jednu." podávám mu jí, nevěřícně na ní kouká. "To je zpráva o Ježíši, znáte Ježíše?" zeptám se.
"Ale ne, my máme jinou víru,"
on na to. A to mne zajímá, o víře lidí si rád povídám.
"A jakou víru máte?" ptám se zase já jeho.
"No, my máme tu katolickou, chodím v neděli do kostela k panu faráři
.""...


Musels už dlouho nebýt v katolickém kostele, že jsi zapomněl, že i tam má Ježíš hlavní slovo. Že žádný katolík by takhle neodpověděl! My máme Ježíše, my nemáme jinou víru! A co je Bible, víme velmi dobře.



Stránka vygenerována za: 0.48 sekundy