Duch Svatý v práci
nebiblické důrazy a jak jim čelit
Richard Novák
GRANO SALIS NETWORK
2004
Velkou nouzi ve
sborech dnes působí duch světa, a to nejen se svou vědou, technikou,
materialismem, manželskou nevěrou atd., nýbrž i rostoucím vzdalováním se od
jasného Božího slova Písem svatých. Moc temnosti se projevuje stále víc. Různé
pověry, víra v horoskopy, v jógu, spiritismus, astrologii, velká nemravnost,
lživá náboženská učení, kult démonů, scestné náboženské horování, blouznění a
podobné jevy se rozmáhají stále víc. Antikristova moc je na postupu. Satan sám
je takto maskovaně při díle.
Dnes v církvích
rejdí nejen různá pochybená teologie, ale i různá pochybená náboženská blouznění.
Církev je dnes vystavena pokušením zleva i zprava. Na jedné straně je tu blouznění
intelektualistické, na druhé straně blouznění nábožensko-psychické.
Obojí blouznění
má společné jádro: antropocentrismus. Všechno se tu točí kolem člověka,
člověk je nejvyšší normou i ve svých náboženských názorech a zkušenostech.
Jenže Bible
nestaví do centra člověka, nýbrž Pána Boha, Pána Ježíše a Boží slovo. Co k
tomuto centru nesměřuje, je blouzněním, byť to byly i věci sebe náboženštější.
Intelektualistické
blouznění je tam v církvi, kde v duchu modernistické teologie chceme Boží věci
pochopit svým pouhým lidským rozumem a kde svým rozumem měříme a posuzujeme i
Písmo svaté. Lidský intelekt tu scestně chce být nejvyšší normou i při chápání
Božího slova.
A je tu i nábožensko-duševní
blouznění, kde chce člověk se svými náboženskými názory, city a zkušenostmi
sám být normou v chápání Bible a věcí víry. I toto je antropocentrismem. Ale
ani sebe intenzivnější náboženství nemůže stát nad Písmem svatým. Proto dělejme
rozdíl mezi lidskou náboženskostí a biblickou duchovností! Nuže, co my jako
církev? Je jistě dobrou známkou, objeví-li se v církvi touha po duchovním
prohlubování. Jenže i tyto touhy mohou být hodně lidské, zaměřené k náboženské
sebeoslavě. Vždyť první satanův lživý příslib člověku v ráji byl podobný:
"Budeme jako bohové!" Tato ďáblova lež je dosud přitažlivá i mezi
věřícími.
Ďábel
náboženským způsobem dosud pokouší i nás. když si dovolí takto nábožensky
svádět i samotného Pána Ježíše. Vždyť mu tehdy také nabízel samé na pohled
duchovní věci: "Ježíši, učiň božský div, z kamení chleba! Božským způsobem
dokaž. jak jsi veliký! Spusť se dolů a dolož svou náboženskou mohutnost! Sestup
z kříže a dokaž, co jsi! "
Satan podobně
pracuje i dnes mezi věřícími. A mnozí ve své jinak upřímné touze po duchovním
růstu propadávají mnohému náboženskému a ne biblickému blouznění.
Chceme se tu
proto obírat stále aktuální otázkou darů Ducha svatého, speciálně daru
glosolálie, mluvení jinými jazyky. Chceme znovu slyšet, co o těchto věcech
přesně říká Nový Zákon. Co zní v přesném souzvuku s Biblí, toho se musíme
vzdát, byť to byly i divy a zázraky a mocné náboženské senzace.
Stále znovu se
ve sborech vynořuje jev určité nebibličnosti, duchovní nestřízlivosti a
nebdělosti. Nábožensko-duševní věci se zaměňují za duchovní a ztrácí se
biblicky vytříbený pohled na ďáblovy náboženské svody a machinace. Ztrácí se
ostrá hranice mezi duchovnem a duševnem.
Vždyť i
náboženské duševno člověka je součástí lidské tělesnosti. I mnohé náboženské
prožitky je nutno řadit do sféry tělesnosti, neboť i pohané disponují citově
silným náboženstvím.
Jeden kazatel
velmi ostře a správně řekl, že tam, kde necentruje všechno ke Kristu, tam je
to špatné, byť byl centrem i sám Duch svatý, a jeho dary! Vždyť z Bible
víme, že i Duch svatý má oslavovat Pána Ježíše (J 16,1-4) On, Pán Ježíš má být
středem všeho a nic jiného!
Kdekdo se dnes
odvolává na Ducha svatého, na jeho dary. Dokonce vzniklo další hnutí, charismatické.
Ale je otázkou, jak se díváme do Písma svatého a jak v nich zkoumáme, co Boží
slovo přesně říká o Duchu svatém a jeho darech. Není vše z Ducha svatého, co má
silnou náboženskou intenzitu duševního prožitku. Proto máme duchy prověřovat. K
tomu nemáme jiného měřítka než Bibli, a ne své samo vyrobené náboženské systémy.
Dnešní matoucí
pluralismus takovému nebiblickému počínání jen napomáhá. Kde není v centru Pán
Ježíš a jen Pán Ježíš, tam je všechno v nepořádku, byť se děly i divy a
zázraky. Proto ani náboženská glosolálie nemusí vždy být tím, co chce Pán
Ježíš. Pán Ježíš nám nikde nedal příkaz k mluvení jazyky, ale dal nám příkaz k
misijní práci.
Timto slovem
jsme si dali posloužit a ono nás silně vybízí k misijní práci mezi nevěřícími
lidmi Vždyť Pán řekl: "Přijmete moc Ducha svatého přicházejícího na vás a
budete mi svědkové." O křečovitém vynucování si na Duchu svatém daru
jazyků nám Pán Ježíš nepřikázal nic.
Satan chce,
abychom se točili kolem sebe a svých náboženských zážitků zpestřených vynucenou
glosolálií, a tak na všechnu misijní práci zapomněli. Stále se obíráme svými
náboženskými zážitky, které navíc vydáváme za věci Ducha svatého, zatímco
přemnozí nevěřící lidé od nás ještě neslyšeli, co je to cesta spasení.
Téma tedy zní :
"Duch svatý v práci - nebiblické důrazy a jak jim čelit." Je jasné,
že tu nemohu pojednávat o veškeré práci Ducha svatého, jak o ní mluví celá
Bible. Zastavme se jen u určité výseče širokého okruhu práce Ducha svatého, a
to v oblasti jeho darů, hlavně posledního z darů Ducha, jímž je glosolálie čili
mluvení jazyky. Uvedeme si proto tyto dary Ducha, jak je přesně uvádí Bible v 1
Kor 12, 4-11. Tam čteme: "Rozdílní pak darové jsou, ale tentýž Duch. Jednomu každému dáno bývá zjevení Ducha k užitku. Nebo někomu dána
bývá skrze Ducha řeč moudrosti , jinému pak řeč umění pode téhož Ducha, jinému
pak víra v témž Duchu, jinému darové uzdravování v jednostejném Duchu, někomu
pak divů činění, jinému pak proroctví, jinému pak rozeznání duchů, jinému pak
rozličnost jazyků, jinému pak vykládání jazyků. Ale to vše působí jeden a týž
Duch, rozděluje jednomu k a ž d é m u obzvláště jakž ráčí". Apoštol Pavel
tu vypočítává devatero darů Ducha svatého. Tento výčet není úplný, neboť ve
verších 28-30 připomíná apoštol další práci Ducha svatého a jeho dary. Čteme:
"A některé zajisté postavil Bůh v církvi nejprv apoštoly, druhé proroky,
třetí učitele, potom moci, potom dary uzdravování, pomocníky, správce,
rozličnost jazyků. Zdaliž jsou všichni apoštolé? Zdali všichni proroci? Zdali
všichni učitelé? Zdali všichni divy činíí Zdali všichni mají dary uzdravování? Zdali v š i c h n i jazyky mluví? Zdali všichni vykládají? "
Zde nesmíme
přeslechnout 11. verš, mám-li mluvit o práci Ducha svatého: "Ale to v š e
působí jeden a týž Duch rozděluje jednomu k a ž d é m u obzvláštně, jakž r á č
í . " ,
Ještě jednou si
všimněme pořadí těchto devíti darů Ducha svatého:
1. dar řeči
moudrosti; je míněna Boží moudrost dle 1 Kor 2 6-7
2. dar umění
čili poznání; v biblickém smyslu jde o poznání Boží a jeho spásy
3. dar víry;
nejen víry ke spasení, nýbrž víry jakožto zvláštní moci která dovede i hory
přenášet
4. dar
uzdravování, jenže v jiném smyslu než se tomu rozumí dnes, kdy tzv.
charismatičtí uzdravovatelé pořádají masová shromáždění a už předem ohlašují
veliká uzdravování; ale o takovém dělání senzace Nový zákon nic neví
5. dar divů
činění
6. dar
prorokování ve smyslu vzdělávání církve (1K 14, 1-4)
7 . dar
rozeznávání duchů schopnost rozeznat, co je z Boba a co z ducha cizího,
démonického. Zvláště dnes má církev tohoto daru tolik zapotřebí (21: 11, 14)
8. dar
rozličných jazyků
9. dar výkladů
jazyků.
Na základě
tohoto seznamu darů Ducha svatého by se každý sbor měl zkušovat, zda dává
tomuto působení Ducha svatého vždy plný prostor, a to v duchu Písem, aby bylo
potlačováno lidské pokušení udělat z těchto darů záležitost davové psychózy a
ukájení senzacechtivosti.
Ap. Pavel
neúnavně zdůrazňuje, že v š e c h n y tyto rozmanité dary pocházejí z j e d n o
h o Ducha svatého. Takže kdo má dar poznání je právě tak nositelem křtu Ducha
svatého jako ten, kdo má dar prorocký nebo dar jazyků.
Je důležité si
všimnout, že k a ž d ý věřící má dar Ducha v j i n é m obdarování, a že žádný
jednotlivec nemůže mít v sobě v š e c h n y dary soustředěny. Čteme: "N ě
k o m u dána bývá skrze Ducha řeč moudrosti, j i n é m u pak řeč umění podle
téhož Ducha, j i n é m u pak, n ě k o m u pak....- atd.
Škoda, že právě
toto neberou na vědomí mnozí věřící, kteří křečovitě až fanaticky vyvíjejí
ohromné úsilí, aby za každou cenu všechny tyto dary soustředily na svou osobu,
hlavně poslední dar, dar jazyků. Bible zde mluví jinak: „Duch působí a
rozděluje jednomu každému o b z v l á š t n ě jakž ráčí“ (1K 12, 11).
Z toho
jednoznačně vyplývá, že my lidé nemůžeme na Duchu svatém nic vynucovat, také mu
nemůžeme určovat, kterými dary musí obdarovat právě nás. Takové vymáhání zvláště
ve věci daru jazyků je nebiblické a jen náboženským blouzněním k sebe
vyvyšování, kdy chceme něčim být a často podléháme satanovu svádění: „Budete
jako bohové“.Všimněme si i toho, že apoštol rozlišuje mezi hodnotou
jednotlivých darů Ducha, jak vyplývá i z 1K 12 4. Nejcennější jsou ty dary
Ducha, které jsou z užitku celé církve. Také 1K 14 o tom pojednává.
Nepřehlédněme, že dar jazyků je v biblickém pořadí opravdu uveden až na
posledním místě.
Tato glosolálie
- mluvení jazyky , bývá některými věřícími předůrazňována, ale ve skutečnosti
není věcí hlavní a nepatří mezi dary nejpřednější. Apoštol záměrně řadí dar
jazyků na poslední místo, a činí tak i ve druhém svém výčtu, neboť korintským
sbor tehdy propadl nesprávnému přeceňování tohoto daru glosolálie.
Ostří
Pavlových výroků je zaměřeno hlavně proti duchovní pýše, která zneužívá darů
Ducha k povýšeneckému postoji. Vždyť jednotlivý dar nesmí být povýšen na něco,
čim není; nesmí z něho být učiněno jediné a výlučné znamení tzv . křtu Duchem
svatým!
Také není zcela
biblické takové počínání, kdy se věřící člověk neustále ptá: "Jak obdržim
Ducha svatého?“ Toto je nebiblický anachronismus. Vždyť Duch svatý byl už dávno
a jednou provždy dán, tehdy o letnicích, když byl vylit na celou církev.
Proto naše
otázka musí znít jinak, máme se ptát, jak se tomuto již danému Duchu svatému
máme otevírat, podřizovat, jím se dát naplňovat a jak žít, abychom ho
nezarmucovali a neuhašovali. Proto se příště u této závažné věci křtu Duchem
svatým zastavíme. Bedlivě si všímejme, jak Písmo o tom přesně mluví a
nepřehlédněme ani ty nejmenší detaily biblického podání
Křest Duchem
svatým
Ve věci křtu
Duchem svatým bylo už namluvenou a napsáno mnoho blouznivého tvrzení. Především
si tu připomeňme, že Bible nic neříká o nějakých "druhých letnicích",
o nějakém "druhém požehnání" či "pozdním dešti", nýbrž
mluví o "naplnění Duchem svatým", jež se děje hlavně v souvislosti s
pokáním a uvěřením.
Sám "křest
Duchem svatým" byl na církvi jednou provždy vykonán o letnicích. To byl
onen křest Duchem svatým, ono vylití Ducha svatého, jež se již neopakuje, jako
se neopakuje ukřižování Páně nebo zmrtvýchvstání z hrobu.
Proto dnes
prosit o nové letnice je totéž, jako bychom prosili o novou betlémskou událost
či novou událost velkopáteční. Obojí, jak vylití Ducha svatého, tak tudíž i
křest Duchem svatým, obojí se už stalo v ono dění na počátku církve.
Církev
Kristova přijala křest Duchem svatým hned na svém počátku a ten platí navždy. Čeho však my znovu a
znovu potřebujeme, je "naplnění Duchem svatým". Tohoto nového a
nového naplnění a braní účasti na Duchu svatém tolik potřebujeme. O to stůjme.
Avšak vybízet někoho k tomu, aby prosil o křest Duchem svatým, o nové letnice,
to je počin sice náboženský, ale ne biblický.
Co se týká
vlastního pojmu "křtu Duchem svatým", pak se podle nového zákona mají
věci následovně: Ve Skutcích se mluví o pěti historických událostech
"vylití Ducha svatého", ale z nich jen dvě jsou označeny jako
"křest Duchem svatým".
1. událost je
případ křtu Duchem svatým ve Sk 2, kdy byli takto "pokřtěni" věřící z
Židů (Sk 1,5)
2. událost je
křest Duchem svatým ve Sk 10, kdy byli takto "pokřtěni" věřící z
pohanů (Sk 11,15a).
V této dvojí
události Pán Ježíš jakožto Hlava církve "pokřtil Duchem svatým"
jednou provždy nejprve židovskou část a potom pohanskou část své církve.
Co se týká
ostatních tří událostí dání Ducha svatého věřícímu v Samaří (Sk 8,17), potom
Saulovi (Sk 9,17) a věřícím v Efezu (Sk 19,6), tu se mají věci tak, že se to
dělo vzkládáním rukou. Při tomto aktu jde o to, že je tu vyprošováno spočinutí
Ducha svatého již vylitého o letnicích.
Jinými slovy,
jde tu o prosbu za nově uvěřivší lidi, aby i oni měli podíl na onom vylití a
křtu Duchem svatým, které se jednou provždy stalo tehdy o letnicích.
Ani tady se
letnice už neopakují, ani onen tehdejší křest Duchem svatým, nýbrž je tu
zapojení a vzetí účasti na moci tehdejších letnic a na moci a požehnání
tehdejšího křtu Duchem svatým, jímž byla pokřtěna celá církev a v ní všichni
jednotliví lidé, kteří uvěřili a ještě uvěří. Toto jednoznačně vyplývá z 1K
12,13:"Skrze jednoho zajisté Ducha my všichni v jedno tělo pokřtěni
jsme..." Sloveso "pokřtěni" je tu v čase minulém.
Každému nově
uvěřivšímu člověku, tedy nám všem, se dostává možnosti nového prožití moci této
tehdejší události křtu Duchem svatým tak, že můžeme jím být znovu a znovu
naplňováni a zmocňováni.
Projevy
(znamení) přijetí Ducha
Stále se
vyskytují křesťané, zvláště v tzv. charismatickém hnutí, kteří trvají na tom,
že tzv. křest Duchem svatým musí nutně mít svůj projev v promluvení cizími
jazyky, v glosolálii. Jenže Bible učí jinak a netvrdí, že tehdy v š
i c h n i promluvili v jazycích.
Ani ti v Samaří tak neučinili (Sk 8,17), ani ti z oněch tří tisíců o letnicích.
V Novém zákoně nic o tom nečteme.
Však apoštol
Pavel jasně praví: "Zdali v š i c h n i jazyky mluví?" (Sk 12,30b).
Dar jazyků není o nic více, spíše méně, než ostatní dary Ducha. Je proto
blouzněním učinit z tohoto posledního daru nějaké výlučné znamení křtu Duchem
svatým. Vždyť jsme právě četli, že ani v prvotní církvi neměli všichni tento
dar jazyků. Což tedy nebyli snad pokřtěni Duchem svatým, když neměli jazyky?!
Takový závěr by byl absurdní. Ano i oni byli pokřtěni Duchem svatým, jenže
obdrželi jiný dar Ducha než dar jazyků!
Dosud přemnozí
velikáni v díle Boží církve tento dar jazyků nemají, ale přesto měli a mají
účast na křtu Duchem svatým, na moci Ducha svatého. Ani o knížeti kazatelů
Spurgeonovi nečteme, že měl dar jazyků a neměl ho ani velký evangelista Moody a
mnozí jiní velcí svědkové.
Jakého bludu
bychom se dopustili, kdybychom teď začali letničně tvrdit, že tito Boží mužové
neměli Ducha svatého, že nebyli pokřtěni Duchem svatým!. - Pozor tedy na
blouznivé ukvapené závěry!
Každý
člověk, který plně uvěřil v Pána Ježíše, byl současně pokřtěn Duchem svatým a
zároveň obdržel nějaký dar Ducha svatého. Nový zákon na mnoha místech jasně praví,
že ve křetu letnic jsme byli všichni pokřtěni Duchem svatým, takže všichni máme
Ducha svatého.
Jako doklad
slyšme tu několik citátů z Nového zákona:
"Duch
svatý dán jest nám" Ř 5,5
"Přijali
jsme Ducha synovství. Ten Duch osvědčuje duchu našemu, že jsme synové
Boží." Ř 8,15
"I my
prvotiny Ducha máme." Ř 8,23
"Bůh dal
nám závdavek Ducha." 2K 5,5
"Uvěřivše,
zapečetěni jste Duchem svatým." Ef 1,13
"Bůh
poslal Ducha Syna svého v srdce vaše." Gal 4,6
"A
nezarmucujte Ducha svatého, kterým znamenáni j s t e ." Ef 4,30
"Ducha
svatého vylili na nás hojně." Tt 3,5b
"A
pomazání to, které jste v z a l i od něho, ve vás zůstává." 1J 2,27
"On
zůstává v nás v Duchu, kterého d a l nám." 1J 3,24
"B y l i
jsme učiněni účastníky Ducha svatého." Žd 6,4
Právě proto, že
Duch svatý už byl vylit, nemohou apoštolé vybízet církev, aby prosila o nové
vylití Ducha svatého, vždyť už byl dán o letnicích. Apoštolé vycházejí z hotové
skutečnosti, že všichni věřící mají Ducha svatého, proto ho nemají zarmucovat
nebo uhašovat. Jasně jsme četli:"Duch svatý dán jest nám."
Proto nedělejme
z daru jazyků něco, čím není! Znamením daru Ducha svatého není jen mluvení
jazyky, nýbrž i dar prorocké a svědecké řeči. Pán Ježíš v souvislosti s misijní
prací a Duchem svatým velmi jasně řekl, co je znamením křtu Duchem svatým:
"Přijměte moc Ducha svatého přicházejícího na vás a budete mi s v ě d k o
v é " (Sk 1,8).
Jestliže se
ovšem budeme blouznivě jen hašteřit o to, zda někdo má nebo nemá dar jazyků,
pak sotva budeme moci jedním ramenem konat dílo na vinici Páně! Vždyť před
blížícím se příchodem Pána Ježíše nejde o to, jak kdo mluvíme nebo nemluvíme
jazyky, nýbrž o to, jak srozumitelně zvěstujeme evangelium hynoucím lidem! Pán
jasně řekl" "A bude kázáno toto evangelium království po všem světě,
na svědectví všechněm národům, a tehdáž přijde skonání." (Mt 24,14).
Ani o Pánu
Ježíši nečteme, že mluvil v glosolálii nebo že by daru jazyků připisoval tak
velkou důležitost. Zato o misijní práci mluvil mocně a vybízivě a sám ji co
nejmocněji konal. Budeme-li činit podobně, nepropadneme náboženskému blouznění,
které se nezdravě točí kolem sebe a duchovních darů, a přitom nevykazuje žádné
o v o c e Ducha!
Na tento
rozdíl, který je mezi dary Ducha a ovocem Ducha svatého, bude ještě poukázáno.
Obojí není totéž, jak se na první pohled někomu snad zdá. Každé nejasno i v
těchto detailech může mít za následek velké problémy.
V tzv.
letničním a charismatickém hnutí, s jeho předůrazněním darů, zvláště daru
jazyků, byly vždycky určité problémy, které přečasto vrcholily rozštěpením
sborů.
Začátkem 20.
století přišlo toto problematické hnutí z Norska do Německa, kam bylo zaneseno
dvěma ženami, blouznivě horujícími pro dar jazyků (zatímco Nový zákon přece
praví, aby v tom případě žena v církvi mlčela. 1 K 14,34) a už tehdy sebou
přineslo nedobré extatické jevy. Muži a ženy se ve shromáždění váleli po zemi a
ve velkém vzdychání pak nastoupilo mluvení jazyky.
Proto si tu
znovu připomeňme, že Boží slovo Písem stojí nad našimi náboženskými prožitky a
zkušenostmi. Odvolávat se na nějaké své silné náboženské zážitky je v těchto
závažných otázkách naprosto nepostačující. I sebe hlubší zkušenosti tohoto
druhu nás mohou velmi klamat.
Mísíme duševní
věci s duchovními, zaměňujeme obojí a nerozlišujeme. Jenže meč Božího slova
"rozděluje duši a ducha" (Žd 4,12). Je to blouznivý názor, že
působení Ducha svatého musíme prožívat vždy v silných citových vzrušeních. Toto
není známkou plnosti Ducha! Je v tom namnoze cizí duch, jenž takové duševní
vzrušování působí. Předivo našich vnitřních citů nemá totiž bezprostředně nic
společného s Duchem svatým! Ani přítomnost mluvení jazyky ještě nic neříká, zda
tu je Duch Boží při díle nebo duch cizí. Znovu si připomeňme, že glosolálie
není jevem jen výlučně křesťanským.
Dar jazyků
Mluvení jazyky, je-li z Ducha svatého, je vlastně
modlitbou, která se děje v nesrozumitelné řeči, kterou byl ten onen člověk
obdarován Duchem. Aby se obsah takové modlitby stal srozumitelným, je zapotřebí
vykladače. Podstatným vnějším znakem této glosolálie je její typická
nesrozumitelnost. Div letnic se však vyznačoval všeobecnou srozumitelností, kdy
nebylo zapotřebí žádného vykladače či tlumočníka.
Specifickým znakem divu letnic byla s r
o z u m i t e l n o s t řeči, specifickým znakem glosolálie je její
n e s r o z u m i t e l n o s t. Jde tedy o dvě rozdílné věci.
Jazykový zázrak letnic je jedinečný, o jakém už
nikde jinde neslyšíme. Jak už bylo připomenuto, událost letnic je právě tak
ojedinělá jako událost např. Velkého pátku, vzkříšení Páně nebo
nanebevstoupení. Ani tyto události ani letnice se už nikdy neopakovaly.
Je proto nesprávné položit člověku otázku, zda
"už prožil své letnice". Slovo "letnice" se vůbec v Novém
zákoně vyskytuje jen třikrát, a to pouze jako časový údaj. Písmo svaté tomuto
slovu nikde nepřipisuje nějaký zvláštní duchovní význam. Proto i název
"letničního hnutí" je přinejmenším problematický.
Ale zpět k daru jazyků. Je opravdu jen modlitbou,
nic víc. Glosolálie tedy nesděluje lidem žádná zvláštní Boží poselství, jak se
často mylně tvrdí. Mluvení jazyky je vždy mluvením člověka a ducha směrem k
Bohu a ne naopak. Když Bůh chce sdělit své církvi nějaké poselství, pak to
nečiní skrze dar jazyků, nýbrž skrze dar proroctví, jež vychází z Písem
svatých.
Mezi 260 kapitolami Nového zákona je pouze v 6
kapitolách řeč o mluvení jazyky. To je vše. Z celkem okrajového jevu v Novém
zákoně nesmíme tedy dělat věc hlavní. Apoštol Pavel to sám jen potvrzuje, když
v 1K 14,19 píše:"...raději pět slov srozumitelných než desettisíc slov v
jazycích!" - Tak malý je význam glosolálie ve shromáždění církve!
Richard
Novák
autor je kazatelem Bratrské jednoty baptistů