Tip na Vánoční dárek:

Recenze
Obsah
OBJEDNAT

Hudební portál
GRANO MUSICALIS
mp3 zdarma

Velký pátek

Vzkříšení

Je katolický výklad na ANTIKONCEPCI  Biblický?                                              "Ploďte a  množte se a  naplňte zemi".(1Gn 28)                              ……Zeptal jsem se Kimberley, jaké téma si zvolila.        „Antikoncepci,“ zněla její odpověď. „Antikoncepci?“ podivil jsem se. „Loni bylo také možné si toto téma vybrat, ale nikdo jej nechtěl. To je ve skutečnosti jenom katolický problém. Proč se právě ty chceš zabývat antikoncepcí?“ „Když mluvím o potratech, neustále narážím na otázky spojené s kontrolou porodnosti. Nevím proč, ale je to tak. Tak jsem si myslela, by nebylo špatné zjistit, jestli k tomu má Bible co říct.“ „Když chceš ztrácet čas kvůli pseudoproblému.. Ale jak myslíš. Je to tvůj čas.“  Překvapilo mě to, ale nezajímalo mě to natolik, abych se tím zabýval. Koneckonců, pro nás opravdu tehdy neexistoval správný či falešný pohled na problém antikoncepce. Tenkrát jsem ještě netušil, jak moc ovlivní Kimberleyno studium této otázky náš život.

Asi za čtrnáct dní mě zastavil na chodbě jeden z mých přátel: „Už jsi mluvil se svou ženou o jejím studiu otázky antikoncepce?“ „Moc ne.“ „Tak bys měl. Přišla totiž s hodně zajímavými myšlenkami.“ Poté jsem si řekl, že s ní promluvím. Zeptal jsem se jí, co zajímavého zjistila ohledně antikoncepce. Sdělila mi, že před rokem 1930 zastávaly všechny křesťanské církve společné stanovisko, tvrdicí, že antikoncepce je špatná za všech okolností. „Možná to trvalo tak dlouho, než se ostatní zbavili posledních pozůstatků katolicismu,“ vyslovil jsem svoji domněnku. Kimberley však pokračovala dál: „Ale víš, jak katolíci zdůvodňují svůj odmítavý postoj ke kontrole porodnosti? Jejich argumenty jsou silnější, než by sis myslel.“ Musel jsem připustit, že ty argumenty neznám. Požádala mě, abych si na toto téma přečetl jednu knihu. Jmenovala se Birth Control and Marriage Covenant (Kontrola porodnosti a manželská smlouva) a jejím autorem byl John Kippley. Od té doby byla tato kniha přepracována a znovu vydána pod titulem Sex and Marriage Covenant (Sex a manželská smlouva). A já jsem se považoval za odborníka na teologii smlouvy. Myslel jsem si, že vlastním všechny knihy, jejichž titul obsahuje slovo „smlouva“. Tuto jsem však neznal, a to vyprovokovalo moji zvědavost. Podíval jsem se na ni a pomyslel si: „Cože? Katolické nakladatelství? Vždyť ten autor je katolík! Papeženec! Copak to jen provádí, že nám bere protestantský pojem smlouvy? Byl jsem zvědavý na to, co píše. Sedl jsem si ke knize a četl. Říkal jsem si: „To snad není pravda — to nemůže být pravda!“ Obsah knihy byl srozumitelný a logický. Autor říkal, že manželství není pouze obchodní kontrakt, obsahující jen výměnu zboží a služeb. Podle něj je manželství spíše slavnostní smlouvou a zaslíbením, které spočívá v tom, že se dvě lidské bytosti sobě navzájem darují. Jeden z hlavních Kippleyho argumentů obsahoval myšlenku, že ke každé smlouvě patří akt, ve kterém je smlouva potvrzena a obnovena, a že manželský akt je zároveň aktem smluvním a stvrzujícím. Když je manželská smlouva obnovována, Bůh toho používá k předávání nového života. Obnovovat manželskou smlouvu a používat přitom kontroly porodnosti, aby se tak zabránilo možnosti vzniku nového života, znamená vyloučit záměry nejdůležitějšího svědka manželské smlouvy a dárce života — Stvořitele. Kippley říká, že manželský akt jedinečným způsobem představuje mocnou a životodárnou lásku, vybudovanou na základě smlouvy. Všechny ostatní druhy smluv ukazují a přenášejí Boží lásku, ale pouze v rámci manželské smlouvy je láska tak skutečná a mocná, že zprostředkovává život. Když Bůh stvořil člověka, muže a ženu, tak první příkaz, který jim dal, zněl, aby byli plodní a množili se. To bylo k obrazu Božímu — Otce, Syna a Ducha svatého, kteří jsou tři v jednom jako Boží rodina. Takže když se v rámci manželské smlouvy „dva stanou jedním“, je tento „jeden“, kterým se stali, natolik skutečný, že za devět měsíců mu už možná budou dávat nějaké jméno! Dítě ztělesňuje jejich smluvní jednotu. Začal jsem chápat, že každý manželský akt představuje posvátné jednání. Pokaždé, když jsme v našem manželství zmařili životodárnou moc lásky pomocí antikoncepce, činili jsme něco, co tuto posvátnost znesvěcovalo. (Přistupovat k posvátným věcem jako k něčemu obyčejnému samozřejmě znamená jejich znesvěcení.) Tato kniha na mě zapůsobila, ale já jsem o tom raději pomlčel. Kimberley se mě ptala, co si o tom myslím. Odpověděl jsem jí, že je to zajímavé. A pak jsem začal pozorovat, jak Kimberleyny názory začínají zasahovat mé přátele, vždycky za nějakou dobu jednoho — někteří z nejlepších a nejbystřejších začali měnit své názory! Pak jsem objevil, že všichni reformátoři — Luther, Kalvín, Zwingli, Knox i další — byli v této otázce s katolickou Církví zajedno. Byl jsem z toho úplně vedle. Katolická Církev jako jediná „denominace“ na světě byla natolik odvážná a čestná, že hlásala tuto maximálně nepopulární pravdu. Nevěděl jsem, co si s tím počít. Tak jsem se uchýlil k závěru, že po dvou tisících letech přece musí mít katolická Církev alespoň v něčem pravdu. Ať už katolická či jakákoliv jiná, byla to přece jen pravda. Tak jsme tedy s Kimberley vyhodili naše antikoncepční prostředky a začali jsme i se svými rodinnými plány vkládat důvěru v Boha novým způsobem. Nejprve jsme se řídili po několik měsíců metodou přirozeného plánování rodičovství. Pak jsme se rozhodli, že se úplně otevřeme novému životu, abychom toto Boží požehnání byli připraveni kdykoli přijmout… ….Jedním z prvních problémů, do kterého jsem se v rámci kursu křesťanské etiky pustila, byla otázka antikoncepce. Do té doby, než jsem se zapojila do hnuti pro záchranu nenarozeného života, jsem si nemyslela, že by bylo třeba tyto otázky studovat. Z nějakého důvodu se však neustále objevovala otázka kontroly porodnosti. Jako protestantka jsem nevěděla ani o jednom z našich známých, kteří by kontrolu porodnosti nepraktikovali. Kontrola porodnosti se doporučovala jako rozumné a zodpovědné křesťanské jednání. V přípravě na manželství se probíraly různé způsoby této kontroly, avšak otázka, zdali porodnost kontrolovat či ne, vůbec nebyla brána v úvahu. Již první den se naše skupinka, která si vybrala otázku antikoncepce jako předmět svého etického zkoumání, krátce sešla v zadní části učebny. Jeden ze studentů prohlásil: „Nemusíme se zamýšlet nad katolickým postojem, protože existují jen dva důvody, proč jsou katolíci proti antikoncepci. Za prvé — papež není ženatý, takže se nemusí následky manželství ve svém životě zabývat a za druhé — v Římě chtějí, aby na světě bylo co nejvíce katolíků.“ „Tohle jsou důvody, které uvádí katolická Církev?“ přerušila jsem ho. „Já myslím, že ne.“ „Když myslíš, že ne, tak proč to pořádně neprostuduješ?“ zněla reakce. „Ale prostuduju,“ řekla jsem. A prostudovala. Nejprve jsem přemýšlela nad tím, jaká je vlastně Boží podstata a jak my, lidé žijící v manželství, jsme povoláni k tomu, abychom se Bohu podobali. Bůh — Otec, Syn a Duch svatý — stvořil muže a ženu ke svému obrazu a požehnal jim jejich manželskou smlouvu s pokynem, aby byli plodní a množili se, naplnili zemi a panovali nad vším stvořeným, a to ke slávě Boží (Gen 1, 26—28). Skutečný obraz, podle kterého byli muž a žena stvořeni, spočívá v jednotě podstaty tří Božských osob, které se vydávají jedna druhé v úplné sebedarující lásce. Bůh potvrdil znovu tuto stvořitelskou plnou moc ve své smlouvě s Noem a jeho rodinou, když jim opět přikazuje, aby byli plodní a množili se (Gen 9, 1). Existence hříchu tedy nezměnila povolání manželů, aby byli obrazem Božím prostřednictvím plození. V Nové smlouvě to objasnil svatý Pavel. Manželství bylo vyzvednuto jako obraz vztahu mezi Kristem a Církví. (V tomto bodě jsem tehdy neměla ani ponětí o tom, že manželství je vlastně svátost.) A právě skrze životodárnou moc lásky umožňuje Bůh manželům vnímat Boží obraz jako jednotu dvou, která se stává třetím. První otázka, kterou jsem si položila, zněla: „Umožňuje nám, manželům, kontrola porodnosti — při níž vědomě zablokujeme životodárnou moc lásky, zatímco se těšíme ze vzájemné jednoty a rozkoše, jež nám manželský akt poskytuje — vnímat Boží obraz (ke kterému jsme stvořeni) v lásce, která se tomu druhému daruje cele a úplně?“ Za druhé, prostudovala jsem, co říká Písmo o dětech. Svědectví Božího slova bylo ohromné. Každý verš, který mluvil o dětech, mluvil o nich pouze a jen jako o požehnání (např. Ž 127, 128). Nebyl zde žádný výrok, který by poučoval o ceně, jež by převážila hodnotu samotného dítěte. Žádného požehnání se zde nedostává muži či ženě, kteří by měli dokonale odměřené časové úseky mezi jednotlivými dětmi, ani manželům, kteří by dříve, než na svá bedra vezmou břemeno rodičovství, prožili nějaký přesný a správný počet roků bez dětí, ani rodičům, kteří by každé početí přesně naplánovali. To vše byly přístupy, které jsem znala ze sdělovacích prostředků, ze státní školy a ze svého okolí, ale neměly žádný základ ve Slově Božím. Plodnost byla v Písmu označovaná jako něco, čeho je třeba si cenit a oslavovat. Podle Písma to není žádná choroba, která by se měla za každou cenu odstranit. A ačkoliv jsem nenašla v Písmu nic, co by negativně vypovídalo o lidech s malým počtem dětí, nebylo pochyb o tom, že podle různých míst v Bibli se ve velkých rodinách více ukazují projevy Boží přízně. Je to právě Bůh, který otevírá a zavírá lůno. Když on daroval život, bylo to chápáno jen a jen jako požehnání. A nakonec, Bůh si přeje od věrných manželů „Boží potomstvo“ (Mal 2,15). Děti jsou v Žalmu l2‘7 přirovnávány k „šípům v ruce bohatýra... Blaze muži, který jimi naplnil svůj toulec“. Kdo by se pustil do boje jen se dvěma nebo třemi šípy, když by mohl mít plný toulec? Otázka, kterou jsem kladla sama sobě, zněla: „Reflektovala naše praxe kontroly porodnosti Boží pohled na děti nebo pohled světa?“ Třetí otázkou byla vláda Ježíše Krista. Jako evangelikální protestanté jsme Scott i já brali Kristovu vládu nad svým životem velmi vážně. Po finanční stránce jsme pravidelně dávali stranou ze svých úspor desátek bez ohledu na to, jak malé byly, protože jsme chtěli být dobrými správci peněz, které propůjčil do naší péče. Neustále jsme se mohli přesvědčovat o tom, jak Bůh vychází našim potřebám vstříc — vždy jsme od něj měli víc, než jsme mu sami dali. Co se týče času, zachovávali jsme Den Páně a odkládali stranou studium, které tehdy bylo naší hlavní prací, i když jsme hned v pondělí měli jít na zkoušku. Mnohokrát nám Bůh toto jednání požehnal tím způsobem, že jsme každou pondělní zkoušku dobře zvládli. Co se týče našich schopností a talentů, domnívali jsme se, že bychom měli být vždycky ochotní sloužit Bohu v rámci duchovní péče o druhé a radostně přidat tuto službu k našim studijním povinnostem. Když jsme viděli, jak je náš život výsledky této služby požehnán, byly tím naše víra a náš manželský vztah velmi posilněny. Ale co naše těla? Naše plodnost? Sahala Kristova vláda až tak daleko? Po těchto otázkách jsem se začetla do 1. listu Korinťanům: „Či snad nevíte, že vaše tělo je chrámem Ducha svatého, který ve vás přebývá a jejž máte od Boha? Nepatříte sami sobě! Bylo za vás zaplaceno výkupné. Proto svým tělem oslavujte Boha“ (1 Kor 6,19—20). Považovat plodnost za něco, co je dobré kontrolovat podle svého mínění, byl asi postoj vycházející více z amerického způsobu života než z Boží vůle. Zabývala jsem se otázkou: „Ukazuje naše praxe kontroly porodnosti, že věrně přijímáme vládu Ježíše Krista?“ Za čtvrté, jaká byla Boží vůle pro Scotta a pro mne? Chtěli jsme ji znát a ve svém životě podle ní také jednat. Jedna pasáž z Písma nám v našem hledání pomáhala. Byla z listu apoštola Pavla Římanům: „Vybízím vás, bratří, pro Boží milosrdenství, abyste sami sebe přinášeli jako živou, svatou, Bohu milou oběť, to ať je vaše pravá bohoslužba. A nepřizpůsobujte se už tomuto věku, nýbrž proměňujte se obnovou své myslí, abyste mohli rozpoznat, co je vůle Boží, co je dobré, Bohu milé a dokonalé“ (Řím 12,1—2). Apoštol Pavel říká, že život naplněný obětí vyžaduje Boží milost — nežádá se po nás, abychom tento způsob života žili pouze svou vlastní silou. Můžeme nabídnout celou svou osobu (a tedy i své tělo) jako oběť ve službě Bohu — to je tělesný aspekt toho, když chce člověk žít duchovně. Jeden z klíčů k rozpoznání toho, je-ii naše obětování v souladu s Boží vůlí, spočívá v přesném rozlišení mezi tím, k čemu nás nabádá tento svět a mezi Božími pravdami. To znamená, že musíme svou mysl aktivně obnovovat Slovem Božím. A tak mě mé studium v oblasti antikoncepce dovedlo až k tomuto bodu — rozjímala jsem nad Písmem, které poskytovalo jiný obraz než ten, který dával tento svět. Scott a já jsme již odevzdali své životy sobě navzájem a Bohu. Otázky zněly: „Můžeme věřit Bohu při plánování velikosti naší rodiny? Při pauzách mezi dětmi? Ví; na co máme finančně, emocinálně i duchovně? Má zdroje, ze kterých nám dá sílu, abychom zvládli více dětí, než si sami myslíme, že zvládneme?“ Ve hloubi duše jsem věděla, že to, s čím vlastně bojuji, je skutečná Boží svrchovanost. Jen Bůh znal budoucnost a také nejlepší způsob, jak budovat naši rodinu s Božími potomky, které si pro nás tak přál. Bůh zajisté již nespočetněkrát předtím dokázal v jiných věcech, že je hodný důvěry. Věděla jsem, že mu můžeme důvěřovat, že nám dá víru, kterou potřebujeme k tomu, abychom mu svěřili i tuhle oblast, a že nám dá naději, že tento pohled je součástí jeho plánu pro náš manželský život. A že nás obdaří svou láskou a skrze nás také každou milovanou duši, kterou svěří do naší péče. Konec konců jsem znala v našem semináři mnoho párů, které „plánovaly« početí a narození svých dětí, ale přitom Bůh všechno načasoval jinak, než si představovali. Bylo třeba mu svěřit i tuto oblast zcela a radikálně — bez užívání prostředků kontroly porodnosti. K tomuto přesvědčení jsem tedy došla. Ale manželství je vždycky záležitostí dvou lidí a já jsem potřebovala probrat tyto starosti a otázky se Scottem. Když se mě jednou při večeři zeptal, jak pokračuje moje studium problematiky antikoncepce, sdělila jsem mu, co nejvíc bylo možno. Pak jsem ho požádala, aby si přečetl knihu Johna Kippleye Birth Control and the Marriage Covenant (Kontrola porodnosti a manželská smlouva). Scott se seznámil s podstatou mých argumentů, které tato kniha obsahovala. Navíc si povšiml také toho, jak Kippley aplikuje myšlenku manželské smlouvy, aby vysvětlil, proč je antikoncepce nemorální. Kippley užívá následující přirovnání: S partnery, kteří se těší z požitků manželského aktu jen proto, že zablokovali jeho životodárnou sílu, která je zároveň novým potvrzením této smlouvy, je tomu stejně jako s lidmi ve starověkém Římě, kteří se přejídali na hostinách a pak si vymysleli omluvu pro to, aby mohli toto jídlo vyzvracet (aby zabránili následkům svého obžerství). Oba dva přístupy se protiví přirozenému mravnímu zákonu a ten první navíc i manželské smlouvě. Z Kippleyho pohledu, reprezentujícího katolickou Církev, je prvotním cílem a účelem manželského aktu plození dětí. Když manželé vědomě cestu k tomuto cíli zablokují, jednají v rozporu s přirozeným zákonem. Podkopávají znovupotvrzení své vlastní manželské smlouvy a obracejí v lež své vzájemné a úplné odevzdání se jednoho druhému. Nyní už jsem chápala, proč je katolická Církev proti antikoncepci. Ale jak tomu bylo s přirozenou metodou plánování rodičovství? Nebyla to pouze katolická varianta kontroly porodnosti? V I. listu Korinťanům (7,4-5) se mluví o časových úsecích, ve kterých se manželé mohou zdržet sexuálního styku z důvodu modlitby. Pak jej ale zase mají obnovit, aby ďábel neměl opěrný bod svého pokoušení v jejich manželství. Když jsem četla papežskou encykliku Humanae Vitae, začala jsem si vážit rovnováhy, kterou Církev ve svém učení v této oblasti předkládá. Existoval zde Boží způsob, jak prožívat manželský akt a jak ve vážných podmínkách s rozvážností využívat zdrženlivosti v obdobích plodnosti. Bylo tomu přesně tak jako s jídlem: Jsou období, kdy je půst prospěšný. Zrovna tak mohou být období, kdy půst od manželského aktu ze zbožných důvodů může být člověku prospěšný. Avšak (s výjimkou zázraku) člověk sotva přežije, když bude pořád držet půst. Podobně přirozené plánování rodičovství bylo předkládáno jako lékařský předpis pro období těžkostí, spíše než každodenní vitamín pro celkové zdraví. Poté, co jsem jednoho dne ve školní knihovně vyložila svůj názor v této věci jednomu svému spolužákovi, položil mi provokativní otázku: „Takže vy jste se Scottem už přestali používat metod kontroly porodnosti?“ „Ne, ještě ne.“ „No, ale vypadá to, že to vůbec nepovažuješ za správné.“ Odpověděla jsem mu následovně: „To znáš, jak se na farmě starého Browna potkala slepice s čuníkem a povídali si o tom, jakého mají výborného hospodáře?“ „Ne,“ odpověděl, „to neznám.“ „To bylo tak,“ pokračovala jsem. „Slepice říká čuníkovi: ‘Měli bychom pro našeho hospodáře něco udělat. Něco zvláštního, z čeho bude mít velkou radost.‘ ‘Co máš na mysli?‘ ptá se čuník. ‘Připravíme mu ke snídani šunku s vajíčkem,‘ vtipně poznamenala slepice. ‘To tak,‘ odsekl čuník, ‘to by se ti hodilo. Pro tebe je to dar. Ale pro mne by to bylo totální odevzdání.“ A dodala jsem: „Terry, beru tvoji otázku vážně. Ale pro mne je daleko těžší v této oblasti riskovat důvěru vůči svému manželovi a poslušnost vůči svému svědomí a Bohu než pro tebe, neženatého člověka.“ Poté, co jsme se dohodli na tom, že se za nás bude modlit, jsme se rozešli domů. Když jsme o tom se Scottem diskutovali, souhlasil se mnou. Byl v podstatě také proti antikoncepci, ale navrhl, že bychom si ji snad mohli nechat po ruce pro případ, že bychom si to později zase rozmysleli. Cítila jsem, že toto řešení by mohlo vést k příliš velkému pokušení a návratu ke dřívější praxi. A tak jsme společně zavrhli kontrolu porodnosti a co se týče našich životů a plodnosti, začali jsme novým způsobem důvěřovat Bohu. Ukázka z knihy Scott a Kimberley Hahnovi „Naše cesta do katolické církve