Pohádka o mravenčím pohlazení
Marta Zahajská
GRANO SALIS NETWORK
2004
Boží
dítko, Petře Pavlíčku,
posílám
ti jedno z mých posledních dílek. Jméno dětského hrdiny se sice shoduje s tvým,
ale skutečnou předlohou chlapce mi byl někdo jiný - moje první láska. K napsání
pohádky mě asi nejvíc vedlo uvědomění, že Petr potřebuje nějak povzbudit.
Čekala ho totiž operace kyčle, má artrózu kyčelního kloubu a přitom je mu jen
dvacet pět let. Modlím se za jeho zdraví. Když jsem ho viděla naposledy (asi
před měsícem), tvrdil, že se jeho stav zázračně zlepšil. Také vím, že dost pil
a obávám se, že alkohol mu stále silněji vládne nad životem jako řvoucí lev.
Několikrát jsem mu už svědčila, i když si myslím, že mnohem lepší by pro něho
bylo svědectví nějakého bratra. Zároveň se ale domnívám, že mám u něho jakš
takš dobrou pověst (jako sůl), proto by bylo z mé strany škoda mu nesvědčit o
Boží slávě.
Věřím,
že je to Boží vůle a snad v září nastoupím na VOŠ misijní a teologickou v
Kolíně. Teď pracuji v pekárně a vydělávám penízky.
Před čtyřmi měsíci uvěřila v našeho Pána a Spasitele i moje mamka. Snad dá Pán
časem milost i bratrovi Kájovi a taťkovi (Oldřichovi). S mamkou chodíme každou
neděli do sboru AC. Možná, s Božím požehnáním, tu budu vést dětskou besídku
(program s dětmi v průběhu biblického vyučování dospělých) a také budu pomáhat
při chválách. Uvidím.
Ráda bych, aby ti Pán jako houslovému virtuózovi bohatě žehnal, aby mezi Božími
chvaliči přibývalo profesionálů. Kéž se i ve vaší rodině oslaví Ježíš. Modlím
se, aby Eva a tvoji rodiče prožili a přijali Boží lásku. Bůh sám má tu moc
měnit srdce. Prosím, smiluj se, Otče svatý.
Budiž
ti ku prospěchu, že jsi mi byl dobrým světlem a solí Kristovou, amen.
Boží
požehnání a radost a pokoj v každém dni ti přeje ovečka
Marta Zahajská
P.S.: SRDEČNÉ MODLITBY KU PLUSU NA PODÍLU NA
VĚČNÉM ŽIVOTĚ
Jen omylem
bych se mohla tvářit,
že je všechno v nejlepším
pořádku a že svět
nezná zkaženost.
Tvrdit, že není dobro
a neexistuje jeho zdroj
by však bylo stejným
pokrytectvím.
Slovo v dlani nepotěžkáš.
A přece - zkus říci,
říci, že slovo není
a usvědčíš hned
sama sebe ze lži.
Můžeš mlčet, vím.
Pak se ale staneš
na vlastní popud němým.
A co když i život
je vyřčenou
řadou písmen?
CÍL
KE KTERÉMU JE
ZE VŠECH MÍST NA ZEMI
STEJNĚ DALEKO
To místo je nádherné
Je tam čistá příroda
a uprostřed té zeleně
se nachází
PRAMEN SPLNĚNÝCH PŘÁNÍ
Kdo do něj nahlédne
spatří svůj sen
Kdo se z něj napije
tomu se sen
nejtajnější přání
vyplní
Jak se k němu dostat?
To, že je cesta správná
poznáš
podle mravenčího pohlazení
Nikdy
nezanevři na mravenčí pohlazení
bráškovi Petrovi Pavlíčkovi věnuje M.Z.
Martina Zahajská
Věř
nebo nevěř téhle pohádce, ale povědět bych ti ji rozhodně chtěla. Pohádku pro
malé i velké, pro zdravé i nemocné, ať má tvoje oko, nos či ucho nebo vlas
jakoukoli barvu, mojí pohádce to vůbec nevadí. To přece není důležitá věc, jak
kdo vypadáme a už vůbec ne pro pohádku. Pohádka nám má dělat radost všem bez
rozdílu. A tak jestli chceš, poslechni si teď jednu pohádku, třeba tě
rozveselí, možná i překvapí. Pokud se ti ještě nechce spát, pohádka na tebe už
netrpělivě čeká.
Jak
to vlastně tenkrát v tom lese bylo? Á, už vím, tak pozor, pozor, už to začíná:
část první
Jednou
v krásné podzimní sluncem rozzářené odpoledne se vydala paní Helena na
procházku do lesa. Ale zmýlil by ses v očekávání, že byla docela sama. Kdepak.
Copak by to bylo za paní učitelku, co by chodila lesem bez svých žáčků? Ale
vidíš, já jsem ti zapomněla povědět, že to byla paní učitelka, viď. Tak se
omlouvám. Ale uznej, Helenka, není to krásné jméno? A to si představ, že řecky
to znamená "světlo zářící z temnoty", Helena. Tušil jsi to? No jestli
ne, tak teď už o tom víš také. A ne jenom ty, vy všichni, děvčátka a chlapci.
Paní
učitelka Helena měla právě s druháčky hodinu přírodovědy. Číst si s dětmi z
knih a ukazovat jim obrázky stromů a rostlin je jistě důležité, ale ještě lepší
než tohle je objevovat je v přírodě na vlastní pěst, co říkáte?
Helena
se svými třinácti dvojicemi svěřených štístek procházela lesem a děti jí
nadšeně vypravovaly o všem, co o přírodě kolem nich věděly, až na některé
neustále vyrušující brebentily. Když už bylo přírodovědeckých fakt až nad
hlavu, rozhodla se paní Helena nechat děti chvilku si jen hrát. Někteří si
hráli na schovávanou, jiní na srnčí stádo, další skupinka si zase vzpomněla na
pohádku o budce.
Ovšem
takový nápad jako Kryštof s Ludvíkem nikdo další neuskutečnil. Byly to dvě esa
třídy, takoví štramáci, co jsou rádi středem pozornosti. Jeden za osmnáct,
druhý bez dvou za dvacet. Kryštof si vždycky zakládal na tom, aby byl oblečený
podle poslední módy, zkrátka in. Ludvík pro změnu pyšně vzhlížel ke svým
dlouhým černým vlasům, které nedovolil za žádnou cenu ostříhat. Rodiče s ním
vedli v tomhle boj už od jeho pěti let, dosud ale marně. Jediné, co Ludva
dovolil, bylo přistřihování konečků, tak zněl jeho kompromis. Už takhle malý
dovedl rodičům diktovat, co je pro něho nejlepší. Ale teď zpět ke klukovské
hře, o níž jsem vám chtěla říci. Bude to znít možná trochu legračně, proč však
nepovědět, jak se věci udály. Ludvík a Kryštof nejprve dělali, že jsou kanci.
Vystrkovali se navzájem ze svého jako společného obydlí pod velikým dubem,
chrochtali při tom a říkali si kňoure a vepři divoký. V zápalu hry, kdy se
snažili jeden druhého vystrnadit z území, které mělo náležet silnějšímu,
zapomněli brzy na to, zda jsou jen čuníky nebo zase lidmi a začali po sobě
házet plnými hrstmi barevného listí, které leželo všude kolem. Křičeli:
"Já
jsem lepší."
-
"Ne ne, já!"
-
"Já!"
-
"To není pravda."
-
"Je to pravda, já jsem lepší, protože hezky zpívám," tvrdil Ludvík.
-
"No a co je na tom? Já zas lépe počítám, to je důležitější než
zpívat," oponoval Ludvíkovi Kryštof.
-
"Já ti to teď pěkně zpočítám," ušklíbl se Ludvík a švihl spolužákovi
hrst žaludů přímo do obličeje. Tu se Kryštof rozčílil, odlomil z pařezu vedle
sebe kus velikého chorože a chtěl jím mrštit po protivníkovi. Náhle mu však
kdosi ruku s houbou zachytil.
"Co
to vidím? Proč po sobě, Kryštofe, házíte, co je to za škaredou hru?"
otázala se s přísným hlasem paní učitelka.
-
"Nejdřív jsme byli jako divočáci," dal se do vysvětlování druhý
chlapec, "a soupeřili jsme o území pod dubem. Potom ale Kryštof začal
říkat, že je lepší," dopověděl Ludva a začal natahovat moldánky.
-
"A on zase, že umí líp zpívat, a proto je lepší než já. Já ale dobře
počítám a nedostávám trojky narozdíl od Ludvíka," hájil Kryštof své.
Paní
učitelka vzala oba chlapce za ruku a otočila je obličeji k hloučku zvědavých
spolužáků. Nikdo ani nedutal. Potom se obrátila ke Kryštofovi a položila mu
otázku:
"Kryštofe,
pověz nám, pročpak si myslíš, že je důležitější umět počítat?"
-
"No přece aby nás neošidili v obchodě, nebo abychom věděli, kolik peněz
máme ve výplatě nebo..." přemýšlel ještě.
-
"Ano Kryštofe," přisvědčila Helena žáčkovi, "teď nám poví
Ludvík, k čemu je dobré zpívání."
-
"Zpívat je veselé a mě to baví. Chtěl bych být zpěvákem, aby si mě lidé
mohli pouštět v rádiu a třeba si při tom zatancovat," pověděl Ludvík.
-
"No jo, ale počítání je stejně důležitější," stál si za svým druhý
chlapec.
-
"Myslíš Kryštofe? Souhlasíte děti?" nadhodila paní učitelka. Někteří
jen krčili ramena, jiní stáli za Ludvou, další se shodovali s Kryštofem.
"Víte
děti," dala se Helena do vypravování, "o tom jste se zatím ještě
neučily. Dříve bývaly doby, kdy lidé vůbec nepoužívali peníze a žili z toho, co
vypěstovali. Nechodili na nákup. Vyměňovali si navzájem, co komu scházelo. Ten
měl stádo krav, ten pole obilí, jiný lán řepy. Sešli se, každý dal jinému
trochu svého a všichni měli co jíst."
-
"Takže vůbec nepotřebovali peníze?" divil se Kryštof.
-
"Peníze tenkrát vůbec ani neznali," dodala Helena.
-
"Ti se měli," povzdychl si Ludvík.
-
"Ale to víš, Ludvo, počítat museli umět také, všechno mělo svou
hodnotu," přidala paní učitelka.
- "Slyšíš Ludvíku, počítat je přece jenom důležitější," pronesl
Kryštof s pocitem vítězství.
-
"To bych také tak jistě netvrdila," zareagovala Helena, "umět
zpívat nebo hrát na hudební nástroj není vůbec k zahození. Dovedete si
představit, děti, jak by tu bylo bez muziky smutno? Člověku se přece s
písničkou raduje mnohem snáze, těžko by ji šlo nahradit něčím jiným."
-
"To je pravda, s písničkou se žije fakt líp," souhlasil Bohumil,
"když jsme šli nedávno se sestrou domů od babičky, bylo už pozdě večer a
pořádná tma. Dostali jsme strach, Dáša teda větší, protože je jí o rok míň. Mě
v tu chvíli napadlo začít zpívat a Dáša se ke mně Hned přidala. A představte
si, za chvilku jsme se smáli a strach nás docela přešel. Cesta nám utekla, ani
jsme nevěděli jak, panečku."
-
"Já si zase zpívám, když nesu domů ze školy jedničku," přidala Stáňa.
-
"No vida, zpíváme tedy při různých příležitostech," vedla Helena
debatu do závěru, "ono asi nemá smysl dohadovat se o tom, co je víc nebo
co se dělá častěji, jestli zpívá, počítá nebo třeba zedničí, děti. Každý z nás
umí něco hůř a jiné zase lépe. Někdo hezky zpívá, viď Ludvíku, jiný raději
počítá, že Kryštofe. Obojí je proto stejně důležité, když se to umí dobře. A
teď zpátky do školičky," ukončila paní učitelka celý spor a pohladila
Ludvíka po černých vlasech. Kryštofa, který ještě stále držel v ruce chorože,
ale nepohladila. Ludvík zářil radostí a naproti tomu Kryštofova tvář zesmutněla
lítostí nad křivdou. Viděl v tom hroznou nespravedlnost. Vždyť paní učitelka
pohladila jenom Ludvíka a přitom právě Ludva mu hodil hrst žaludů do obličeje.
Ona je asi oprávněná myšlenka, že když člověk pohladí jednoho ze dvou, měl by
obdarovat stejným dílem oba dva, ať jde o děti vlastní nebo cizí. Kryštůfek
totiž nechápal, proč je o něco ošizen a bolelo ho to. Jenomže na světě už to
tak chodí, protože každý, i ten sebehodnější člověk, jakým je paní Helenka,
může něco přehlédnout. Nebylo by tedy bezcenné vyčítat jí, že nemá oči všude?
Kryštof si ale nemohl pomoct a začal Ludvíkovi závidět. Nenapadlo ho nic
lepšího, než se na něčem pomstít. Počkal, až ho nikdo neuvidí a praštil
chorožem vší silou do mraveniště u cesty. Nevšiml si ale, že za ním stál Petřík
a všechno viděl.
"Co
jsi to provedl, Kryštofe? Vždyť ti mravenečkové za nic nemůžou. Co když si
nějakého poranil?" obořil se Petřík na spolužáka.
-
"Když já, když já," koktal zmatený Kryštof, ale víc ze sebe dostat
nedovedl. Rozeběhl se a úprkem už byl ve skupince dětí před nimi. Petrovi ale
starostlivost a zvědavost nedaly klidu a šel se přece jenom podívat k
mraveništi. Klacíkem odsunil úlomek houby a prohlížel místo, kam před tím
dopadla. A co neviděl. Ležel tam pochroumaný skrčený mraveneček a naříkal:
"Achich
ouvej, achich ouvej, to to bolí, ouvejsky ouvejsky." Petřík mu kupodivu
rozuměl každé slovo.
"Kde
tě to bolí?" staral se chlapec.
-
"Tady, na pravém boku. A taky mám pochroumanou nožičku. Co si teď jenom
počnu, co se mnou bude?" naříkal mraveneček dál.
-
"Neměj strach, vezmu tě k sobě domů a tam se vyléčíš," nabídl mu
Petr.
-
"A co když se neuzdravím a do smrti budu ležet nebo kulhat?"
strachoval se mravenec.
-
"Proč bys kulhal, však se úplně uzdravíš, neměj strach. Když budeš chtít,
znovu nalezneš v lese své místo, uvidíš," ujišťoval ho druháček a
přemýšlel, jak by mravence dopravil domů. Když tu mu padla do oka odhozená
krabička od zápalek a hned si vzpomněl, jak to bylo v té pohádce o Ferdovi
mravencovi. Vystlal ji tedy listím a mechem a mravenečka do ní opatrně uložil.
Pak krabičku zavřel a ukryl ji v dlani.
Najednou
měl Petřík pocit, jako by se mu po zádech rozeběhl celý houf mravenečků, ale
neměl pod tričkem ani jediného, věřte mi. To byl jen takový příjemný pocit, že
udělal něco dobrého pro druhého tvora, víte? Tak už nám zkrátka bývá. Je to
takové mravenčí pohlazení, jako by se tě něco něžně dotklo, ale přitom nikde
nikdo.
"Petře,
Péťo, pojď mezi nás," ozvalo se z dálky. To volaly děti a paní učitelka.
Petřík je v cuku letu dohnal, ale o mravenečkovi nikomu neřekl, bylo to
jeho tajemství.
Zpátky
do školy se z voňavé přírody vůbec nikomu nechtělo, ale všichni byli zároveň
zvědaví, copak že nového má pro ně paní učitelka Helena opět připraveného.
Vyplní se Petrova slova? Uzdraví se mravenec?
část druhá
Když
Petr donesl mravence domů, uložil jej i se škatulkou do otevřené zásuvky
nočního stolku. Potom chlapec doběhl do spíže a přinesl pacientovi pár kapek
medu na posilnění.
"Dobré
chutnání, mravenče," popřál mu.
-
"Děkuji ti, chlapče," opáčil nemocný.
-
"Jak se vůbec jmenuješ?" zajímal se hoch.
-
"Říkají mi Hladínek," představil se maličký.
-
"Když se tak na tebe dívám, možná tuším proč," řekl usmívající se
Petr, "jistě máš stále hlad, ale jsi tolik malinký, že se to skoro ztratí.
Být obrovský jako Praha, pojmenovali by tě dozajista HLAD, Kdybys byl velký
jako já, říkají ti Hladík, ale jelikož jsi prťous, nazýváš se Hladínek,"
smál se chlapec, "ale konec vtipkování, jistě je to úplně jinak, že,
mravenečku."
-
"Je to jinak," přisvědčil mravenec, "já totiž kudy chodím, tam
je dobře a příjemně jako po pohlazení. Vždycky hned poté, co se udělá něco
hezkého, dobrý skutek, víš?"
-
"Aha," žasl chlapec, "mně říkají Petr."
-
"Já vím, slyšel jsem, jak na tebe volala paní učitelka," oznamoval
mravenec s plnými ústy medu.
-
"A jak to, že mluvíš?" podivoval se Petr.
-
"Nejsem totiž obyčejný, ale kouzelný mravenec," zašeptal Hladínek,
"ovšem nevím, nevím, jestli se uzdravím." zapochyboval.
-
"Máš chuť k jídlu, to znamená, že to nebude tak hrozné. Uzdravíš se,
uvidíš," podporoval Petr kamaráda, "jestli chceš, můžu ti večer před
spaním, až se naučím do školy, přečíst nějakou pohádku."
-
"To bych byl moc šťastný," zaradoval se Hladínek. Petr mu tedy četl
každý večer, to se mravencovi tak líbilo, že zatoužil umět číst, aby nemusel
čekat na chlapce, když bude chtít slyšet zase nějakou pohádku.
Zdravotně
se Hladínkovi dařilo den ode dne lépe a za deset dnů už netrpěl vůbec žádnou
bolestí. Petr měl z toho ohromnou radost, však také Hladínka patřičně živil, to
byl samý meruňkový džem, švestková povidla, čtvrt kolečka banánu, jedno vlákno
z řízku v neděli a tak dál. Za ten krátký čas přirostl mravenec chlapcovi
natolik k srdci, že by mu hoch býval splnil, co by jen v Hladínkových očkách
uviděl. A protože si to Hladínek přál, naučil jej Petr číst a začal ho brát s
sebou do školy. Mravenec byl tuze učenlivý a nadaný tvor a také hodně pilný.
Brzy mu nestačilo navštěvovat jen druhou třídu, a tak chodil i do jiných tříd.
Potají zalézal do batůžků šikovných dětí a procházkami mezi stránkami v
dolíčcích od propisek, si četl v jejich sešitech. To bylo panečku
dobrodružství. Večer si pak s Petrem navzájem říkávali o tom nejzajímavějším,
co nového se dnes ve škole každý z nich dozvěděl.
Před
tím, než chlapec usnul, vypravoval mravencovi také, co se mu toho dne přihodilo
a vzpomínal hlavně na to hezké. Hladínek mu při tom přecházel po spáncích nebo
se protahoval mezi jeho vlasy a Petrovi to dělalo náramně příjemně, až vždycky
spokojeně usnul.
Neuplynulo
ještě ani půl roku a Hladínek už se stihl naučit vědomosti ze všech tříd
základní školy. Přestal tam tedy s Petrem chodit a místo toho někam odcházel a
vracíval se až večer celý unavený, nožky mu jen hořely, co toho naběhaly.
Petřík se často zajímal o to, kam mravenec chodí. Hladínek mu stále jen
vypravoval, co se mu po cestě událo, jak viděl, že někdo někomu pomohl, jak se
dva spravedlivě podělili a samé takové příhody, jako by to s Petrovou otázkou
nějak souviselo. Petr chtěl ale popsat, jak ten cíl vypadá, jaké má tvary,
barvy nebo vůně. Mravenec stále ne a ne mu vyhovět. Slíbil ale Petrovi, že
jednou mu o svém cíli poví víc konkrétněji, prozatím ale ne. To byla možná
chyba. Ale těžko říci, bylo - li by to pro Petříka vůbec k uvěření.
Od
toho dne, kdy Petr viděl, že má před ním Hladínek asi nějaká tajemství, rozhodl
se, že už mu také nebude říkat vše, nesvěří mu své pocity a myšlenky tak, jako
dřív. Později dokonce začínal Petr i pochybovat o dobrotivosti mravence, o moci
jeho pohlazení. Stále víc poznával, kolik je na světě zla a nevěděl, jak se mu
postavit. Teď, když už se Hladínkovi téměř s ničím nesvěřoval, cítil se chlapec
hrozně sám, že pozbýval přítele. Když se mu ale Hladínek snažil cokoli
vysvětlit, choval se Petřík následně často podle pravého opaku. Ze schválnosti.
Mravenečka to sice bolelo, ale musel si přiznat, že tady už není pro něho místo
a nezbývá mu, než odejít jinam. Oznámil tedy Petrovi, že vyráží na cestu po
světě. Chlapec chvíli váhal, má - li Hladínkovi cestu rozmlouvat nebo ho nechat
jít. Nakonec mu řekl:
"Když
jinak nedáš, připravím ti alespoň hodnotnou snídani."
Hladínek,
když dojedl, začal chlapci vypravovat svoje tajemství o cíli, ke kterému je prý
odevšad stejně daleko.
"To
místo je nádherné," řekl tajemně Hladínek, "je tam čistá příroda a
uprostřed té zeleně se nachází Pramen splněných přání. Kdo do něj nahlédne,
spatří svůj sen, kdo se z něj napije, tomu se sen, nejtajnější přání,
vyplní."
-"To
je zvláštní místo," žasl Petr, "ale jak se k němu dostat? Když říkáš,
že je tam odevšad stejně daleko, prozraď mi něco o té cestě, jak poznám, že po
ní jdu?" zajímal se chlapec, "dá se to podle něčeho poznat?"
-"Samozřejmě,
že ano. Je to sice tajemství, ale tobě, Petře, za to, že jsi mi zachránil
život, je prozradím. Zapamatuj si jediné: To, že je cesta správná, poznáš podle
mravenčího pohlazení, podle stejného pohlazení, jaké jsi pocítil, když jsi mě
tenkrát v lese ukládal do krabičky."
-"Jak
víš, co se ve mně dělo?" divil se chlapec.
-"Jsem
přece kouzelný. Moc ti za všechno děkuji. Na shledanou, Petře," rozloučil
se mravenec.
-"Ahoj
Hladínku, snad se ještě setkáme," odpověděl smutně chlapec a bylo mu do
pláče.
-"Nikdy
nezanevři na mravenčí pohlazení," ozvalo se ještě z dálky a pak už byl
mravenec v nedohlednu.
Hladínek
došel až na nějaké náměstí. Vůbec nevěděl, jak se to tam jmenovalo. Putoval
celý den až do setmění. Najednou se zdvihl vítr a mračna se jen kabonila až
docela schovala měsíc. Veřejné osvětlení si, jak se zdálo, nevhodně vybíralo
svou dovolenou, nebylo vidět na krok. Potom se zablýsklo a následně se ozvala
veliká rána. Spustil se silný lijavec a promáčený mraveneček se krčil na okraji
chodníku. Jak to s ním dopadne?
V
dalším záblesku si všiml, že je tu zaparkované oranžové poštovní auto. Musí se
na něj dostat, jinak mu hrozí, že se utopí. Ohlédne se a vidí, jak se na něho
valí obrovská vlna vody. Rozeběh, vzepřít se, odraz a hup, už se pevně drží
pneumatiky kola vozu. To bylo o fous. Vyšplhal se až na vršek a hups do
blatníku a pak pádil skulinkami až dovnitř.
V
dodávce se mravenec radoval, že je v suchu a bezpečí a při každém zablýsknutí
se díval, jak to kolem něho vypadá, co tu je. Zjistil, že hromada zalepených
dopisů a jelikož mu začala být trochu zima, rozhodl se do jedné obálky schovat,
aby se zahřál. V obálce vzpomínal na Petříka, jak si spolu každý večer četli
pohádku. Stýskalo se mu.
Najednou
si s ním začala pohrávat dotěrná zvědavost, jakoupak zprávu nese psaní, ve
kterém se teď marně snaží usnout. "Nesmím si to přečíst," říkal sám
sobě, "porušil bych listovní tajemství. Na druhou stranu, když o tom
nikomu nepovím, žádné tajemství neporuším," uvažoval dál. Zvědavost v něm
zvítězila a za pár minut už probíhal jamkami slov. V polovině posledního řádku
se Hladínek strašlivě rozplakal. Pro vzlykot sotva došel závěru.
"Bzyk,
bzyk, bzyk, bzyk, bzzz," ozvalo se odkudsi z výšky, "kdopak tu, bzyk,
tak nahlas, bzyk, naříká, bzzz?"
-"Já,
mravenec Hladínek, odpověděl, "a kdo jsi ty?"
-"Jmenuji
se Andělka," odpověděl neznámý hlas, "jsem kouzelná moucha."
-"Já
zase kouzelný mravenec, těší mě," řekl Hladínek, "schoval jsem se tu
před deštěm," dodal omluvně.
-"A
proč tolik naříkáš?" zajímala se moucha.
-"To
ti nemohu říct, porušil bych listovní tajemství," pověděl malý čtenář.
-"To
je škoda. Mě by zrovínka zajímalo, co tě takhle vzalo?" dotírala, zdálo
se, že přátelským tónem, moucha.
-"Ale
já ti to doopravdy nemůžu říci, protože jsem přečetl cizí dopis. Stydím se. To
se přece nemá. Tajemství se vyzrazovat už vůbec nesmí. Proto si je musím
uchovat už napořád, víš, Andělko? To musíš pochopit."
-"A
co když ti, bzyk, prozradím také jedno tajemství, bzzz, to bys mi pak řekl,
bzyk, proč pláčeš?"
-"Počkej,
počkej," rozvažoval Hladínek, "musím si to rozmyslet. Říkáš tajemství
za tajemství? Zdá se to být fér, ale už by se o tom neměl nikdo jiný než my dva
dozvědět, jasné?"
-"Já
věděla, že jsi rozumný, a proto ti na mou čest slibuji, že o tom nikomu
nepovím, věříš mi?" slibovala Andělka.
-"Ano.
A já ti také přísahám, že o tom nikomu nic neřeknu. Ano?" oplatil mravenec
stejným.
-"Domluveno,"
souhlasila moucha.
Hladínek
začal:"Loni jsem při jedné nehodě přišel k úrazu, nemohl jsem vůbec
chodit. Spadl na mě chorož. No tedy spadl, spadl, jeden druháček ho hodil do
mraveniště a přímo na mě, to ti byla šlupka. Jeho spolužák mě tam našel a
odnesl k sobě domů.
Jmenuje
se Petr. Moc hezky se o mě staral. Když jsem se uzdravil, bral mě s sebou do
školy a také mě naučil číst.
-"A
proč už nejste spolu?" zajímala se moucha.
-"Petřík
se v poslední době hodně změnil. Přestal mi důvěřovat, protože jak poznával
svět, spousta věcí se mu v něm nelíbila a když jsem mu dával na ty věci
odpovědi, smál se mi a pak už se mě nechodil ptát skoro na nic. Přestal vidět
svět dětskýma očima a dokonce na ty roky ze dřívějška, na celé dětství, docela
zanevřel. Chápeš to, Andělko? Zapřít tolik let svého života. Touha nelišit se
od ostatních vrstevníků v něm úplně přehlušila přání mravenčího pohlazení.
Mrzelo mě to, věř mi, Andělko, ale musel jsem odejít. Já totiž mohu zůstávat
pouze tam, kde si mou přítomnost lidé přejí. A teď to vypadá, že náplní mého
života je být stále na cestách."
-"A
co přesně na nich hledáš?" zajímala se Andělka.
-"Dobré
lidi, Andělko, nacházím ty, kteří prospívají druhým a odměňuji je," řekl.
-"Čím
je, bzyk, odměňuješ?" zeptala se moucha.
-"Mravenčím
pohlazením, Andělko."
-"Myslím,
že vím, o čem mluvíš," těšila se moucha, "o radosti, že?"
-"Ano,
o té nejčistší radosti," pokračoval, "když jsou lidé nezištní."
-"To je krásný život," usmála se
moucha.
-"Ano
i ne, Andělko, ano i ne," zesmutněl Hladínek.
-"Jak
to myslíš," otázala se moucha.
-"Dobří
lidé ještě žijí, za to jsem celým mravenčím srdíčkem vděčný. Pořád je tu ale
mnoho jiných, kteří jim kazí štěstí, kteří jim ubližují a rmoutí je. Ti mě
trápí. Oni jako by ani o mravenčí pohlazení nestáli.
-"Nejvíc
tím ale, bzzz, škodí sami sobě," přerušila ho moucha.
-"Hmm,
tak nějak to bude, ale až je pohladí jiní lidé, začnou snad znovu stát o
mravenčí pohlazení. Víš, kolik kouzelných mravenců, jako jsem já, čeká na to,
aby to mohli udělat? Ovšem mají naději. Prozatím nyní já sám, šťastný vyvolený,
zastávám práci několika desítek svých kolegů. Někdy to dá opravdu pořádné
hledání narazit na nezištný skutek. Dělám to ale moc rád, to mi věř. Jen mě
mrzí, že . . "
-"Nesmíš
si to tak brát, Hladínku," jala se moucha převést hovor jinam, "teď
mně ale pověz, co tě rozplakalo v tom dopise."
-"V
listě stálo, že jedné holčičce, jmenuje se Petruška a chodí teprve do páté
třídy, že jí zemřel dědeček. Měla ho moc ráda a najednou on už tu prostě není.
Myslím, moucho, že to pro ni bude těžké, a že bude potřebovat mravenčí
pohlazení, hodně mravenčích pohlazení, aby se z toho žalu nerozstonala,"
prozradil Hladínek.
-"Chápu.
Máš určitě pravdu, mravenečku," souhlasila moucha, "bude tě
potřebovat." A poradila mu:"Vlez si do toho dopisu a nech se
listonošem donést až k Petrušce. Ušetříš si tím hledání a námahu navíc."
-"To je znamenitý nápad, ty jsi vážně
anděl, vlastně Andělka," pochválil ji mravenec. "Pověz mi, proč ti
vůbec říkají Andělka?"
-"To
je právě takové naše muší tajemství, jen opravdu málokdo je zná,"
zašeptala Andělka. "My mouchy tady totiž nejsme jenom pro to, abychom
uklízeli zbytky těl. To je jen jedna část našich zásluh. My totiž děláme ještě
něco víc, fungujeme jako dopravní prostředek."
-"Pro
koho dopravní prostředek?" nedovedl si mravenec představit, jaký náklad by
asi mouchy mohly vozit.
-"No
přece pro ty, které jsme uklidily. Tedy my jsme uklidily jen jejich tělesné
ostatky, ale duše, duše žijí dál nahoře v nebi. A když některá z nich zatouží
po tom spatřit toho kterého na Zemi, může se na nás svézt. Máme totiž křídla a
jsme tolik malinké, že se protáhneme skoro všude. A když si dáme dobrý pozor,
nikdo si nás často vůbec nevšimne."
-"Aha,"
zaradoval se mravenec, "tak proto je na světě tolik much, aby to všechno
stihly, viď."
-"Bohužel
ale, Hladínku," dodala Andělka, "s námi mouchami to vypadá podobně
jako s vámi mravenečky. Lidé v nebi už asi nemají tolik zájem nechávat se sem
vozit a sledovat pozemské dění. To raději přenechávají Někomu jinému. Chtějí se
ušetřit zklamání nad bezohledností a sobectvím. Ty jsou tu k vidění víc než
dost. Bolest, zlost, podlost a závist nebývají zrovna příjemnou podívanou,
uznej sám, mravenečku."
-"Co
my dva s tím ale naděláme, Andělko? Tohle má přece ve svých rukou každý člověk
sám, sám se rozhoduje, jedná i hledá řešení. Ale nemusel by," podotkl
Hladínek. Pár minut mlčeli a zaposlouchali se do symfonie deště.
-"Svěřím
se ti, mravenečku, ještě s tímhle," dala se moucha znovu do
řeči:"Nedávno jsem vyslechnula jeden rozhovor mezi dvěma spisovateli,
Pavlem a Martou. Pavel Martě říkal, že uvažuje o napsání básničky o kameni:
"V řece leží balvan a voda jej postupně omílá, tvaruje, proměňuje a to je
jeho život, být neustále dotvářen a zdokonalován řekou. Potom ale přijde bouře
a vlna vyhodí kámen ven z vody na písčitý břeh. A ještě ke všemu ke kameni
nakonec přijde nějaký člověk a zašlápne ho. Kámen se zaboří do písku a už nikdy
se nevrátí zpátky do řeky." Potom se Pavel odmlčel.
-"To
je celé?" očekávala Marta další pokračování.
-"Celé,"
odpověděl Pavel.
-"Pověz
mi, Pavle, míníš tím kamenem něco nebo někoho konkrétního? Nač myslíš, když
uvažuješ nad tou básní?" otázala se Marta.
-"Takhle
se cítím já sám, jako zašlápnutý kámen, když mi někdo nebo něco zabrání splnit
si své vlastní přání."
-"Chci
od tebe slyšet ještě něco," pokračovala Marta, "zajímá mě, proč si
myslíš, že jsou na světě kameny, jestli to má podle tebe nějaký význam, že
jsou."
-"To
netuším, nevím, Marto. Ty snad ano?" odpověděl básník otázkou.
-"Jistěže," usmála se dívka,
"minimálně takovýhle: Tím, jak se v řece navzájem obrušují se z nich
stávají oblázky a písek. Z písku, když se v něm pak rozloží ostatky rostlin a
živočichů, se stane úrodná půda. A není pak tedy obyčejný kámen jedním ze
základních činitelů, které napomáhají vzniku života, tvrdý chladný kámen?"
zakončila Marta otázkou.
-"Už
to tak vypadá," souhlasil Pavel, "já jsem ale o tom nikdy takhle
nepřemýšlel."
-"To
nevadí, napiš to tak, jak cítíš sám, ale rozhodně tu báseň napiš,"
doporučila mu Marta a pokračovala v úvaze dál:
"Ten
kámen na souši vůbec není zbytečně. Jen jeho úloha se od té chvíle změnila, teď
bude zpevňovat břeh, aby řeka nezaplavila krajinu kolem. Podobné jako s ním to
bývá i s námi lidmi. Když dojde v našem životě k nějakému obrovskému zvratu, k
nečekané změně, cítíme to jako hroznou tragédii. Říkáme si: Co teď budu dělat?
Takhle žít přece nedokážu! Zpočátku se nám zdá hodně těžké přijmout svou novou
roli. Když ale zjistíme, že je stejně užitečná, ne - li potřebnější, než ta
předchozí, všichni nemohou přece dělat totéž, když na to přijdeme a uvěříme v
to, pak nás právě tato úloha učiní šťastnými. Na to ale přicházíme až
cestou." Taková byla úvaha Marty, kterou moucha Hladínkovi přetlumočila.
"A
na každém úseku té cesty je nastraženo nekonečně mnoho rádoby cílů,"
přidal mravenec, "ten skutečný cíl se však od nich liší. Je dobrý. Byl to
velmi zajímavý rozhovor, Andělko. Děkuji ti, že jsi mi o něm vypravovala,"
vyslovil vděčně Hladínek. "A teď bych řekl, na zítřejší plán se dobře
vyspěme."
-"Pravda
pravdoucí," pokyvovala hlavou Andělka, "hned zítra zaletím k bráně
nebe a dědovi Petrušky nabídnu svou vzdušnou službu. Spolu tě k Petrušce
doprovodíme."
-"To
bude báječné, děkuji ti, Andělko."
-"To
přece nestojí za řeč, Hladínku," zarděla se moucha skromností.
-"Mně
ano, muško. Dobrou noc," řekl mravenec.
-"Sladké
sny," popřála mu moucha a potom už se jen nechali uspat tichým koncertem
dešťových kapek, který právě hrál radostnou ukolébavku.
A tak, díky
prozrazeným tajemstvím, vzniklo nerozlučné přátelství našeho mravenečka a
kouzelné mouchy Andělky.
Pomůže mravenčí
pohlazení v překonávání těžkých chvil? Setkají se spolu Hladínek a Petr?
část třetí
Všechno
šlo jako po másle. Ráno nějaký člověk odemkl vůz, odnesl dopisy na poštu, tam
je roztřídili a poté je odvezli na nádraží, kde je naložili do patřičných
vagónů. Mravenec se vezl v obálce a moucha Andělka s tajným nákladem poletovala
u stropu nad ním. Druhý den byl dopis v kaslíku Petruščina domova.
Korespondenci vybírala Petra. Šla nasekat trochu trávy králíkům a také spěchala
za sluníčkem, které se dnes, narozdíl od včerejšího večera, usmívalo na svět od
ucha k uchu. Nezajímavou obálku s maminčiným jménem hodila ledabyle na botník,
ani se při tom nepodívala, kam dopis letí. Dopis zapadl do škvírky mezi
skříňkou na obuv a zdí. Péťa však už byla myšlenkami někde docela jinde než u dopisu
a ani, když se později vrátila z přírody, si už na něj nevzpomněla. Ležel tam
docela tiše a potají.
S kým
tady Petra ještě bydlela? S maminkou Lucií. Žily na okraji jedné podhorské
vesničky. Lucie byla vdovou po venkovském učiteli, zemřel krátce po Petruščině
narození. Při opravě střechy, kterou prováděl sám, neopatrně šlápl a smekl se.
Zřítil se z neveliké výšky, ale byl to nešťastný pád zády na kámen. Nového rána
už se nedožil. Manželka pro něho tenkrát velice truchlila. Ale pro to, že měla
dcerušku a nejen pro to, musela se naučit žít i s touto obrovskou ztrátou.
Tehdy jí hodně pomáhali rodiče, přátelé a také víra v to, že se jednou určitě
se svým manželem setká. Věděla to. Z jakýchsi tajuplných příčin si tím byla
přímo jista. Svou jistotu ovšem musela odněkud čerpat, nemyslíte? No uvidíme,
snad za pár momentů zjistíme odkud.
Mravenec
vylezl ze své papírové skrýše a vklouzl mezírkou dveřního prahu do domu. Zůstal
stát užaslý. Kouzelnými mravenci se to tu jen hemžilo. "Kam jsem to
přišel?" říkal si a nevycházel z údivu. Lucie právě vařila polévku a kam
se hnula, mravenci jí byli v patách. Usmívala se a nebo si zpívala, všechno jí
šlo od ruky a její radosti to jen přidávalo na síle.
Mravenec
se snažil oslovit některého ze svých kolegů, zastavit jej na kus řeči a spustil
na ně na každého zvlášť:"Dobrý den ... Nemohl byste mi ... Rád bych se vás
... Neměl byste chvilku ... " Říkali jen:"Až se setmí ... Pardon,
později ... Prosím, strpení ... " Hladínek se už tedy nepokoušel navázat
rozhovor s některým z nich, když viděl, že jsou doopravdy zaneprázdněni.
Položil se na koberci a vyčerpán z trmácení v obálce usnul. Zdálo se mu, že
vidí Petra, svého někdejšího zachránce. Tady už bylo Petrovi něco málo přes
dvacet let a četl nějakou knihu. Mladíkovi stékala po tváři slza, ale nevypadal
zarmouceně, ba naopak. Jen zářil jako Lucie. Byla to slza štěstí. Potom se
mravenec vzbudil a zjistil, že dost dlouho spal. V kuchyni už bylo zhasnuto,
jen z ložnice ještě vycházelo slabé světlo. Mravenec šel za tou září, chtěl vědět,
co se tam děje.
Spící
holčička neměla potuchy ani o světle a už vůbec ne o tajném hostu. Lucie byla
soustředěně zahleděna do své knihy. Čas od času sáhla po obyčejné tužce a
záložce, které ležely na jejím nočním stolku, v knize si něco podtrhávala a
pokyvovala při tom hlavou na souhlas. Hladínek přistoupil blíž, aby se podíval,
co je to za knihu. Když tu se rozvzpomněl, že přesně takovou četl Petr v jeho
snu.
Lucie
teď dlouze zazívala. Potom ještě dvakrát a tak knihu raději zavřela. Pohladila
obal knihy a položila na noční stolek. Potom ještě pohladila spící Petrušku a
zhasnula světlo. Když usnula i maminka, událo se v místnosti prozářené svitem
měsíce nevídané. Z prostoru pod peřinou Lucie začaly sestupovat
"nitě" mravenců. Bylo jich tu hodně zástupů a všechny mířily na
podlahu, odtamtud nahoru po nočním stolku a rovnou do té zvláštní knihy.
Jeden
z mravenců si povšiml poutníka na koberci, který byl také osvětlen září úplňku
a zamířil k němu. Byl to jeden z těch oslovených, který Hladínkovi slíbil, že
se mu bude věnovat později a to chtěl také splnit.
Nejprve
se na sebe přátelsky usmáli a navzájem se představili. Mravenec z davu se
jmenoval Důvěrníček. Byl velice milý a ochotně odpovídal Hladínkovi na
všelijaké otázky. Hladínka nejvíce zajímal obsah té zvláštní knihy, do níž se
vejde tolik, řekl bych snad bezpočet, kouzelných mravenců. Pověděl také
Důvěrníčkovi o svém dnešním snu, o němž je přesvědčen, že se tam právě s
takovou knihou setkal. "Tato kniha," rozhovořil se Důverníček,
"je naším útočištěm. Všechny domovy, kde ji nalezneš, se stávají i našimi
domovy. Musí být ovšem otevírána a čtena, jak lze uznat za samozřejmé. Ti lidé,
kteří tak činí, ji nazývají knihou Života, protože oni ji jenom nečtou, nýbrž
oni jí přímo žijí. Nalezli v ní pojítko mezi skutečností a jejími slovy.
Nacházejí tam sami sebe a snaží se svým životem "psát" její radostné
kapitoly. Zajímavé je, že zároveň zjišťují, že ať žije člověk jakkoli, vždycky
je tu o něm zmínka na mnoha jejích stranách. V knize Života lze dokonce krůček
po krůčku objevit každou etapu života všech typů lidí."
-"Úplně
všech?" podivoval se Hladínek, "vážně se tam píše o každém
člověku?"
-"Ano,
tak rozsáhlé a obdivuhodné je to dílo," přisvědčoval Důvěrníček, "je
v něm popsána každá příčina a její důsledky až do úplného konce."
-"To
musí být velmi poučné," uvažoval Hladínek nahlas, "a píše se tam
také, jak předcházet špatným koncům?" zajímal se dál.
-"Ano,
je to dokonce smyslem té knihy."
-"Kdo
ji napsal?" dychtil mravenec po dalším vědění.
-"Život
sám," opáčil druhý.
-"Proč
ji napsal?" chtěl znát Hladínek.
-"Z
lásky k druhým," řekl Důvěrníček.
-"A
je on sám ještě naživu?" zajímalo mravence.
-"Bez
živého Životadárce by přece nemohli existovat vůbec žádní jiní živí, kterým
dává život," vysvětloval Důvěrníček.
-"Pravda."
-"Nabízí
ale také smysl a cíl," pokračoval, "háček je ovšem v tom, Hladínku,
že ne každý směřuje do téhož cíle, ke kterému je z každého místa na zemi stejně
daleko, k Prameni splněných přání."
-"S
tím souhlasím, Důvěrníčku. Uznej ale sám, že je to stejně spravedlivé, jako
když ti, co na jaře nic nezasili, nemají, co by na podzim sklízeli. A plení -
li tedy jen cizí úrodu, dočkají se tak maximálně soudního procesu, který určí
jejich vinu a výši trestu. Před soudem nad životy není úniku," konstatoval
Hladínek.
-"Přesto
tu existuje možnost, jak nebýt za své činy odsouzen. Zamilovat si Život a
uvěřit, že je věčný a že mu není lhostejné, kam člověk jde a proto mu nabízí
cíl, Pramen splněných přání. Pokud však někdo zatracuje věčný Život, zatratí i
sám sebe navždycky.
-"Znamená
to, že k věčnému životu lidem stačí pouze v něj věřit?" pátral mravenec
dál.
-"Přesně
to, Hladínku. Věřit v něj a tím se na něm podílet. VŠECHNO SOUVISÍ SE VŠÍM. A v
tomhle mnoho lidí tápe, nevidí a nechápou souvislosti."
-"To
je pravda," přerušil ho Hladínek, "lidé často ztrácejí z dohledu
vidinu smyslu života. Nevědí proč žít, co s nimi dál, k čemu tu jsou. Jen cítí,
že potřebují, aby je měl někdo rád."
-"Ale
to on přece má. Sama kniha Života je milostným dopisem určeným pro ně, pro
všechny bez rozdílu. Stačí jen se do ní začíst a pochopit, že vše, co je v ní
napsáno, míní její autor... i ti, kteří ji přepsali a přeložili do mnoha
jazyků, že každý z nich věnoval svůj čas pro dobrou věc. Je těžké tomu uvěřit,
vím. Avšak chceš - li se stejně jako já přesvědčovat o tom, Hladínku, že dopis
od Živého, o kterém ti povídám, má moc naprosto vše proměňovat k dokonalejšímu
a lepšímu, pojď tam se mnou."
Hladínek
tedy následoval Důvěrníčka i další mravence v cestě do knihy Života. Každý, kdo
ji kdykoli otevřel, poznal a prožil mravenčí pohlazení a mohl jej šířit dál
činy, to především, i slovy. Dobrosrdečný obsah knihy dovedl Hladínka k mnoha
krásným lidem, které spojovala pokora k Životu a všem jeho darům, úskalím i
radostem.
Když
ještě neuplynul ani týden od Hladínkova setkání s Důvěrníčkem, objevila Lucie
při úklidu zapadlý dopis, jenž oznamoval úmrtí manželova otce. Pro Lucii i
Petrušku to byla veliká rána. Padla na ně nepopsatelná tíže a zármutek nejvíc
nad tím, že už se sem za nimi dědeček nepodívá. Ale on, aniž by to tušily, tu
byl s nimi a díval se na ně z Andělčina hřbetu. Smuteční obřad sice zmeškaly,
to však nebylo tolik důležité. Lucie, když dopisovala omluvný list pro
příbuzenstvo, že jí ani Petrušce to dědeček nemá za zlé. Nemýlila se.
I o nich
třech se vypravovalo v knize Života, že se shledají. Lucie tam o tom našla
zmínek hned několik. A to společně s překrásnými vzpomínkami na dědečka v
jejích srdcích bylo tím největším mravenčím pohlazením, jakého se jim mohlo
dostat. Mravenec tedy zjistil, že ani odchod milovaného bližního z pozemského
života není pro čtenáře Dopisu nad všechny dopisy skutečností, přes níž by se
nedalo přenést na křídlech Lásky. To odloučení bylo přece na pár chvil v
porovnání s tím, co je čekalo tam na věčnosti.
Ode
dne, kdy Hladínek spatřil, jak moc šťastní jsou lidé, kteří denně otevírají
obálku s dopisem od Života, proudila mu hlavou myšlenka naděje:"Můj sen se
přece musí vyplnit. Kéž by i Petr otevřel tuto knihu a mohli jsme se tak spolu
setkat. Jako v dětství. Každý den plný mravenčích pohlazení. Už napořád. Jak
bych si to přál pro Petra i pro sebe, nakonec i pro všechny ostatní, ale
především pro Petra, protože ho znám, i když je to vlastně sobecké. Na druhou
stranu jsme spolu přece strávili kus života, to má svou cenu, ne?
O
tom, jestli se spolu Petr a Hladínek setkali, by měla být, alespoň já si to
myslím, napsána zase nějaká další pohádka. Jak to vidíte vy? Neříkejte mi, že
se vám ještě nechce spát? No mně tedy zatím ne, ale trocha ohleduplnosti nemůže
být nikdy na škodu. Jen mě napadlo, že by vám snad Hladínek sám, než vám
popřeji dobrou noc, mohl povědět něco od srdíčka. Takový vlastní vzkaz pro
Pohádku o mravenčím pohlazení a hlavně pro její čtenáře a posluchače, co ty na
to, Hladínku?
-"Nejsem
sice dobrý řečník, ale zkusím to," vzal mravenec pohádkový konec do
"vlastních rukou":
"Když
jsi malý, je pro tebe možná snažší hladit druhé a získávat jejich přízeň. Nejde
z tebe strach. A lidé, ti se snad znovu a znovu učí projevům nezištnosti právě
od těch nejmenších, kteří poznali pohlazení naštěstí dřív než bolestivé rány.
Proto je pro ně víc než spravedlivé rozdávat pohlazení, ten překrásný dar, dál
a dál do prostoru světa kolem nich.
Kdybys
však přece jen postupem času začal ztrácet tuto schopnost, schopnost projevovat
svým životem těm kolem sebe větu "Mám tě rád", a když jsi zraňován,
jde to velmi snadno, věříš? Neklesej na mysli, prosím. Existuje přece způsob,
jakým v tobě může láska znovu ožít. Láska Života, Život Lásky. Jeden moudrý a
pokorný učitel o tom napsal doslova plnou obálku, Dopis nad všechny dopisy,
který prozrazuje, co je to umět doopravdy milovat. Není tam žádné listovní
tajemství, to znamená, že neexistuje člověk ani zákon, který by ti směl zakázat
přečtení tohoto milostného dopisu.
Nashledanou."
"Krásné sny. A ať
se vám vyplní."
Marta Zahajská