Dedicated to my dear wife Eva.

ČERNĚ – řeč autora spisu, děkana starobylé kapituly SS. Petra a Pavla na Vyšehradě, 1862, P. Vojtěcha Ruffera

Sv. Bernard dí: „Uznej, o - takto uvedeni Svatí Otcové

od ustanovení světa.“ (Mat. 25.34.) – takto uvedeny citáty z Písma Svatého

Pán Kristus praví: „Pojďte ke mně všickni“ – takto uvedena přímá řeč Pána Boha

Maria sama zvěstovala: „Veselí se duch můj v Bohu Spasiteli mém.“ (Luk. 1, 47.) – takto uvedena přímá řeč Bohorodičky

Osmý stupeň k nebi.

Rozjímání posledních věcí člověka.

Sv. Bernard píše: „Kteréž jsou věci poslední člověka, o nichž sv. písmo praví, že „kdo na ně pamatuje, nezhřeší?“ (Ekkl. 7, 40.) Jeť to smrt, soud, peklo a nebe. Co nad smrt strašnějšího? Co nad soud hrůznějšího? Nad peklo nemůže být zajisté nic nesnesitelného pomyšleno býti. A nebe jest odměna všech spravedlivých.“

Sv. Stibor praví: „Jeden každý má opatrně žíti a konec života svého uvažovati, aby duch, toto rozjímaje, vždy se k vyšším věcem povznášel, a lichocení tohoto světa se strachem se varoval.“ 

Zpomeň, že Eliáš opat řekl: „Trojího se lekám: prvního, když duše z těla vyjde; druhého, když na soud přijdu; třetího když mne souditi budou. Na to zpomínej, abys osidel pekelných ujíti mohl a do nebeského království přišel.“

Sv. Jarolím napomíná takto: „Když otcové svatí, spravedliví, ve všem vůli Boží plnící se mrtvili, a nad hříchy plakali, nad to my, jenž hříšní jsme, plakati a lkáti máme, na den smrti a na soud Boží zpomínajíce.“

Sv. Jan Zlatoústý radí: „Uvažujme, co jest v království Božím dobrého, co jest v pekle zlého, a tak sebe samým poučujme a napravujme. Opatříš-li v přítomném životě cos příjemného, mysli na království Boží, a za nic ono pokládati budeš. Uchvátí-li tebe kdy tělesná žádost, vzpomeň na pekelný oheň; pomni: jak praničemná jest rozkoš hříchů.“ Obsah ↑

Bázeň Boží – její mocné působení.

Theofilakt píše: „Dvojí jest bázeň: jedna ze zlého svědomí pocházející, kterouž se postrašují, kdož nepravosti páchají; druhá ale, kterouž milující k milujícím vedeni bývají, to jest vznešená, o níž sv. písmo dí: „Nemívají nedostatku ti, kdož se Boha bojí.““ (Žalm XXXIII, 10.)

Sv. Augustin dí: „Čistá bázeň, bratří moji, toho má do sebe, že pochází z lásky.“

Sv. Řehoř praví: „Bázeň Boží nepochází z bázně trestu aneb ze žádosti odměny, nýbrž z lásky.“

Sv. Ambrož vece: „Jeť pak též bojácnost spasitelná, jest také bázeň svatých.“

Sv. písmo dí: „Bojtež se Hospodina všickni svatí Jeho.“ (Žalm 33, 10.), a: „Blahoslavený muž, kterýž se bojí Hospodina.“

Sv. Řehoř Naz. napomíná: „Toho jediného se bojme, abychom ničeho více se nebáli než Boha.“

A sv. Ambrož dokládá: „Kdo se Boha bojí, nepotřebuje se ďábla bát.“

Obsah ↑

Nechť jsi, kdo jsi, příčin máš dosti, báti se.

Sv. Jarolím píše: „Kdo světější jest a moudřejší, než jiný, tenť se také více boj; neb čím výše stojíme, tím hlubší jest pád. Právě tito bývají pochoutkou ďáblovou, poněvadž zlých jest mnoho, a neujdou mu bez toho. Šalomoun padl i David, muž podle srdce Božího padl. Bojte se tedy, prosím vás, bratři milí!“

Sv. Řehoř praví: „Kdo z nás může život našich předešlých otců dostihnouti? A přece praví David: „Nevcházej Pane v soud se služebníkem svým!““

Sv. Pavel píše: „Nejsem sice sobě ničeho povědom, proto ale nejsem ještě ospravedlněn.“

A sv. Jan dosvědčuje: „Díme-li, že hříchů nemáme, sami sebe soudíme. Co budeme činiti my slabé třtiny, an sloupové se třesou?“

Sv. Cyprian dí: „Jako Bůh co trpělivý otec velmi dobrý jest; tak podobně co spravedlivý soudce jest strašlivý!“

Obsah ↑

Bázeň velmi prospívá k spasení.

1. Zapuzuje hřích a tudíž i peklo. Sv. Bernard píše: „Bázeň Boží jest jako vítr severní. Nebo jako vítr severní deště rozhání a mračna zapuzuje; podobně tak bázeň Boží rozhání deště tělesných rozkoší, a zapuzuje mračna tělesných myšlení. Bázeň Boží jako kazijed očišťuje ode všech nečistot hříchů.“

Sv. Efrem praví: „Kdo se Boha bojí, podoben jest městu na hoře stojícímu a zděmi obehnanému, z jehož pohledu bezbožní duchové se třesou.“

Bl. Tomáš Kemp. napomíná: „Přec by tobě i to prospěšno bylo, kdyby alespoň strach pekelných muk tebe zkrotil, nemůže-li tebe láska k Bohu ještě od zlého odtrhnouti. Kdo však i bázeň Boží odvrhuje, nebude moci dlouho v dobrém státi, ale tím spíše do osidel ducha zlého upadne.“

Sv. Augustin se táže: „Medle pravím tobě: Žádosti nezřízenou přemožen a svolení maje, proč se nedopouštíš smilstva aneb cizoložstva? A odpovíš: Poněvadž se bojím pekla, lekám se pokuty věčného ohně, strachuji se soudu Kristova, hrozím se spolku s ďáblem, abych nebyl trestán od Boha, a nehořel s tímto. O dobře činíš, když se bojíš a tou příčinou zlého nepášeš, zachraňuje tebe, a nepřipouští, aby duch hřešiti chtící zahnul.“

2. Ničí nepravost a ozdobuje člověka cnostmi, činí ho takto blaženým. Sv. Jan Zlatoústý učí: „Bázeň Boží zuřivost duší, nešlechetnou chtivost kárá. A netoliko vyhání zlé náruživosti naše, ale velmi snadno i všelikou přináší cnost. Kde je bázeň, tam i snaha almužen, i pozornost v modlitbě, i časté slze, i vzdechy velikou skroušenost mající. Jistě, nic tak hříchy neničí, nic tak zrůst a pučení cnosti nepůsobí, jako ustavičná bázeň. Proto kdo v bázni nežije, není snadno, aby právě byl živ, jakož naopak nemožno, aby v bázni žijící hřešil.“

Sv. písmo dí: „Nebude-li kdo s pilností držeti se bázně Páně, tohoť dům rychle k vyvrácení přijde.“ (Ekl. 27, 4.)

„Neboť“, jak vece sv. Bernard, „všeliká cností budova hned k pádu se chýlí, jestliže této milosti ztratila ochranu.“

Tou příčinou praví Šalomoun: „V bázni Hospodinově choď celý den; nebo poněvadž u Boha jest odplata, naděje tvá nebude podťata.“ (Přísl. 23, 17.)

Tudíž i sv. Pavel napomíná: „S bázní a s třesením pracujte na spasení svém!“

Sv. Vavřin. Just. dí: „Kdo chce moudrosti a uměním naplněn býti, a k vrchu všech cností dospěti, nechť začne u bázně Boží, neboť ona jest posilou duše, světlem rozumu a nadějí spasení. A protož blahoslavený člověk, ne ten, když mnoho ví, nýbrž kdož se Hospodina bojí.“

Sv. Bonaventura praví: „Moudrost dva má kořeny, totiž bázeň a lásku.“

A sv. Augustin dokládá: „Láska a bázeň Boží vedou ke všemu dobrému.“

3. Dává sílu k vytrvání. Sv. Bernard toto svědectví dává: „Zkusil jsem toho v pravdě, že ničím nemůžeme sobě milost tak získati, zachovati a zase získati, jako když neustále v pokoře a v bázni před Bohem kráčíme.“

Podobně dí sv. Chrysolog: „Toliko bázeň Boží, kteráž mysl řídí, nepravost zapuzuje a nevinnost opatruje, trvající dává sílu.“

Obsah ↑

Dokonalá bázeň jest spojena s láskou.

Sv. František Salezský praví: „Lidé z pouhé bázně jednající zdržují se poněkud hříchu, ale proti svému chtíči; rádi by tomu byli, aby směli hřešiti, kdyby toliko neměli proto zatraceni býti, voní jim skutek hříšný, myslí naň a mluví o něm s libostí. To není dokonalá bázeň. My proto nemáme hřešiti, abychom věčnou lásku Boha, všecko milování nejhodnějšího, nerozhněvali.“

Jak dí sv. Augustin: „Kdo se bojí, miluj; nebo láska ven pudí a vyhání bázeň.“

Miláček Páně píše: „Bázněť není v lásce; ale dokonalá láska ven vyhání bázeň.“ (I. Jan 4, 18.)

Načež dí sv. Augustin: „Bázeň připravuje lásce jako místo. Když pak láska přebývati počne, ven vyhání bázeň, jenž jí připravila místo; neboť čím více roste, tím více menší bázeň. Není-li však žádné bázně, není, kudy by láska vešla.“

Sv. Bernard praví: „Nechť bys znal sebe, abys se Boha bál: nechť bys i Boha znal, abys ho též miloval: prvním býváš k moudrosti zasvěcen, druhým k dokonalosti přiveden; neboť počátek spasení jest bázeň Boží; a plnost zákona jest láska.“

Obsah ↑

Bdíti máme vždy, po celý život.

Sv. Bernard napomíná: „Bděme nad skutky svými, abychom neopustili, což jest přikázáno, ani se toho dopustili, což jest zakázáno.“

Sv. Ignác Ant. píše: „Na modlitbách neustávej. Bdi, duchem nikdy nezdřímaje. Ve všem buď opatrný jako had, a beze lsti jako holubice. Střízliv buď jako bojovník Boží.“

Sv. Cyprian dí: „Třeba nám ve dne i v noci bdíti a na modlitbách trvati.“

Sv. Řehoř napomíná: „Kdo nebděl ve své mladosti, ať sebe alespoň umoudří ve svém stáří.“

Sv. Bernard praví: „Jelikož celý život náš pln jest mnohých pokušení, protož pečlivého bdění a modlitby jest potřebí, abychom v pokušení nepadli.“

Bl. Tomáš Kemp. píše: „Máme vždy a všude nad sebou bdíti; neboť protivník náš nikdy nám pokoje nedá, ani sobě oddechu nepřeje, nýbrž neustává nás pokoušeti. Totě příčina, že nás Pán Ježíš zlost ďáblovu, užitečnost modlitby, sílu odpůrcovu a slabost naši zjevuje, učenníky své a všecky své věřící důtklivě napomíná, aby nad sebou bděli a se modlili, nechtějí-li nepřátelům svým hříšným žádostem svým podlehnouti.“

Obsah ↑

Nikdo zde bezpečen není.

Sv. Bernard praví: „Bratři! Nikde není bezpečností, ani v nebi, ani v ráji, tím méně v světě. Nebo v nebi klesl anděl v přítomnosti Boží, v ráji Adam, byv zapuzen, z místa rozkoše a v světě Jidáš ze školy Spasitele byv vyvržen.“

Sv. Augustin napomíná: „Nikdo nesmí bezpečným býti v životě tomto, a zde žijeme v stálém pokušení; aby moha se státi z horšího lepším nestal se docela z lepšího horším. Pročež boj je, a nikdy nebuď bezpečen. Ďábel vnuká bezpečnost, aby uvrhl v záhubu, aniž mohou sečteni býti, jak mnohé již tento stín marné naděje oklamal.“

Sv. Alfons Liguori píše: „Kdo mní, že má již své spasení jisté a modlitby že mu není třeba, aby se k blaženosti dostal, tenť zajisté málo jen anebo docela nic na modlitbu dbáti bude, a tím způsobem zahyne. A naopak kdo svého spasení jest nejist a vždy ve strachu, aby v hřích nepadl a nezahynul, takový se Bohu poroučeti bude. Takovému přispěje také Bůh ku pomoci, a tudíž může on důvěrně doufati, že obdrží milost setrvání a život věčný.“

Sv. Jan Zlatoústý dokládá: „Nezoufej, nebo Bůh jest milosrdný; nebudeš však příliš bezpečen, nebo Bůh jest spravedlivý.“

Obsah ↑

O čem nejčastěji rozjímati máme.

Sv. Bernard píše: „První stupeň rozjímání záleží v tom, abychom neustále uvažovali, čeho od nás žádá Pán, co se Jemu líbí.“

Sv. Jan Zlatoústý učí: „Člověk má uvážiti: co sám je, co v něm, co pod ním, co proti němu, co je napřed a co napotom.“

Sv. Alfons Liguori radí: „Nejvíce prospívá rozjímati čtvero posledních věcí člověka totiž: o smrti, i soudu, a pekle a o nebi. Jest pak tak velmi užitečno rozjímati utrpení Spasitelovo, při čemž svatou láskou se roztoužíme, Jej milovati.“

Sv. Bonaventura toto naučení dává: „Navykni sobě alespoň jednou ve dne a v noci patero následujících věcí s citem i s myslí rozvážlivou v srdci uvážiti: jak kratinký život náš, jak tělesná a kluzká je cesta, jak nejistá hodina smrti, jaktě slavná odměna spravedlivých, a posléz jak strašná bude pokuta bezbožných.“

Konečně radí sv. Terezie: „Kdo chce s prospěchem a bez velikého napomáhání svého ducha rozjímati, tomuť velmi třeba, aby četl v nábožných knihách.“

A dokládá sv. Bernard: „Neníť to zahálka, čísti a rozjímati, jestiť to nejvznešenější zaměstnání, s Bohem se zaměstnávati.“

A jak dí sv. Bonaventura: „Jestiť to přechuť té odměny, jenž pro nás v nebeské vlasti uložena jest.“

Obsah ↑

O smrti.

Sv. Bernard učí: „Nejvyšším mudrctvím budiž tobě ustavičné rozjímání smrti. To, kdekoli budeš a kamkoli se odebéřeš, stále na smrt pamatuj, na věky nezhřešíš.“

Sv. Augustin říkával: „Chceš-li dobře umříti, hleď dobře živu býti.“

Sv. Alfons Liguori píše: „Co duši Boha milující při zprávě brzké smrti nejvíce těší, jest pomyšlení, že bude takto vysvobozena z tak přemnohých pokušení, z tak mnohých úzkostí a z tak četných nebezpečenství, uraziti Boha. Myšlénka na toto nebezpečí byla to též, co sv. Terezie při každém bití hodin obradovala, anať se těšila, že opět přešla jedna hodina boje; neboť říkala, v každém okamžení našeho života můžeme se prohřešiti a Boha potratiti. Tudíž se i stalo, že tato Světice při zprávě brzké smrti místo zármutku zaplesala jest; uvážilať, že se již brzy ukončí boj a nebezpečenství, potratiti milost Boží.“

Protož dí sv. Ambrož: „Kdo zemřel více již nezhřeší, neboť smrt jest hříchů ukončení.“

Sv. písmo dí: „Všickni umřeme, a jako vody do země se tratíme, z které jsme stvořeni byli. (II- Král 14.) Byť by zde kdo jakkoli dlouho živ byl. Přece konečně každý umříti musí. „Uloženo jest všem lidem umříti.“

Obsah ↑

Jak a kdy umřeš, nejisto.

Sv. Augustin praví: „Nevčasná smrt uchvacuje tisícerými způsoby ubohé smrtelníky. Žádný člověk neví, kdy aneb kde, aneb kterak umříti má, avšak to zajisté ví, že umříti musí.“

Sv. Bonaventura dí: „V lidských věcech není nad smrt nic jistějšího; a nic nejistějšího jako hodina smrti. Starým se ve dveřích; mladým je za dveřmi.“

Bl. Tomáš Kemp. napomíná: „O člověče pošetilý, co si kladeš živobytí dlouhé, ani jediného dne jistého nemáš? Jak mnozí se již oklamali a mimo nadání z životem se rozloučili! Onen zahynul mečem; jiný se utopil; onen s výšky spadnuv, se zabil; jiný při jídle mrtvicí raněn sklesnul; onen při hře skonal; jiný ohněm, onen zbraní, jiný morem aneb vraždou zhynul; a tak všech konec jestiť smrt, a život člověka co stín nenadále pomíjí.“

Obsah ↑

Proč nám není povědoma hodina smrti.

Sv. Řehoř učí: „Poslední hodina měla nám dle vůle Pána našeho proto býti nepovědomou, aby nám vždy byla podezřelo; abychom k ní se ustavičně připravovali, ješto ji předzvídati nemůžeme. Poněvadž ale ani čas smrti budoucí neznáme, ani po smrti oučinkovati moci budeme, nezbyde, leč abychom před smrtí čas darovaný dobře vynakládali.“

Sv. Augustin píše: „Veliká jest milosrdnost Boží i v tom, že den života tobě učinil nejistý, abys nevěděl, kdy se odsud odebéřeš; ano, že denně doufáš jednou se obrátiti, i v tom jest veliké jeho milosrdenství. Ostatně kdyby den byl oznámil, bylo by to některým příčinou, že by, bezpeční jsouce hojněji, hřešili. Dalť tedy naději k prominutí, ale abys více nehřešil. Obrácení tvému slíbil Bůh odpuštění, tvému odkládání ale neslíbil dne zejtřejšího. Poněvadž nevíš, v kterou hodinu smrt přijde, tedy ustavičně bdi, aby tě nalezla připraveného, až přijde.“

Sv. Klimakus praví: „Jakožto jest člověku chléb ze všech ostatních pokrmů nejpotřebnější: rovněž jest také člověku více třeba bedlivého smrti rozjímání, nežli jiných darův a spasných cvičení.“

Obsah ↑

K smrti se vždy hotov a připravuj.

Sv. Augustin napomíná: „Předcházejme den, kterýž překvapovati v obyčeji má. Na den svého odchodu a na čas soudu ustavičně mysleme.“

Sv. Bonaventura praví: „Věz: že nikdo nehledí s radostí a s dobrou myslí smrti vstříc, leč kdo se k ní v životě svém dobrými skutky připravil.“

Protož píše bl. Tomáš Kemp.: „Blahoslavený, kdo hodinu smrti své stále před očima maje, každodenně k smrti se chystá. Jestli jsi kdy viděl člověka umírati, považ, že i ty tou cestou půjdeš. Když jest ráno, pomysli, že snad večera nedočkáš. A když nastal večer, nechtěj sobě slibovati den zejtřejší. Budiž tedy vždycky hotov, a tak tvůj život spořádej, aby tebe smrt nepřekvapila nepřipraveného.“

Sv. Bernard dí: „Bídný člověče, proč se každou hodinu nehotovíš? Mni, že jsi již mrtev, ješto víš, že jest ti nevyhnutelné zemříti. Uvaž, jak se oči v hlavě obracejí, žíly v těle trhají, srdce bolestí puká.“

Sv. Terezie říkávala: „Dle mého zdání měli bychom spíše mysliti na to, jak zemříti máme, nežli na to, jak bychom žíti chtěli, jelikož všecko tak rychle pomíjí.“

Obsah ↑

Smrt výborná to učitelka, od ní se učme.

Sv. Augustin praví: „Nic tak před hříchem nevaruje, jako časté rozjímání.“

Sv. Řehoř dí: „Kdo jakým v smrti bude, uvažuje, jest v jednání vždy bojácný, a tudíž žije před obličejem Stvořitele svého. Ničeho, co pomíjí, nežádá; hříšným žádostem odpírá, a tak řka za mrtvého se považuje; an ví, že jedenkráte umříti musí. Dokonalý zajisté život jest rozjímání smrti.“

Sv. Fulgenc píše: „V hodině smrti se člověku otvírají oči, tu poznává své hříchy, vidí dobré i zlé skutky, kteréž kdy vykonal, vidí před sebou ty osoby, které k hříchu svedl, třese se před soudcem a trestem, který za ně zasloužil.“

Pročež radí sv. Cyprian: „Pamatuj na smrt svou a nebudeš hřešiti.“

Sv. Řehoř praví: „Smrt spravedlivých jest dobrým ku pomoci, zlým ku svědectví; aby čím převrácení bez výmluvy hynou, tím sobě vyvolení příklad berouce, žili.“

Bl. Tomáš Kemp. vece: „Šťastná duše ta, kteráž na poslední svou hodinku, jíž všecka vezdejší radost a žalost, chvála a hana se skončí, často pamatuje.“

Obsah ↑

Jaký život, taková smrt.

Sv. Cyprian dí: „Není hoden, aby při smrti útěchy došel, kdož na to, že jest smrtelným, nemyslel.“

Sv. Řehoř učí: „Že milosrdnost Boha všemohoucího zapomíná na toho, kdo zapomínal na spravedlnost Boha všemohoucího: poněvadž, kdokoliv se Ho nyní co spravedlivého nebojí, nelze, aby Ho nalezl milosrdným.“

Hugo od sv. Viktora praví: „Poněvadž duše hříšná z lásky ku světu a z tělesné rozkoše lásky k Bohu se spustila, budeť bídná v hodinu smrti od Boha opuštěna, a ďáblům odevzdána k pekelným mukám.“

Sv. Bonaventura (v knize své „Sedmero pohnútek k pohrdnutí světem“) píše: „Zřídka jen se stává, aby kdo v smrti dosáhl milostivě prominutí, kdož zdráv jsa Boha bez ostýchání urážel. Toho tvrdím, že onen dobře nekončívá, kdož vždy byl špatně živ. Nemiluje tedy světa, aniž co v něm jest.“

Svaté písmo dí: „Draháť jest před očima Hospodinovýma smrt Svatých jeho.“ (Žalm 115.) „Ale smrt hříšníků nejhorší.“ (Žalm 33.)

Načež dí sv. Bernard: „Smrt cnostných a spravedlivých jest ovšem drahá, neboť činí konec všemu namáhání, jest jakožto dokonání vítězství, otvírá vchod do blaženosti; ale smrt hříšníka jest strašná, ona činí jeho rozkošnému životu konec, a uvrhuje jej do věčného trápení.“

Sv. Pavel píše: „Cokoli rozjímá člověk, toť bude i žíti.“ Což také sv. Alfons Liguori tvrdí, řka: „Jak kdo zde živ byl, tak také též zemře.“

Obsah ↑

Jaká smrt, taková věčnost.

Sv. Augustin napomíná: „Jedenkaždý se připravuj na poslední den svůj; neboť jaký z tohoto života vykročíš, takový budeš onomu budoucímu životu odevzdán.“

Sv. Cyprian píše: „Na zavolání ubírá se odtud spravedlivý k trápení.“

Sv. Bonifác praví: „Že smrt též kmotrovstvím stojí. Tu totiž, když ze světa jdeme. Dáť ona nám v tu poslední hodinu jmeno, kteréž celý náš budoucí život jedním slovem naznačí, a kteréž nám na věky zůstane. Nazveť tě buď požehnaným aneb zlořečeným.“

Šalomoun praví: „Padne-li strom na poledne, aneb na půlnoc, na kteréžkoli místo padne, tuť bude.“ (Kaz. 11, 3.)

Což bl. Diviš Kart. takto vykládá: „Stromem vyrozumívá se člověk, pádem smrt, polednem horlivost lásky a milost Ducha sv., půlnocí naznačuje se nešlechetnost. Smysl tedy slov těch jest, že člověk v kterékoli náklonnosti zemře, v té že i na věky setrvá.“ Tak podobně i sv. Bernard tato slova písma svatého vykládá.

Obsah ↑

Smrt kdy a komu strašná.

Sv. Ambrož (Lib. De bono mortis, c. 8.) píše: „Jestliže lidé smrt za strašnou pokládají, neníť ona sama v sobě hrůznou, ale mínění o ní, jež sobě každý dle své náklonnosti vykládá, aneb se dle svého svědomí leká. Pročež jedenkaždý obviňuj ránu svědomí svého, a ne krutost smrti. Nad to, spravedlivým jest smrt pokojný přístav, vinníkům přichází co zahynutí.“

Sv. Jan Zlatoústý říkával: „Smrti se nebojím, ovšem, ale bojím se zle umříti.“

Sv. Augustin (Serm. 57.) píše: „Nejmilejší, chcete-li se dověděti, s jak velikým strachem a bolestmi duše se odděluje od těla, bedlivý pozor dejte. Přijdouť andělové, aby duši pojali, a před Boha a před soud strašného soudce přivedli; a tu ona, vzpomínajíc na zlé a převrácené skutky své, jež ve dne v noci páchala, trne a počíná o odklad prositi, řkouc: „Popřejte mi lhůtu, aspoň jednu hodinu.“ Na to, jakoby všechny její skutky mluvily, řeknou: „Ty jsi nás zpáchala, tvoji jsme činnové, neopustíme tebe, nýbrž vždy při tobě setrváme, s tebou se k soudu odebéřeme.“ Takto se děje s duší hříšníka, kteráž se s hrůznou bázní odlučuje od těla, a nespravedlnostmi přeplněna odebírá se odtud.“

Obsah ↑

Spravedlivý se smrti neleká, nechť je jakákoliv.

Sv. Augustin píše: „Duše spravedlivého když se odlučuje od těla, nebojí a neleká se, ale spíše s radostí velikou ubírá se, a s plesáním k Bohu spěchá, doprovázena jsouc svatými anděly. Nyní se, bratří, této hodiny bojte, abyste se pak nelekali, teď ji předcházejte, abyste napotom bezpečnými byli.“

Sv. Jan Zlatoústý dí: „Co jest uškodila ukrutná smrt spravedlivým a sv. mučeníkům? Dopomohla jim spíše do nebe.“

Sv. Anselm praví: „Dobrým to neškodí, bývají-li usmrceni aneb smrtí náhlou uchváceni; neboť neumírají náhle, když vždy na to pamatovali, že umrou. Neb dle sv. písma, v kteroukoli hodinu se stává smrt spravedlivému vždy prospěšnou.“

Obsah ↑

Smrt nám otvírá bránu k životu lepšímu.

Sv. Cyprian píše: „Kdožby se nesháněl po tom, co k jeho lepšímu jest? Kdožby v podobu Kristovu přejinačen a přeobrazen býti nežádal? Kdožby se nechtěl v oné přeradostné slávě nebeské rychleji octnouti, jakož sv. Pavel mluví: „Ale naše obcování v nebesích jest: odkudž i Spasitele očekáváme, kterýž promění tělo ponížení našeho připodobněné k tělu jasnosti jeho.“ (Fil. 3, 20.) Takovíto že budeme, i Kristus Pán přislibuje, anť Otce prosil, abychom byli s Ním, a radovali se s Ním v stáncích nebeských. (Jan 17, 24.) Buď tedy kdo buď, jsa v naději, že se k trůnu Kristovu a k jasnosti říše nebeské dostane.“

Sv. Augustin toužebně volá: „O kdy přijdu Pane, a ukáži se před tváří Tvou? O dni přejasný, v kterémž uslyším: „Vejdi v radost Pána svého, vejdi v radost věčnou, do domu Pána Boha svého; kdež bude život sladký, milý, bezpečný pokoj, šťastná věčnost, věčné blahoslavenství.““

Sv. Alfons Liguori praví: „Nikdo nemůže do nebe vejíti a k patření na Boha se dostati, leč prvé prošel branou smrti: „Tak jest brána Hospodinova, spravedliví vcházeti budou do ní.““ (Žalm 117, 20.) Tudíž se na smrt obrátil sv. Jarolím, slovy sv. písma takto ji prose: „Otevři mne, sestro má! Hle! Ó smrti, ty-li mně bránu otevřeš nelze se mně dostati k požívání Boha.“ Tak povzbuzovala sv. Symforosa syna svého, aby muky trpělivě snášel: „Pomni,“ pravila, „život se ti neodnímá, toliko v lepší se proměňuje.“

Obsah ↑

Smrt jest jen přechod a návrat k Otci, k Bohu.

Sv. Cyprian (Tract. De mortal.) píše: „Smrt jest pro nás jen přechodem k nesmrtelnosti. Život věčný nemůže nám nastati, leč bychom se dříve odtud vyhostili. Prošedše časný věk tento, přistane k břehu věčnosti.“

Podobně dí sv. Jarolím: „Smrt není rozloučení, ale z smrti do života jest průchod. Ty půjdeš k otcům svým v pokoji.“ (I. Moj. 15, 15.)

Sv. Jan Zlatoústý tato slova sv. písma vykládá takto: „Nepravil Hospodin: umřeš; nýbrž pravil: půjdeš jako putující a stěhující se z vlasti do vlasti.“

Sv. Tomáš Aqu. nazývá smrt: „Spaním pro naději vzkříšení.“

„A konečně,“ jak dí sv. Cyprian, „nemáme se zdráhati proti vůli Boží, alebrž když nás volá Pán, ochotně se k Němu bráti, po Bohu toužiti.“

Obsah ↑

Dobrá rada k zapuzení strachu smrti.

Sv. František Salezský praví: „Někteří lidé lekají se smrti až hrůza, jiní zase bojí se příliš málo; to i ono jest nebezpečné. Ti,kdož se přílišnou bázní uchvátiti dají, jsou v nebezpečenství, aby nezoufali; a ti, jenž se smrti zcela nebojí, bývají snadno k hříchům zavedení.“ Tudíž tvrdí staří otcové, že jest třeba, abychom se zlatou prostřední stezkou brali, smrti se báli i nebáli, alebrž pokorně v dobrotu a v zásluhy Spasitele spoléhali. Se strachem smrti musí též spojena býti pokojná, nadějeplná důvěra, ješto Bůh tak mnohých prostředků k šťastné smrti pro nás ustanoviti ráčil. Zvláštní prostředek jest žel a lítost, jenž tolik působí, že skrze ni všechen a každý hřích smazán býti může. Dále jmenuji zde svátosti, jenž jsou ve svaté církvi složeny, a jimiž v stav milosti Boží opět býváme uvedeni a od viny a trestů osvobozeni. O jak jsou šťastni ti, kteří nábožným životem k blažené smrti se připravují! A pokojně, čehokoli Bůh ustanoví, očekávají, a zcela se do prozřetelnosti Boží odevzdávají. Všickni Svatí činili takto: Někteří zvolili sobě některou část roku, v níž se jedině rozjímáním smrtí zabývali; jiný ustanovili k tomu některé dni v měsíci neb v týdnu, a jiní denně jistou hodinu. „Na smrt mysliti jest zajisté myšlení prospěšné, a vždy se jím zaměstnávejme, kdykoli se na lůžko ubíráme; živě si tu představujeme, že podobně budeme jednou do hrobu vpuštěni, a spánek že jest obraz smrti.“

Obsah ↑

O soudu Božím.

Sv. Pavel (k Žid. 9, 27.) píše: „Uloženo jest lidem, jednou umříti, a potom bude soud.“

Sv. Alfons Liguori praví: „Není žádné pochybnosti, že bude jedenkaždý okamžitě po svém skonání skoumán a souzen.“ Vyplývá to docela světle ze slov Eklesiastika (Ekl. 11, 28.), kdež se praví: „Nebo snadné jest Bohu, v den skonání odplatiti jednomu každému podle skutku jeho. Neboť při smrti člověka obnažují (vyjevují) se skutkové jeho.“

Úplnou o tom jistotu poskytuje nám sv. Evangelium, vypravujíc o boháči, který hned po své smrti v pekle byl pohřben a trápen. O zbožném pak žebráku Lazarovi praví se, že hned po své smrti nesen jest od andělů do lůna Abrahamova. (Luk. 16, 22.)

Sv. Jan Damascen. píše: „Jak mile ducha vypustíme, budou naše skutky jako na váze skoumány.“

Ohledávati se budou všecky hříchy myšlének, žádosti, řeči, zalíbení, skutků, opuštění a pohoršení. Vše bude váženo na váze Božské spravedlnosti, a budeš-li v nějakém hříchu shledán a pravé-li jsi pokání za ně neučinil, běda tobě, ztracen budeš.

Pročež napomíná sv. Alfons Liguori: „Všickni se tedy k tomu připravovati musíme, že se jednou před stolicí Pána Ježíše ukážeme, abychom tam skoumáni byli stran všeho dobrého i zlého, co jsme konali, a souzeni byli podle zásluh neb provinění svých. Jak dí sv. Pavel: „Všickni mi zajisté ukázati se musíte před soudnou stolicí Kristovou, aby přijal jedenkaždý vlastní věci těla, jakž činil buďto dobré, neb zlé.“ (II. Kor. 5, 10.) Obsah ↑

Kdy nastane poslední den soudu?

Načež sv. Augustin odpovídá: „Sám Pán v Evangelium učí (Mat. 24, 14.): „Pak že den soudu nastane, když všem národům Evangelium zvěstováno bude.““

Podobně sv. Jarolím dí: „Znamení příchodu Páně jest hlásání Evangelium po veškerém světě, aby nikdo výmluvy neměl.“

„Kdy pak se končí svět tento a nastane den soudu,“ dí sv. Augustin, „nejisto pro nás; toho nám věděti nepřísluší.“

Sv. Hypolyt (Lib. De consum. Mundi) píše: „Poslední příchod Kristův bude slavný, poněvadž přijde s nebe s mocí, s anděly v slávě Otce svého. Tento jeho slavný příchod předejdou Enoch a Eliáš; a prorokovati budou tisíc, dvě stě a šedesát dnů, jsouce oděni v žíně. Budouť pak konati divy veliké, aby tím způsobem k pokání pohnuli lid v hrozných nepravostech žijící. A bude-liť jim kdo chtíti uškoditi, vyjde oheň z úst jejich, a spálí nepřátely jejich. Ti mají moc zavříti nebe, any nepršelo ve dnech Antikrista, a promění vodu v krev. A když Enoch a Eliáš dokonají čas kazatelství svého, zahynou mečem šelmy Antikrista, kteroužto šelmu viděl vstupovati Daniel (Dan. VII. 21.) z propasti, aby s Enochem a Eliášem boj svedla, je přemohla a zabila, proto že nechtěli čest vzdáti ďáblu.“

Sv. Augustin o tom píše: „Když Antikrist, syn ďáblův, ve vší zlomyslnosti tři léta a půl, jakož předpovědíno jest (Dan. XII.), velkým pronásledováním veškerý svět potrápí; když všechen lid Boží všelikými tresty zmučí; Eliáše a Enocha zabije, a ostatní ve víře setrvající mučenictvím okorunuje: přijde naň posléz hněv Boží, jakož napsal sv. Pavel, řka: „Kteréhož Pán Ježíš Kristus zabije dechem úst svých.““ (II. Tes. 2, 8.)

Obsah ↑

Popis, jak se soud Boží díti bude.

Sv. Efrem o tom píše takto: „Při konci světa, když nastane druhý příchod Pána a Spasitele, objeví se nejprv u veliké slávě a u nesčetném množství andělů svatých kříž v oblacích, nepřátely ovšem lekajíc a mučíc, věřící však osvětlujíc, obžalujíc a příští Soudce oznamujíc, tu se sv. kříž na nebi zářiti počne. Kterak nám tehdáž bude, až uslyšíme hlas trouby s nebe se ozývající, a všecky od počátku zemřelé, spravedlivé i nespravedlivé, dobré i zlé probuzející? Tu, když hlas trouby zazní, vzchopí se z hrobů svých všecky lidské kosti, a rozběhnou se, klouby a svazy své naspěch vyhledávajíce. Tu spatříme všecko lidské plémě vstávati, každého z místa svého, a k soudu se shromažďovati. Na rozkaz totiž krále nebeského vydá země všecky mrtvé, podobně i moře; a cokoli z lidských těl buď zvěř uchvátila a buď ryby pohltila neb dravec pták rozsápal, splyne v stav předešlý, a všickni v okamžiku vstavše, postaví se před stolici soudnou, tak že ani jediný vlas z hlavy chyběti nebude. Tu spatříme ohnivou řeku, proudící se od východu slunce až k západu – tímto ohněm zhynou pramenové, vyprahnou řeky, vyschne moře, vítr se zboří, hvězdy s nebe jako listí padati budou, slunce zčerná, měsíc se promění krev, nebe se svine jako kniha (jako list pergaménu). (Zjev. 6, 12.) – Tu uzříme vyslané anděly sem tam rychle se rozbíhající; tu spatříme nebe nové i zemi novou, v nichž přebývá spravedlnost. (Zjev. 21, 1.) Tu uhlídáme strašný ten stolec a sedícího na něm Boha a nesčíslné tisíce andělův. Aniž s třesením vúkol stojí. – V této hodině každý bojácně přemítati bude, kterak oučet klást bude. A tlačí-li ho vědomí hříchů, za které pravé pokání neučinil, bude státi smuten, zarmoucen a bědujíc, očekávaje ortel, který nad ním má býti vynesen.“

Obsah ↑

Spravedlivý soud, ale strašný.

„Když přijde čas uložený, já právě souditi budu.“ (Žalm 74, 3.)

Sv. Bernard praví: „Co činí se sousedy nespravedlivými, kterýž i samu spravedlnost souditi bude? Přijde den soudu, kdež větší ceny budou míti srdce čistá, nežli slova chytrá, a svědomí dobré více nežli plné měšce, ješto Soudce onoho ani slova neoklamou, ani dary nenakloní.“

Bl. Tomáš Kemp. píše: „Tehdáž se pozná, že moudrým byl na světě ten, kterýž se naučil, sprostým a potupeným býti pro Krista. Tehdáž milé bude každé protivenství trpělivě snášené, a všeliká tu nepravost umlkne. Tehdáž radovati se bude každý nábožný, a truchliti každý tupitel náboženství.“

Sv. Efrem vece: „Blahoslavený člověk, jenž tehdáž zaslechne onen blaživý hlas: „Pojďte požehnaní Otce mého, vládněte královstvím vám připraveným od ustanovení světa.“ (Mat. 25, 34.) Tehdáž spravedliví, když se v oné podivuhodné slávě uzří, sami k sobě v udivení řeknou: „Zdaliž medle já to jsem? A kterak jsem takovéto slávy za hodného uznán?““

Sv. Bonaventura praví: „Uvažuj, kterak se ono oddělení díti a jakou hořkostí skončeno bude. Spravedliví, pokorní a tiší budou postaveni na pravici, pyšní, závistiví, chlípní atd. budou strčeni ne levici, a již se věčně nesejdou, nikdy více.“

Sv. Augustin píše: „Co jsi počneme v onen strašný den soudu, když se Pán, světlem vojska nebeského obklopen, na trůn slávy své posadí, a řekne: „Já jsem, o člověče, snášel rány pro tebe, byl jsem bolestně bičován, trním korunován, uplván, posmíván, na kříž přibit, kopím prohnán, a abys ty byl od smrti vysvobozen, duši jsem v mukách vypustil. Viz hřebův známky, jimiž přibit na kříži jsem pněl. Viz proklaný můj bok. Tvé bolesti jsem převzal, abych tobě slávu získal. Pohřben ležel jsem v hrobě, abys panoval v nebi. Proč jsi zmařil, co jsem pro tebe snášel? A poněvadž jsi při všech zlých svých skutcích ku kajícnosti útočiště vzíti nechtěl, nezasluhuješ, abys od zlého výroku byl osvobozen. Jaké tu pak bude skřípění zubů!““

Hugo od sv. Viktora dí: „Soudce sám bude přísný žalobník tvůj. A s ním budou na tebe před Bohem žalovati také dobří i zlí duchové. Dobří, poněvadž jsou Bohu spravedlnost dlužni; zlí, proto že pozorni jsou na tvou nešlechetnost.“

Sv. Prosper praví: „Co učiníme při velebnosti Soudce tak přísného? Jaké výmluvy předestříti bude nám možno? Či snad tam některých vymluví tělesná křehkost? – Co odpovědí, když jim Pán řekne: „Mohli-li jste, proč jste hříšným žádostem neodpírali? Nemohli-li jste, proč jste proti hříchům pomoc mou nevyhledávali? Aneb poranění byvše, proč jste pokáním na ránu svou léku nepřičinili?“ Ale oni oněmějí. Tehdy řekne Soudce: „Svažte jim ruce i nohy, a uvrzte je do temností zevnitřních, tam bude pláč a skřípení zubů“ (Mat. 22, 13.), „tam jejich červ nezemře a jejich plamen neuhasne.“ (Mar. 9, 43.)“

Obsah ↑

Právem se soudu toho každý leká.

Papež Innocenc III. píše o soudu Božím takto: „O jak veliká bude tehdáž bázeň a hrůza, jak usedavý nastane pláč a nářek! Neboť jestliže se i sloupové nebeští třesou, a pohybují od žehrání jeho (Job 26, 11.), jestliže i jednatelé pokoje hořce plakati budou, (Isai. 33, 7.) co pak učiní hříšníci? Jestliže spravedlivý sotva spasen bude, bezbožná a hříšník kde se ukáží? (I- Petr 4, 18.) Tou příčinou volá Prorok: „Nevcházej v soud se služebníkem svým, Hospodine; neboť by nebyl spravedliv před Tebou nižádný živý.“ (Žalm 142, 2.) Neboť „budeš-li nepravosti šetřiti, Hospodine, Pane, kdo obstojí?“ (Žalm 129, 3.) Zajisté, kdož by se nebál Soudce všemohoucího, nejmoudřejšího a nejspravedlivějšího?“

Sv. Efrem praví: „Veliký bude tehdáž strach a hrůza, když se ony strašné knihy otevrou, v nichž jsou zapsány skutky naše, i činy, i slova, a cokoli jsme konali v životě tomto, domnívajíce se, že skryti jsme před Bohem, jenž zkoumati ledví i srdce, tamť i myšlení i úmyslové srdce zaznamenáni se naleznou. Hrůzný jest tam soud, kdež se bez svědků všecko objeví. Tam jsou přítomny tisíce tisícův Andělů i Archandělů, Cherubínů i Serafínů.“

Sv. Anselm praví ve svých rozjímáních: „O duše hříšná, neprospěšný a suchý strome, určený k věčnému ohni! Co odpovíš v den onen, když se od tebe požádá oučet ze všeho tobě uděleného času až do posledního okamžení? Ach, co bude z tvých lehkovážných a hříšných řečí, co z tvých bezbožných, neužitečných činů?“

A sv. Ambrož dokládá: „Běda mně, jestliže hříchů svých neoplakávám, a v noci stávaje, před Tebou z nich se nevyznávám!“

Obsah ↑

Jak onomu strašnému soudu ujíti, jak jej zmírniti.

1. Jej v paměti měj. Sv. Hipolyt píše: „Seznali jste jak strašný soud nás očekává; na to denně starostlivě mysleme; o tom ve dne v noci přemýšlejme všude.“

Sv. Řehoř napomíná: „Bratři nejmilejší, den tento před oči sobě klaďte; o tom dnu se vší pozorností přemýšlejte, život napravujte, mravy měňte, hříchy pokoušející odpíráním přemáhejte, zpáchané pak slzami kárejte. Neboť na příchod věčného Soudce tím bezpečněji zříti budete, čím více nyní, strachujíce se, jeho přísnost předcházíte.“

Sv. Jarolím praví: „Kdykoli onen den rozjímám, na celém těle se třesu: nebo buď že jím, aneb piji, aneb co jiného konám, vždy se mi zdá, že ona strašná trouba zní mně v uších: „Vstaňte mrtví, pojďte k soudu!““

2. Sám sebe suď a pokání čiň! Sv. Pavel píše: „Kdybychom sami sebe rozsuzovali, nebyli bychom zajisté souzeni.“ (I. Kor. 11, 31.)

Načež dí sv. Bernard: „Dobrý to soud, jenž mne z onoho přísného božského soudu vysvobozuje a před ním ukrývá. Pročež souditi budu zlé i dobré skutky své. Zlé budu hleděti činy lepšími napraviti, slzami zmazati, postmi pokárati. Co se dobrých skutků tkne, pokorně o sobě smýšleti budu, pokládaje sebe dle příkazu Páně za sluhu neužitečného. Sám své snahy skoumati budu, aby Pán ničeho nenalezl na mně neproskoumaného. Neboť totéž nebude dvakráte souditi.“

3. Zlého se chraň, a dobře čiň! Sv. Efrem praví: „V onen den soudu nikdo nám nebude moci přispěti, leč svaté obcování a dobré skutky, které tam s sebou přineseme.“

Sv. Jarolím napomíná: „Věru, bratře, rozkošník jsi, jestliže i zde se chceš veseliti se světem, i napotom kralovati žádáš s Kristem.“

Sv. Jan Zlatoústý učí: „Toliko hříšníkům jest soud strašný, spravedlivým jest příjemný; nebo tehdáž udělí Bůh chválu každému, jakou sobě svými dobrými skutky zasloužil.“

Konečně sv. Petr Chrysolog radí: „Bratři, milosrdností k chudým milosrdenství sobě zaopatřme, abychom trestu byli sproštěni, a o spasení svém ujištěni. Neboť řekl Pán: „Blahoslaveni milosrdní, nebo oni milosrdenství dojdou.““

Obsah ↑

O pekle.

Sv. Alfons Liguori praví: „Jisto jest, křesťané moji, jeť to článek víry, že peklo jest. Po ukončeném soudu budou spravedliví v nebesích míti slávu, hříšníci pak věčnou obdrží pokutu,jenž jim v pekle připravena jest. „I půjdou tito do trápení věčného: ale spravedliví do života věčného.““ (Mat. 25, 46.)

Sv. Augustin píše: „Což by Bůh nemohl učiniti, aby těla zatracenců trápena byla ohněm věčným, kterýžto stvořil tento svět naplněný divy nesčíslnými?“

Věčná pravda Kristus Ježíš pravil: „Umřel bohatec a pohřben jest v pekle.“ (Luk. 16, 22.)

Někteří učitelové smýšlí, že o boháči pohřbeném v pekle mluvil Pán jenom v podobenství, jsou ale jiní učitelové, ze jmena sv. Ireneus, sv. Jan Zlatoústý, sv. Řehoř, sv. Ambrož, Kliment Alexandrijský, Origenes, Tertulian, Eutymius, tito mají za to, že skutečný příběh jest. Buď jak buď, Pán Ježíš, Syn Boží, miloval pravdu neomylnou. Lazara jmenoval Pán jmenem vlastním. Kteréhož Lazara sv. církev uznává za svatého. A ačkoli boháče nejmenoval Pán jmenem vlastním, z příčiny: že památka hříšníků pomine, i kdyby v nejdražším šarlatu byli chodili, pomine; starobilá nicméně tradice svědčí: že sloul vlastním jmenem Nynkusys, aneb Epulo, tj.: bohatec, a byl skvostně hodující panoš v Jerusalemě. Eutymius dokazuje: že nepochybně živ byl v městě v Jerusalemě za času Krista, a proto také že jej Pán pro hlubší dojem bázně židům připamatoval. Tedy Epulo, nešťastný boháč, pohřben jest v pekle. A proč byl pohřben v pekle? Proto: že neměl ani citelného srdce k Bohu ani k bližním.

Obsah ↑

Peklo, trest to strašný a bída hrozná.

Sv. Augustin (De triplici hab. C. 2.) píše: „V pekle trápí hříšníky mnohá muka: nesnesitelná zima a horkost ohně nehasoucího, jak dí Pán: „Tam bude pláč a skřípění zubů.“ (Mat. 22, 13.) Pláč a slzení oči pochází z palčivosti, skřpění pak zubů působívá zima. Proto také řekl sv. Job: „Z vod sněžných přejdou náramnou palčivost.“ (Job 24, 19.) Z těchto dvou pochodí nepočetné druhy muk, totiž: nesnesitelná žízeň a hlad, hrůza a strach,přítomnost ďáblů, hryzení svědomí, ohnivé slzy, vzdechy bídy, trest bez konce, a nejvíce zavržených bolí ztráta Boha, ztráta nebe, ztráta radostí nebeských.“

Sv. Jarolím praví: „Ti, jenž v pekle jsou, jiných písní nezpívají, než trojí bědu, řkouce: „Běda, že pro krátkou vůli, povolnost svým chtíčům nebeských rozkoší jsme se chybili! Běda, že jsme Boha a Jeho Svaté rozhněvali a potratili! Běda, že jsme se v pekelné bydlo dostali, z něhož vykoupení není.“

Obsah ↑

Muka v pekle dle zasloužení rozdílná.

Sv. Řehoř (Dialogorum lib. 4. cap. 43.) píše: „Jediný jest sic pekla plamen,avšak nemučí všecky hříšníky způsobem jedním a týmž. Jak dalece totiž požaduje jednoho každého vina, tak veliká snáší se tam pokuta. Neboť jako v tomto světě pod jedním sluncem mnozí žijí, přece ale téhož slunce palčivost všickni stejně nesnášejí, ale jeden více, druhý méně: rovněž i tam v plamenu jednom není jediná míra palčivosti; poněvadž co zde rozdílnost těl, to působí tam rozličnost hříchů, tak že, ač stejného ohně mají, přece týž oheň všecky jednotlivé stejně nepálí.“

Sv. Alfons Liguori praví: „Peklo jest místo pokuty, kdež všecky smyslové a duševní moci zvláštnímu podléhají trestu,a čím více kdo Boha rozkoší zakázanou urazil, tím větší bude pokuta jeho: „Jakž se mnoho chlubil a v rozkošech byl: tak mnoho dejte jemu muk a smutku.““ (Zjev. 18, 7.)

Sv. Stibor dí: „Jakož každý Svatý v nebi dle velikosti svých cností oslaven bude, rovněž i každý nešlechetník dle velikosti svých přestupků odsouzen a trápen bude.“

Sv. Efrem vece: „Jakož jsou rozdílové hříchů, rovněž jsou rozdílové v mukách. Jinak bývá mučen cizoložník, jinak smilník jinak vražedlník, jinak zloděj a lupič, jinak opilec, jinak křivopřísežník.“

Blahosl. Tomáš Kemp. píše: „Tam leniví pro zmařené chvíle žalostně lkáti,tam obžerci po dosti malém občerstvení marně vzdychati, tam smilníci a rozkošníci ve svých neřestech bídně se trápiti, tamť i závistiví co vzteklivci věčným nepokojem trýzněni, bez ulevení kvíliti a naříkati budou. Tam pyšní všelikým zahanbením naplněni a lakomci nouzí trápeni budou. Tamť bude jedna hodina v mukách težší nežli tady sto let v nejtužším pokání. Tam žádného není odpočinutí, žádné útěchy zavržencům.“

Konečně dokládá sv. Řehoř: „Čím více kdo pohoršil a zavedl na světě duši, tím větší jest trápení jeho v pekle. Méně trpí, kdo žádného nezavedl; hoří sám, hoří za sebe jediného; ale kdo zavedl více, za víc duší trpí, za víc hoří. O jak by mnohý svůdce v pekle rád napravil, koho pohoršil.“

Obsah ↑

Poznáním a náhledem muka rostou.

Sv. Cyril Alexandr. píše: „Tehdáž poznají zavrženci, že všech marností života krátké byly; shledají, že cokoliv se jim dobré a slastiplné zdálo, nad žluč jestiť hořčí. O trpnosti času tehdejšího! Těžko to od Svatých se odděliti; těžší to, od Boha se odtrhnouti. Odvrženu býti od patření na tvář Boží a ztráta věčného blahoslavenství, největší muka zavržených. Když se rozpomene nešťastník, že pro něj připravil korunu radostí věčných, jeho že mohlo býti království nebeské, a on svou vinou že jest uvržen do žaláře věčného.“ – „Pro mrzký hřích, pro na okamžení trvající rozkoš že se o věčnou blaženost připravil tento červ,“ dí sv. Alfons Liguori, „upamatuje ho na čas, kterého mu Bůh k spasení popřál na příležitostí, které mu poskytl, aby pokání činiti mohl, na dobré příklady křesťanů, na učiněná, ale nevyplněná předsevzetí. A nyní že pro ně žádného vykoupení.“

Inocenc třetí praví: „Tehdáž zavrženci řeknou, sami v sobě žadoníc: „Jistě pobloudili jsme od cesty pravdy, a světlo spravedlnosti nesvítilo nám.“ (Moudr. 5, 6.)

Sv. Bernard dokládá: „Prv budou požehnaní povoláni do království, a napotom budou teprv zlořečení do pece večného ohně uvrženi, aby tím trpčí měli bolest, vidouce co ztratili: a spravedliví radovati se budou, vidouce, čemu ušli.“

Obsah ↑

Věčnost podá každému zaslouženou mzdu.

Sv. Augustin píše: „Líbili se Prozřetelnosti Božské spravedlivým svým za časté budoucí poklady uchystati, v jichž požitkování nespravedliví nepřijdou, a pokuty bezbožným připraviti, jimiž dobří trápení nebudou.“

Sv. Jarolím praví: „A jako Svatí radovati se budou s anděly v nebi bez skonání, taktéž hříšníci s ďáblem mučeni budou v pekle věčně.“

Sv. Hipolyt dí: „Na zlé čeká oheň neuhasitelný, který nikdy konce míti nebude: neboť vece Pán: „Červ jejich neumírá a oheň nehasne.““ (Mar. 9, 43.)

Sv. Augustin praví: „Zajisté, Pán neslíbil svým ničeho, co by nebylo věčné, aniž číms časným pohrozil bezbožným. Jakož slíbil svatým život, blaženost, království, dědictví věčné a bez konce: rovněž pohrozil bezbožným ohněm věčným. Pakliže až dosud nemilujeme, čeho slíbil, strachujeme se alespoň toho, čím pohrozil.“

Proč trest věčný? Sv. Bernard píše: „Proto se beze vší pochyby věčně trestá hřích nepoddajné a tvrdošíjné mysli, byť jen v čas zpáchán, poněvadž jisto, že co časem neb skutkem krátké bylo, dlouhé jest vůli zatvrzelou, tak že, kdyby nikdy neumřel, nikdy by hřešiti přestati nechtěl, ano vždy by žíti chtěl, aby vždycky hřešiti mohl.“

Sv. Augustin učí: „Trestové zatracenců proto jsou věční, poněvadž věčně chtěli setrvati v hříších, a na věky nespouštěti se svých zlých žádostí.“

Obsah ↑

Snažme se všemožně peklu ujíti.

Sv. Kliment Římský dí: „Nic nás od věčného trestu neochrání, jako zachováme-li přikázání Páně.“

Sv. Jan Zlatoústý praví: „Bůh proto peklem pohroziti ráčil, aby nikdo v peklo nepadl, ale všichni království dosáhli. I my se za tou příčinou neustále o peklu zmiňujeme, abychom vás ku království pohnali a přivedli. Zdaliž to nebude duše zavržených kormoutiti, když se rozpomenu. Že v těchto málo dnech nepoužili příležitosti k svému napravení, a tak se věčným zadali mukám? Vzchopme se tedy, abychom cos podobného neutrpěli, vzchopme se, dokudž jest čas příhodný, dokudž má kajícnost velikou do sebe moc. Neboť kdož lenivě v hříších setrvají, vše to uvalejí, na sebe co o pekelných mukách jest praveno.“

Sv. Řehoř nabádá takto: „Co prospěje medle vše toto o pekle věděti, nepodaří-li se, jemu ujíti? Následovně se vší snahou sluší pečovati o to, abychom, dokudž příhodného času máme, dobře hleděli žíti a uvarovati se tak pokut, jimiž se mstějí hříchové. Z té příčiny radí sv. Pavel: „Dokudž čas máme, čiňme dobře.““ (Gal. 6, 16.)

Sv. Bernard praví: „Takť jest! Buď se duše hříšníka pro hříchy mučí, a duše spravedlivého pro dobré zásluhy v ráj vchází. Nuže, teď sobě jedno z obou zvolme, buď věčné muky s bezbožnými, aneb věčnou radost se Svatými. Nebo dobré i zlé, život i smrt, jsou nám předloženy, abychom, k čemu chceme, ruku svou vztáhly. Jestli nás muka nelekají, nechť nás alespoň odměny vyzývají.“

Origenes dí: „Hotov jsem, všemi tresty i mrskáním sebe napraviti, ničeho se neodříkám, jen abych ušel pokutám věčného ohně, abych budoucích trestů bolesti mohl zapraviti bolestmi nynějšími.“

Obsah ↑

Jak možná peklu ujíti?

Sv. Augustin (Contra Semipelag.) píše: „Bůh jest všech lidí Stvořitelem: poněvadž ale jest nejvýš dobrý a spravedlivý, pročež nikdo nebyl od Něho stvořen proto, aby jej věčně zatratil; jiná příčina jest nařízení člověka, a jiná příčina jeho zahynutí. Aby lidé se narodili, pochází z dobrodiní Božího; aby však zahynuli, příčina jest nepravost nevěrného neposlušného chování a nezachování Božích přikázání.“

Sv. písmo praví: „Pamětliv buď na poslední věci své a na věky nezhřešíš.“ (Ekkl. 7, 40.)

Načež dí sv. Jan Zlatoústý: „Není možná, aby duše, o pekle bedlivě přemýšlejíc, tak snadno se prohřešila. Duše pokud se bojící nemůže leč zdráhavou k provinění býti. Neboť bázeň, když se v duši zmůže a plápolá, nic světského v ní neponechá. Nikdo z těch, kdož peklo před očima mají, do něho neupadne; kdo však na peklo nevěří, peklem pohrdaje, peklu neujde.“

Sv. Augustin píše: „Pamatuj na to, onen pekla oheň představ proti plamenům vilnosti a chtivosti, jenž v tobě nyní povstávají. Pomni, že pekelný oheň vždy mučí, jež pojme. Avšak můžeme netoliko těmto trestům těmto mukám ujíti, nýbrž i věčné blaženosti dosáhnouti, jestliže jen za svá provinění pokání činíme.“

Sv. Prosper dí: „O mukách pekelných s ochotností slýchati aneb o nich čítati, vždy je na mysli předváděti, jest špatné.“

Sv. Jan Zlatoústý (v Hom. 55.) napomíná: „O pekle vždy rádi slyšme, abychom z jeho výhrůžek a bázní mnohého získali prospěchu. Kdyby Bůh, chtěje do něho hříšníky uvrhnouti, nebyl předeslal pohrůžek, přemnozí by do něho upadli. Neboť jestliže i nyní, kde peklo bázni duše naše dojímá; přece jsou někteří, jenž tak lehkovážně hřeší, jakoby ho ani nebylo: co bychom teprv páchali pak, kdyby nám sám Bůh peklem nepohrozil?“

Konečně sv. Alfons Liguori dokládá: „Bratře můj! Kdybys teď umříti musel, kam bys přišel? Pozoruj, již hoří pod nohama tvýma tato hrůzná pec, a v tomto okamžení, an toto čteš, ach; kolik duší padá do ní. Považ, že ty jedenkráte tam se dostaneš, kam jsi zasloužil, a odtud nikdy již nemůžeš vyjíti. A byť bys byl jedenkráte pekla zasloužil, již děkuj Bohu, že tě tam ještě neuvrhl, a hned tu věc naprav. Užívej co nejmožněji oněch prostředků, abys k spasení přišel. Oplakávej často a srdečně všech svých hříchů, často jdi k sv. zpovědi a k sv. přijímání; možná-li čti každodenně v duchovních knihách, zvláště často rozjímej a čti o posledních věcech člověka; chop se pobožnosti k Marii Panně, jí se odevzdej pod ochranu, modli se každodenně pětidesátkový růženec ku ctění jí. Utíkej před každou hříšnou příležitostí, odporuj každému pokušení, volej často k Ježíši a Marii. Ach všecko, co se činí, aby člověk věčným mukám mohl ujíti, jest málo, není skoro nic.“

Sv. Bernard praví: „Abychom se pro věčnost ujistili, není žádná opatrnost k tomu dostatečná.“

Obsah ↑

O nebi.

Sv. Augustin (o městě Božím kni. 5.) píše: „Město nebeské, v němž někdy podle zaslíbení panovati máme, tak od tohoto života rozdílné jest, jako nebe a země; jako radost časná, a plesání v životě věčném, jako pochvaly marné, a sláva nekonečná; jako společnost smrtelných lidí, a obcování andělů.“

Sv. Bernard volá: „O blaživá krajino! Ty místo rozkoše, kdež se spravedliví sytí proudem rozkoší; toť místo světla, kdež se třpytí spravedliví jako hvězdy nebes; tu místo radosti, kdež se věčná požívá radost; místo oplývání, kdež se ničeho nedostává patřícím na Boha. O krajino vznešená, bohatstvím přeplněná, po tobě vzdycháme v tomto slzavém údolí, po tobě toužíme, příbytku slastí věčných!“

Sv. Augustin praví: „Snáze jest nám říci, co ve věčném životě není, než co tam jest. Není tam smrti, ani zármutku, není tam mdloby ani slabosti; tam žádný hlad, žádná žížeň, žádné horko, žádné porušení, žádná žalost. Nuže řekli jsme, čeho tam není. Ale chcete věděti, co tam jest? „Toho ani oko nevidělo, ani ucho neslyšelo, aniž to na srdce lidské vstoupilo, co Bůh připravil těm, kteří Ho milují.“ (I. Kor. 2, 9.) Tamť to místo, o kterém se praví: „Setře Bůh všelikou slzu s očí jejich, a smrti více nebude, ani kvílení, ani křiku, aniž jaké bolesti.““

Sv. Efrém dokládá: „V ráji skákají kulhaví, jimž vadila chůze, neboť se vznášejí v povětří, tam se radují zmrzačilí, jenž se stíží plazívali, slepí a hluší, kteří od svého narození po světle nespatřeném toužívali. Ráje krása otevřela jejich oči, zvuk citár otevřel jejich uši. Tam neumdlévají ani nepocitují, tam nijaké lítosti; tam nestárnou, poněvadž neumírají, aniž tam pohřbují, ješto se tam neplodí.“

Obsah ↑

V nebi jsou radosti a rozkoše převeliké.

Sv. Augustin píše: „Pěknost a užitek stvoření, kteréž jest zde člověku bídnému a odsouzenému spatřovati a požívati skrze Božskou štědrost popřáno; i jaké budou tedy věci nebeské, poněvadž zdejších jest tolik a tak znamenitých? Co dá Bůh těm, kteréž předzvěděl k životu, poněvadž tyto věci dává těm, kteréž předzvěděl k smrti?“

Sv. „Bernard (Meditation c. 4.) píše: „O obci nebeská, příbytku bezpečný, obsahujíc všecko, co těší. „Přeslavnéť jsou to věci, kteréž se o tobě hlásají, ó město Boží, s plesáním prozpěvují obyvatelé tvoji.“ (Žalm 86, 3.) Všickni se radují v rozkoši a v plesání, všickni se veselí v Bohu. V proudu oné rozkoše nebude, čeho by více žádala svrchovaná nasycenost! Neboť tam bude vrch blaženosti, přeskvělá sláva. Mysli sobě co chceš, všecko toužení tvoje převýšuje ona blaženost, ona věčnost.“

Obsah ↑

V nebi jsou nevyslovitelné radosti – zvlášť patření na Boha a společnost Svatých.

Sv. Augustin učí: „Naše nejvyšší dobro, po jehož dosažení toužiti máme, jest vidění Boha, patřiti na nedostižitelnou podstatu Boží, což se pouze Svatým slibuje,“ jak dí sv. Pavel, že jej uvidíme „tváří v tváři,“ a o čemž sv. Jan praví: „Podobní Jemu budeme; nebo viděti Jej budeme tak, jakž jest.““ (I. Jan 3, 2.)

Učený Hugo Viktorius píše: „Vyvoleným odměnou jest, viděti Boha, žíti s Bohem, býti s Bohem, jim bude všecko ve všem, míti Boha svrchované dobro. A kde svrchované dobro, tam jest svrchovaná blaženost a radost.“

Sv. Augustin (o městě Božím v knize 22. k. 30.) píše: „Odplatou za cnost bude sám ten, kterýž dal cnost sám, sebe za ni slíbiv; ano nad Něho nic lepšího a nic také většího býti nemůže. Bůh bude záměřem žádostí našich, kterýž bez konce bude voděn, bez omrzení bude všem obecné, jako i život věčný.“

Sv. Bernard praví: „Veškeří nebešťané veselí se v Bohu, Jehož pohled krásný obličej žádostivý a hlas líbezný. Krom Něho nevyhledávají ničeho, protože v Něm vše nalezají, po čem touží. Vždy volno naň patřiti, vždy Jej míti, vždy se s Ním těšiti, vždy se v Něm kochati. Jím se rozum jasní a náklonnost čistí k poznání a k milování pravdy. Tamť budeme míti známost Trojice nejsvrchovanější. Zjevnáť budou nám tajemství Božská, a to vidění, to kochání naplní a nasytí celé srdce člověka a dovrší všecku jeho blaženost.“

Sv. Bonaventura ve svých rozjímáních dí takto: „Uvaž, jak veliká bude blaženost tvá, když Pána Ježíše, který pro nás zde na zemi chudým a opovrženým byl, když ho tam co vznešeného Bohačlověka poznáš; když tam budeš obcovati s nejbl. Pannou Marií, se všemi svatými Apoštoly, Mučeníky, Vyznavači a Pannami, jichžto radost bude i tvá radost.“

Sv. Jarolím napomínal svatou Pavlu takto: „Pamatuj, jak šťastné jest obličej Boží radostný bez tesknosti viděti s anděly Božími, v jejich kůrech bydleti, o se Svatými bez konání se radovati.“

Sv. Bernard (Meditation c. 4.) píše: „Tamť bude všechněm jeden jazyk, v onom odpočinku rozličnost řečí nebude; tamť bude všechněm plesání neunavené, jedna náklonnost, láska věčná. Jako slunce bude se skvíti oslavné člověčenstvo. Andělé i lidé jedinou míti budou radost, jednu rozmluvu, jedny hody.

Bl. Diviš Karth. praví: „Přesahá-li všelikou rozkoš světa, jediného sv.Anděla spatřiti a úplně poznati, jaká to as radost, ne všechny Anděly v jich slávě ustavičně patřiti, dokonale to chápati a ze společnosti všech se radovati. Jaká teprv musí býti radost, patřiti na Pána Krista a na nejkrásnější Rodičku Boží! Rovněž jest to rozkoš nevyslovná, všecky sv. Apoštoly, Proroky, Mučeníky, Vyznavače, Panny, Mnichy, Poustevníky a řeholní osoby obojího pohlaví poznati, na ně vždy patřiti, na blaženosti jich účastenství míti, se všemi se radovati a plesati.“

Sv. Cyprian dokládá: „Množství přátel nás tam očekává, toužebně hledí po nás naše rodiče, bratři, sestry a dítky. Jaké to bude naše i jejich plesání, když se tam zase shledáme a obejmeme? Jaká to rozkoš říše nebeské?!“ Obsah ↑

Vyvolených oblažující vzpomínky.

Sv. Hipolyt dí: „Spravedliví budou sobě připomínati své dobré skutky, pro něž se dostali do říše nebeské, kdež nebude ani spaní, ani bolesti, ani starosti, ani noci, ani dne.“

Sv. Efrém praví: „Když se spravedliví v oné podivuhodné slávě uzří, sami k sobě v udivení řeknou: Kterak jsem za hodného uznán tak veliké slávy? Tu Andělové blížeji se s radostí velikou k Svatým, připomínajíce jim jejich neporušené obcování, jich zdrženlivost, bdění, modlitby, dobrovolnou chudobu, úplnou střídmost, snášení žížně, trpení hladu, v modlitbě setrvání, kající život, a vše, cokoli z lásky ku Kristu trpělivě snášeli.“

Sv. Cyprian dokládá: „Tam se připomene sv. Mučeníkům jich muka, pro kteréž vítěznou korunu obdrželi. Tam se připomene sv. Pannám jich síla a zdrženlivost, že všelikým žádostem těla odolaly. Lidem štědrým se připomene jich milosrdenství, že chudé svou laskavostí nasycovali. Těm, jenž z křehkosti padli, uvede se na mysl jich přísné pokání, hříchů svých hořké oplakávání, a jejich nápotomní láska vřela ku Kristu Ježíši.“

Obsah ↑

Odměna vyvolených dle zásluh přiměřená.

Sv. Řehoř píše: „Týkajíc se vyvolených, sám Pán v Evangelium praví: „V domě Otce mého jsou příbytkové mnozí.“ (Jan 14, 2.) Neboť kdyby ve věčné blaženosti nebylo rozdílné odměny, bylby tam spíše příbytek jediný, a ne mnozí. Mnozí tedy příbytkové jsou, každý dle zásluh jest odměněn.“

Sv. Augustin dí: „Rozdílná tam sláva jednotných, ale společná radost všechněch.“

Sv. Pavel píše: „Hvězda od hvězdy dělí se v jasnosti; tak i vzkříšení z mrtvých.“ (I. Kor. 15, 41.)

Sv. Augustin vece: „Jinak tam svítiti bude panictví, jinak manželství jinak vdovství. Rozličně svítiti budou, ale nebe společné všechněm.“

Sv. Alfons Liguori rozjímaje odměny Svatých, praví: „Koruna sv. Panen a Paniců jest Zjevení sv. Jana (Zj. 14, 3-4) naznačena takto: „Toť jsou ti, kteří nejsou poškvrněni – ti následují Beránka, kamžkoli jde. A zpívali píseň novou, a žádný nemohl se naučiti té písni, jedině těch sto čtyřiceti a čtyři tisíce.“ Koruna Mučeníků jest též v Zjevení (Zj. 7, 14.) naznačena: „To jsou ti, kteříž přišli z velikého soužení, a umyli roucha svá a zbílili je v krvi Beránkově.“ Koruna sv. Učitelů a Kazatelů udává se v proroku Danielovi (Dan. 12, 3.) řka: „Kteříž vyučují mnohé v spravedlnosti, budou se skvíti jako hvězdy na věky.““

Sv. Prosper dí: „Kdožkoli tam budou, byť i rozdílnými zásluhami od sebe vzdáleni, přece všickni blaženi budou; aniž bude nižší vyššímu záviděti slávy, tam bude vládnouti svornost a láska. Všechněch práce bude jedna, Boha chváliti.“

Obsah ↑

V nebi radost bez konce – věčná – a nikdy přesycená.

Sv. Alfons Liguori učí: „Jakož věčně trvá peklo, jímž Bůh vyhrožuje zlým, rovněž tak jest bez konce i nebe, kteréž Bůh slibuje spravedlivým. Abychom se o tom přesvědčili, třeba jen uvážiti výrok, jejž Pán Ježíš při posledním soudu k prospěchu dobrých učiní: „Pojďte požehnaní Otce mého, vládněte královstvím, od ustanovení světa vám připraveným!“ Vímeť ale, že království Ježíše Krista nebude míti konce, jakož o tom k blahosl. Panně Marii archanděl Gabriel pověděl: „Království jeho nebude konce.““

Sv. Augustin (Manual c. 8.) píše: „Království nebeské, království blahoslavené, království nesmrtelné a bez konce, v kterémž není žádného času na věky; kdežto vítězný rytíř nevymluvnými dary po práci se daruje, a na hlavu jeho věčná koruna se vstavuje.“

Sv. Prosper praví: „Budou tam míti takovou hojnost převeliké rozkoše a nebeských radostí, že Darci svému z také milosti díky vzdávajíce, ze samého požívání oplývajícího dobra žádného přesycení neutrpí.“

Sv. Bernard volá: „O společnosti v pravdě blaživá a slavná! O sv. hody, kdež nižádná ouzkost, nižádné přesycení možné není!“

Obsah ↑

Kterak možno do nebe přijíti.

Sv. Alfons Liguori praví: „My křesťané věříme, že k příjití do nebe není jiné cesty, leč prostřednictvím Ježíše Krista, kterýž sám praví: „Já jsem cesta, pravda i život.“ (Jan 14, 5.) A na jiném místě: „Já jsem dveře. Skrze mne vejde-li kdo, spasen bude.““ (Jan 10, 3.)

Sv. Kliment Římský píše: „Jestli v Boha věříme, co Jemu líbezno hledajíce, a podle Jeho svaté vůle se zpravujíce, budeme choditi po stezkách pravdy a odmítati od sebe všecku nespravedlnost a nepravost,všecko lakomství, svárlivost,sočivost a pomlouvačnost, pýchu a chlípnost i všelikou bezbožnost. Tj. stezka kterouž najdeme spásu naši.“

Sv. Barnabáš vece: „Chce-li kdo do nebe přijíti, přičiňuj se o skutky dobré. Miluj toho, který tebe stvořil. Oslavuj toho, jenž tě od smrti vysvobodil. Plň přikázání Boží věrně. Oškliv sobě každý hřích. Buď pokorný a bližnímu laskavý.“

Sv. Augustin dokládá: „Milováním tam můžeš vstoupiti. Milujícím nic není nemožné. Duše, kteráž miluje, začasté tam vstupuje, a probíhá se mile po ulicích nebeského Jerusalema, navštěvuje Patriarchy a Proroky, pozdravuje sv. Apoštoly, Mučeníky, Vyznavače a kůry sv. Panen.“

Obsah ↑

Do nebe cesta nesnadná i těsná.

Učený Laktancius Jirm. píše: „Cesta nebeská nesnadně jest položená a plzká, a jako trním hrozným bodlivá a kamenitá, tak že s velikou prací a s uražením noh svých, a s velikou pilností, aby nepadl, každý pomíjeti má. A na té cestě položil Bůh spravedlnost, skromnost, trpělivost, čistotu zdrženlivost, svornost, umění, pravdu, moudrost a jiné cnosti. Ale také spolu s těmi věcmi položil chudobu, pohanění, práci,bolest a všeliké hořkosti.

Sv. Řehoř praví: „Jakož nikdo nemůže doufati žně, leč byl prvé půdu pluhem rozryl; rovněž se ani v nebi neshromažďuje radost odplaty věčné, leč bylo prvé na zemi v pláči, vzdychání a hořkosti rozjímáno;“ jakož psáno jest: „Jdouce šli a plakali, mecíce semena svá: přijdouce pak přijdou s plesáním nesouce snopy své.““ (Žal. 125, 6.)

Bl. Tomáš Kemp. napomíná takto: „Abychom království Božího dosáhli, musíme udatně bojovati, chutě pracovati, bdíti a horlivě se modliti, často se postiti a truchliti, často se zpovídati a často přijímati, pobožně mši sv. slýchati, nábožně žalmy a písně zpívati, světských věcí se snažně vzdalovati, samotu milovati, a po nebeských věcech toužiti snažně. Tj. cesta, která duše tiché, pokorné, nevinné do života věčného vede.“

Obsah ↑

Do nebe nevejde nic nečistého.

Sv. Efrém praví: „Tolik sobě paddaných miluje ráj, nečistých vyvrhuje ven, rovně tak jako moře, když v lůně svém mrtvolu zvířecí zpozorujem nepodrží ji v sobě, ale ven ze sebe ji vyvrhuje.“

Sv. Bernard (Serm de Divers. S.28.) píše: „Velmi slušno jest a vším právem se žádá, aby ti, pro něž od ustanovení světa království se připravuje, sami sebe pro to království připravovati nezanedbávali, aby snad ti, kdož budoucně kralovati mají, nebyli shledání nepřipraveni pro království připravené. Takť zajisté čteme, že o jakés svatbě ráčil Pán Ježíš říci: „Svatba zajisté hotová jest; ale ti, kteříž pozváni byli, ukázali, že nebyli toho hodni.“ (Mat. 22.) Tážeme-li se upřímně se sv. Davidem: „Hospodine, kdo bude přebývati v stánku Tvém? Aneb kdo bydliti bude na hoře svaté Tvé?“ Odpověď zní: „Ten, kdož obcuje bez poskvrny, a činí spravedlnost.““ (Žalm 14, 1.)

Obsah ↑

Kteří tedy berou se k nebesům?

Sv. Vincenc Ferarský praví: „Že v tom ohledu lhou přemnozí; neboť všickni praví, že se chtějí bráti v nebi, a přec nekráčejí cestou k nebi, totiž cestou pokory, čistoty, trpělivosti, lásky a pokání.“

Sv. Augustin píše: „Úzká jest cesta zdrženlivosti a čistoty, pokory a vší cnosti. Tou cestou předchází a do království nás uvádí Kristus. Za Králem Kristem jdou pokorní, mírní svatí, spravedliví, pokojní, kteří věcí nebeských hledají, a v pečlivosti žijí, aby Boha neurazili, hříchu se varujíce.“

Sv. Cyprian (Ep. 8. Ed. Wirg.) nabádá: „Jeden každý ze dvou jedné teď buď vybízen dopíditi se koruny: buď té bílé co lilie, při dobročinění, aneb té šarlatové, při svém utrpení. V táboru nebeském má jak mír, tak i válka své kvítí, jímžto bojovník Kristův ověnčen bývá.“

Obsah ↑

Co sílí, co občerstvuje poutníka na obtížné cestě k nebi.

Sv. Cyprian píše: „Jestli tu třeba mnoho potu a úsilí, lezoucím do vrchu ana vrchol nějaké hor vysoké: a což teprv činiti nám, toužícím vjíti do nebe! Avšak i to namáhání jest mnohem menší, jestli se k přislíbené odplatě přirovná. Nesmrtelnost, život věčný, království nebeské totě ta mzda, totě ten slib, totě Bohem učiněné přiřčení. Patřte vzhůru, pozdvihněte oči k nebi, a nesklopte jich více k žádostem světa a těla, nesnižujte se více k věcem zeminou páchnoucím. Těsná i úzká to cesta, po níž se jde k životu věčnému. Toutéž stezkou kráčejí Mučeníci, berou se panny, stoupají všickni spravedliví.“

Sv. Řehoř praví: „Který jazyk vypoví, aneb která mysl pochopí, jak veliké jsou onoho hořejního Města radosti a rozkoše? Patřiti na přítomnou tvář Boží, býti mezi kůry Andělskými, nalezati se v společnosti Svatých, obdržeti věčné blahoslavenství! To slyšte duch již se rozněcuje, již sobě žádá býti tam nahoře. Radujž se tedy mysl z velikých těch odměn, avšak nelekejž se také boje a namáhání. Nebo dí sv. Pavel: „Nebude korunován, leč kdoby řádně a náležitě bojoval.““ (II. Tim. 2, 5.)

Pročež napomíná sv. Bernard: „Pojďte, bratři, vstupujme na horu tu, a zdá-li se nám cesta býti drsnatá, všeliké břímě se sebe shoďme; zdá-li se bědná, nic se nešetřme i sebe zmařiti; jestliže dlouhá, tím více spěchejme; jestliže pracná, volejme: „Táhniž nás, za tebou poběhneme po vůni mastí tvých.““ (Pís. Šal. 1, 3.)

Obsah ↑

Pro nebe všecko rádi trpme a podnikejme.

Sv. Augustin (Manuale c. 15.) píše: „O duše má, kdybychom na každý den mučeni býti museli, kdybychom i pekelný oheň za dlouhý čas snášeti měli, toliko abychom Krista v Jeho slávě viděti a k Jeho Svatým připojeni býti mohli, zdaliž by nebylo spravedlivé a hodné, všecko trpěti, co smutného a protivného jest, abychom tak velikých dobrých věcí a takové slávy účastni byli. Věc jest služná v moc jednajícího, poněvadž království nebeské trpí násilí. Člověče, království nebeské nežádá jiné ceny, leč tebe samého. Kristus dal sám sebe, aby tebe získal, království Bohu Otci. (I. Kor. 15, 24) A tak i ty dej sebe samého, abys byl Jeho království, a aby nekraloval v smrtelném těle tvém hřích, ale duch k získání života.“ (Řím. 6,12.)

Bl. Tomáš Kemp. napomíná: „V mlčení a na modlitbách trvej, i snášej zmužile věci protivné; všeho toho a ještě větších bojů jest hoden život věčný. Zdaliž pro život věčný všeliké těžkosti nemají být snášeny? Neníť věc malá, buď ztratiti aneb získati království Boží!“ – Sv. Jarolím dí: „K tomu účelu abychom byli štědří k chudým,aby nás Kristus zúčastnil dědictví nebeského. Neb „chudý jest cesta k nebi, kterouž se přichází k Otci.“

Konečně blahosl. Diviš Karth. radí: „Nezanedbávejmež tedy, aniž sobě málo važme onu blaženost pro marné štěstí aneb pro chatrnou rozkoš přítomného života; ano pro její dosažení sládniž nám všeliké namáhání, líbiž se nám každá kajícnost, s radostí buď snášeno všecko utrpení tohoto světa oné budoucí slávě.“ (Řím. 8, 18.)

Obsah ↑