Skoč!

A nebo neotvírej oči!

Ale udělej
alespoň pohyb,
náznak toho, že jsi,
že žiješ...


prosím?
co vlastně?
je něco?
jsem já - skutečná?

ruce - a v nich třes,
nohy - plné olova,
ráno budeš zase hledat
další šedivý vlas...

život

nebo

jen nádech

pro jeden další nový den?

skoro
už nemám

chuť a sílu

dýchat...

Unavená v koutku
sedí tiše
víla pomuchlaná.

Za nehty prach
a písek ve vlasech,
- stopy, když nekonečná pouť
ji pohladila tvář...

Ve dlani každý den
marně rozdmýchává
ohýnek -
aby jej přenesla do svých očí,
do svého srdce,
do svého života...

Unavená,
rozbolavělá,
stárne...

Vydáš-li se za ní,
vezmi s sebou pochodeň,
louč,
která zažene stíny,
našlapuj měkce,
ať zvuk Tvých kroků nezraní...

Skloň se tiše

a

daruj ohýnek...

A přikryj
všechen ten smutek svojí dlaní.

Vždyť známe
jen

život

a

umírání...

Jen jednou,
jednou jedinkrát
bych chtěla být větrem.

Z jara
bych Ti vehnala do tváře kapky deště,
v létě zas okvětní plátky květů jabloní,
v zimě bych se pokusila hřát.



Anebo bych škvírou v okně
vlétla do tvého pokoje
a trochu tě pozlobila rozevlátými listy novin.
A pak bych se schoulila v koutku
a naslouchala tvým snům.

Jen jednou,
jednou jedinkrát
bych chtěla být větrem.
A pak bych odvážně zašeptala:
„Miluji tě“.

Nikdy bys mne totiž nepoznal...

Cáry šatů,
krvavé rány,
kalný pohled a beznaděj...

to vše zůstalo za mnou.

Nůž v ruce,
nenávist a zloba,
křivdy a hořkost...



to vše zůstává za mnou.

Vedeš mne dál
cestou přímou
a učíš mě neohlížet se zpátky.

Tišíš bolest,
utíráš slzy
a miluješ odvěkou láskou.

To,
co v Tobě mám,
mi nedá svět.
To,
co v Tobě mám, je život.

Beránku Boží,

jak nekonečné je Tvé milosrdenství

Tak nějak bych si přála narazit na nějakého vydavatele, aby mi je vydal. Je jich asi 63 :-) Ale jinak plánuji „samizdatové vydání".