Grano Salis - Dohoda o křtu

1. Obě církve společně vyznávají víru v Boha, Otce a Stvořitele, v Ježíše Krista, jednorozeného Božího Syna, který se stal člověkem, a v Ducha svatého, Pána a Dárce života. Tato společná víra je vyjádřena apoštolským a nicejsko-ařihradským vyznáním.

Českobratrská církev evangelická zastoupená synodní radou (dále jen evangelická církev) a diecéze římskokatolické církve v české a moravské církevní provincii zastoupené Českou biskupskou konferencí (dále římskokatolická církev) vycházejí z dosavadní praxe a v souladu se svým učením a právními předpisy se dohodly, že mezi sebou vzájemně uznávají křest s tím, že společně prohlašují toto:
1. Obě církve společně vyznávají víru v Boha, Otce a Stvořitele, v Ježíše Krista, jednorozeného Božího Syna, který se stal člověkem, a v Ducha svatého, Pána a Dárce života. Tato společná víra je vyjádřena apoštolským a nicejsko-ařihradským vyznáním.
2.a) Římskokatolická i evangelická církev společně vyznávají, že křest je založen v životě, smrti a zmrtvýchvstání Ježíše Krista a v jeho příkazu: „Jděte ke všem národům a získávejte mi učedníky, křtěte je ve jméno Otce i Syna i Ducha svatého a učte je, aby zachovávali všecko, co jsem vám přikázal“ (Mt 28,19-20). b) Obě církve vyznávají, že svátost křtu je Boží dar, svěřený církvi jako celku, a zároveň její poslušná odpověď víry. Vzkříšený Kristus ve křtu každému pokřtěnému otevírá své království a zahrnuje jej osobně do svého vykupitelského díla, dává mu odpuštění hříchů a smíření s Bohem, podíl na nové smlouvě, včlenění do svého těla (1 Kor 12,13) a účast na darech Ducha svatého. Tím se křest pro pokřtěného stává novým narozením z vody a z Ducha, vstupem pod Kristovu vládu, počátkem nové cesty poslušnosti a následování. c) Účinek křtu nepůsobí lidé tím, že vykonávají obřad. Bůh zůstává svrchovaný a na lidských úkonech nezávislý. Obě církve však věří, že ve křtu vykonaném lidmi působí Bůh pro zásluhy Ježíše Krista v Duchu svatém.
3. Obě církve se dohodly o tom, které znaky musí mít křestní obřad, aby byl skutečným křtem: a) Záměr křtu musí být v souladu s Božím slovem a s vyznáním církve. b) Křest se koná v církvi, nejraději ve shromáždění místní obce. c) Křestní akt musí mít znaky, které lze odvodit z novozákonních zpráv: zvěst evangelia, odpověď víry, užití vody a prohlášení, že jde o křest a že se koná ve jméno (nebo „ve jménu“) Boha Otce, Syna a Ducha svatého. Pokud jde o způsob použití vody, je pro římskokatolickou církev závazné buď ponoření nebo polití. Evangelická církev uznává, že tyto způsoby zvýrazňují symboliku obmytí. V ekumenické vstřícnosti si ukládá, že se napříště omezí jen na tyto dva způsoby. d) Další jednotlivosti křestního obřadu církve upravují samostatně. Obě církve v tomto směru vzájemně respektují rozhodnutí odpovědných církevních autorit.
4. Obě církve pokládají křest nemluvňat a křest na základě osobního rozhodnutí za dva rovnocenné způsoby téhož křtu. a) Na základě přání rodičů křtí církve nemluvňata; činí tak ve víře, že i dětí se týká Kristovo vykoupení, a v naději, že Pán skrze svědectví víry, zejména rodičů a místní křesťanské obce, dovede tyto pokřtěné děti k samostatnému vyznání víry a k životu v následování Ježíše Krista a tak k vědomému přijetí závazku křtu. b) Koná-li se křest u člověka, schopného o sobě samostatně rozhodovat, je osobní přiznání ke Kristu a vyznání víry předpokladem duchovně plodného poskytnutí i přijetí křtu. c)V obou případech se předpokládá, že společenství církve, kde byl křest vykonán, bude pokřtěného na jeho cestě provázet pastýřským vedením a přímluvnou modlitbou.
5. Obě církve věří, že jednou pokřtěný byl Trojjediným Bohem neodvolatelně připojen ke Kristu na celý život. Proto neslouží křtem těm, kdo již jednou platně pokřtěni byli.
6. Toto stručné vyjádření nevystihuje celou šíři učení o křtu a praxe křtu, jak je římskokatolická a evangelická církev zastávají. Obě církve jsou však přesvědčeny, že shoda v uvedených bodech dostatečně umožňuje prohlásit vzájemné uznání křtu. Existující nebo budoucí dohody s jinými církvemi o uznání křtu tím nejsou nijak dotčeny.
7. Z tohoto uznání vyplývá, že členové evangelické a římskokatolické církve se vzájemně vděčně uznávají a přijímají jako křesťané, bratři a sestry v Kristu. Evangelická církev věří, jak to vyznává v preambuli Řádu členství v církvi, že pro Ježíše Krista smí a má o sobě i o jiných křesťanech mít plnou naději, že jedni i druzí jsou údy svaté, obecné církve Kristovy.
Evangelická církev vyznává podle dekretu Unitatis reditegratio II. vatikánského koncilu, že členové nekatolických církví ospravedlnění vírou ve křtu jsou přivtěleni ke Kristu. Psané Boží slovo, život milosti, víra, naděje a láska i jiné vnitřní dary Ducha svatého u nich pocházejí od Krista a k němu vedou a právem patří jediné Kristově církvi (srv. UR 3). Rozdíly, které nelze přehlížet a umenšovat, a které pokládá římskokatolická církev za překážky společenství u stolu Páně, podněcují a zavazují k dalšímu ekumenickému dialogu. Římskokatolická církev prohlašuje, že vztahuje tyto myšlenky koncilního dokumentu na evangelickou církev.
8. Římskokatolická i evangelická církev se domnívají, že další ekumenický dialog by měl vést k vděčnému konstatování a ocenění jednoty tam, kde je od počátku, nebo kde jí bylo již dosaženo, k vzájemnému respektu tam, kde různost není překážkou jednoty, ke sbližování tam, kde jsou rozdíly neoprávněné, a ke spolupráci v křesťanské službě světu. Obě církve se chtějí řídit starou ekumenickou zásadou: V podstatném jednota, v nepodstatném svoboda, ve všem pak láska.
Tuto dohodu přijal: 28. synod Českobratrské církve evangelické v Praze dne 23.10. 1993 5. plenární zasedání České biskupské konference Římskokatolické církve v Olomouci dne 23. 11. 1993
Podepsáno zástupci obou církví v Praze dne 25.1. 1994
Mons. PhDr. Miloslav Vlk Mgr. Pavel Smetana v.r. Mons. František Radkovský MUDr. Zdeněk Susa, CSc. v.r.

	Hledej
	Je a svátek má Rostislav. Vytvoření registrace