Grano Salis - Úvod do křesťanství

Milí přátelé,
tato série článků je určeny spíše lidem mimo církve, hledajícím samé základy víry, ale myslím, že mohou posloužit i členům církví k novému zfromování jejich pohledu na víru. Úvod do křesťanství Na začátku první knihy Bible, Genesis, se píše o stvoření světa.Genesis je spíše než doslovným popsáním vzniku světa parodií na babylónskou představou stvoření světa. Parodií, která překroucením původní látky ukazuje k Bohu. Tak se děje i na jiných místech Bible. Nedivme se tomu, chceme-li o věcech, které nás přesahují, mluvit dnes, také mluvíme nedokonalými výrazy naší doby. Adam, Eva, Kain, Ábel, to jsou "jenom" literární postavy. Celé to vyprávění je ale tak hrozně ze života, že můžeme říci Já jsem Adam, Eva, Kain nebo Ábel. Pokládáme si první otázku. Existuje Bůh? Po delším než patnáctivteřinovém přemýšlení musíme říct, že ANO. "Nějaký bůh" být musí. Na střední knihovnické škole nám říkali, že všechno ve světě je informace. Je to tak. Už to, jak se částice seskupují v atomu má svá pravidla. Za každou věcí stojí její řád, nějaké slovo.

Najděte mi hmotu bez jakéhokoliv řádu! I ta nejtintěrnější částice má určitá pravidla chování.
Když se budeme například zabývat vlastnostmi kyseliny sírové, zjistíme, že tyto vlastnosti jsou dané uspořádáním molekul této kyseliny. Když se budeme zabývat tím, proč tyto molekuly drží pohromadě, přejdeme k pravidlům chování atomů, budeme-li zkoumat vlastnosti atomů, dojdeme k pravidlům chování elementárních částic. V určitých bodech narazíme na základní fyzikální pravidla, u kterých nelze nalézt jejich původ. Prostě tu jsou. Jestli je ale stanovil Židovsko - křesťanský Bůh, nebo nějaký jiný, to už je otázkou Víry. Na počátku stvořil Bůh nebe a zemi. Země byla pustá a prázdná a nad propastnou tůní byla tma. Ale nad vodami vznášel se duch Boží. I řekl Bůh "Buď světlo!" A bylo světlo. Genesis 1,1-3 Tato první slova Bible říkají, Kdo je Bůh? nebo spíš kdo není. Bůh není příroda, není stvoření. Byl tu před přírodou, před tím, než ji stvořil. Bůh je neviditelný, bezrozměrný, nepochopitelný. Představte si, že by jste žili v dvourozměrném světě, jako figurka nakreslená na papíře. Jenom šířka a délka, žádná hloubka. Už to je stěží představitelné, ještě hůře představitelný je čtyřrozměrný svět. Svět bezrozměrný je zcela mimo naše chápání. Pochopit lze jen jeho záměr s tímto světem. Z čeho stvořil svět? Jak už jsme řekli, vše má svá pravidla, slovo. Není hmota bez řádu. "I řekl Bůh "Buď světlo!" Znamená určil, co je světlo, vyřkl celou podstatu světla. (V tomto bodě by vás jistě zajímalo, jestli je pro mne přijatelná Darwinova evoluční teorie. Odpověď zní: ano. Vznik přírody nekonečné množství pokusů uspět v boji o život, plodící tolik barev a tvarů, něčemu tak zábavnému mohl dát základ a povzbuzovat v chodu poze můj Bůh. Proč stvořil svět, člověka? Na počátku stvořil Bůh nebe a zemi. Země byla pustá a prázdná a nad propastnou tůní byla tma. Ale nad vodami vznášel se duch Boží. I řekl Bůh "Buď světlo!" A bylo světlo. Viděl, že světlo je dobré a oddělil světlo od tmy. Genesis 1,1-3 Jak už jsem uvedl, Bůh je nepochopitelný. Důvod jasný jako houska na krámě nelze nalézt. V Genesis ale čteme, že Bůh se vznášel nad vodami, nad beztvarostí. Je podstatou Boha, že bojuje s beztvarostí, dává světu tvar, život. Nechce zůstat bezrozměrný, dělí se o svou dokonalost tím, že tvoří svět. To zůstává v celé Bibli. Ve správě o stvoření se za každým stvořitelským činem píše: ... viděl, že je to dobré. Ale svět není dobrý! Je rozdíl mezi tím, jak tvoří Bůh a jak člověk (v hebrejštině jsou pro to dokonce dvě odlišná slova). Člověk třeba vyřeže sošku ze dřeva. Vyrobí jí z něčeho, co sám nevytvořil. Soška už zůstane soškou. Bůh zasadí semeno věci, které vytvořil z ničeho. Nechá ho svobodně růst a rozvíjet, jen na něj občas něco naroubuje. Je na stromku, jestli roub přijme, nebo ne.
Sebekrásnější socha nedosahuje složité krásy obyčejného stromu. Bůh nestvořil svět naráz, ale postupně. Na začátku začala trošku zahnívat voda, pak se v ní začali rojit nevzhlední červíci, pak trilobiti, pak paryby, pár ryb vylezlo na břeh. Od trošky zasmrádlé vody došlo stvoření díky své základní informaci 'přežít' až k tak krásnému a složitému tvoru, jako je třeba tygr. To je symbolicky vyjádřeno sedmy dny. Podobné drama, i když s úplně jinými pravidly než 'přežít' v již stvořeném světě rozehrává Bůh s člověkem. A bere je smrtelně vážně, jak uvidíme níže. Bůh stvořil člověka, aby byl jeho obrazem, stvořil ho, aby byl obrazem Božím, jako muže a ženu je stvořil. Genesis 1,27 I vytvořil Bůh člověka, prach ze země, a vdechl mu v chřípí dech života. Tak se stal člověk živým tvorem. Genesis 2,7 Když vytvořil Hospodin Bůh ze země všechnu polní zvěř a všechno nebeské ptactvo, přivedl je k člověku, aby viděl, jak je nazve. Každý tvor se měl jmenovat podle toho, jak jej nazve. Genesis 2,19 Znovu se vraťme k tomu, že zpráva Genesis je svou formou parodií na babylonskou představu o vzniku světa. Bible přísně odmítá božský původ člověka. To je ono "prach ze země". My si klidně můžeme dosadit opici. Savci byli většinu času tvory na okraji. Jeden druh, jeden kousek přírody dovedl Bůh k svému obrazu. Částečka přírody z ní byla vyzvednuta, stala se člověkem. Místo aby člověk splýval s přírodním řádem a nechal se jím unášet, začal ho chápat. Člověk je veden Božími zásahy ke svému cíli, k jednotě s Bohem. Ne jako hinduistické splynutí duše athman s brahmou - božskou duší, ale přátelská jednota, přičemž člověk zůstává člověkem a Bůh Bohem. Asi jako když je otec a syn za jedno, že chtějí na zahradě zasadit strom. Tento člověk, jež je s Bohem (za) jedno, od prvního písmenka postupně vystupuje z celé Bible. Z počátku v nejasných obrysech a náznacích, později už velmi jasně a nepokrytě v proroctvích o mesiáši, trpícím Božím služebníku. Proč jim zakázal jíst ovoce stromu poznání dobrého i zlého? Strom poznání dobrého a zlého je opět velmi symbolický obraz. Bůh lidem zakázal jíst z tohoto stromu ne proto, že by je chtěl udržovat v nevědomosti, ale proto, že na dobré a zlé se měli dotazovat Boha, ne stromu. To co je dobré pro zvíře, není dobré pro člověka. Zvíře ví, že přežije nejsilnější, že život je boj. Člověku ale Bůh říká: "Miluj bližního svého jako sám sebe. Zvíře má svůj instinkt, člověk se musí dotazovat Boha. Žádné zvíře nemůže totiž opanovat celou planetu, protože instinkty, které ho udržují při životě, regulují i jeho stav. Nejlépe je to vidět u lumíků. Přemnožení hlodavci lumíci se sami vrhnou do moře a utopí se. Člověk se dokáže povznést nad instinkty, takže může být svobodně dobrý i zlý. Nemá jako zvíře železné kódování. Proto může ovládnout svět a zničit jej. Adam a Eva se ale, přesto že byli lidé, Boží děti, chovali zvířecky - mysleli takto: Chci-li něco získat, neprosím, ale zmocním se toho. Nechali si našeptat, že je Bůh udržuje v nevědomosti. Přestali mu věřit, jako příteli, spoléhat se na něj. "Cokoliv není z víry, je hřích" tedy co je z nedůvěry, z pověry, je hřích.
Častou otázkou je, kdo byl vlastně ten had; pokud ho chápeme jako ďábla, kdo je tedy ďábel. Protože mi v tomto příběhu přijde jako nedůležitý, odpovíme si na ni později. Co bylo dál? Tak to bude potíž! Dál už vyprávění není o úžasné kráse stvoření a kosmických otázkách. Bůh tu mluví osobně ke konkrétnímu člověku. Kain zabije ze závisti Ábela. Když se na to chystá, Bůh k němu promluví: "Proč jsi tak vzplanul? A proč máš tak sinalou tvář? Což nepřijmu i tebe, budeš-li konat dobro? Nebudeš-li konat dobro, hřích se uvelebí ve dveřích a bude po tobě dychtit; ty však máš nad ním vládnout."
Genesis 4,6 Tady, u prvního vraha, se začíná zvěstovat evangelium - radostná zvěst. Vládnout nad hříchem, nebýt jako zvíře. Kolikrát už jsme chtěli zvládnout hněv, zvládnout lhostejnost a lenost, ovládnout svou slabost, ano vládnout nad hříchem. Důvěřovat Bohu, že se o nás postará, že svojí blízkostí dá našemu životu smysl - to je to, o co jde mezi Bohem a člověkem. To je smysl výrazu věřit v Boha Přiznám se, že nevím, jak je to v jiných církvích, ale v Českobratrské církvi evangelické se děti na náboženství učí z knížky Biblická dějeprava. Tam se nezačíná stvořením, protože, jak už jsem řekl, správa o stvoření je parodie - ale ne samoúčelná, velmi moudrá parodie - na babylónské mýty. Bůh tím říká: Vědět jak to bylo vám v každodenním životě k ničemu není. Starejte se, proč to bylo, co vám dávám a co od vás chci.Takže v naší církvi se začíná Abrahamem. I řekl Bůh Abramovi: "Odejdi ze své země, ze svého rodiště a z domu svého otce do země, kterou ti ukážu.
Učiním tě velikým národem,
požehnám tě,
velké učiním tvé jméno. Staň se požehnáním!
Požehnám těm, kdo žehnají tobě,
prokleji ty, kdo ti zlořečí.
V tobě dojdou požehnání
veškeré čeledi země."
Abram se vydal na cestu, jak mu Hospodin přikázal.
Genesis 12,1-3 Abraham je vstupní brána do světa Bible. Jeho příběh je o osobním vztahu Boha a člověka. Vyjdi odsud, z vyjetých kolejí svého života, do země, kterou ti ukážu - vyjdi z toho, co je, do toho, co má být. "Hledejte především jeho království a spravedlnost, a všechno ostatní vám bude přidáno." Matouš 6,33 Abraham coural po území dnešního Izraele se svojí rodinou a služebnictvem celý život. Poslouchal Boha a ten mu žehnal. Dostal nové jméno - původně se jmenoval Abram a stal se Abrahamem. Vlastně se pořád "jen" ptal, pořád se "jen" učil, naslouchal Bohu. Nic moc viditelného, kromě jeho hrobu po něm v Kanaanu nezbylo nic. Přesto mu říkáme otec ve víře. Víra je ze slyšení. Posloucháním to vždycky začíná a nakonec to vždycky přinese užitek a člověk o tom ani nemusí vědět. Abraham měl syna Izáka. Tomu Bůh řekl: Já jsem Bůh tvého otce Abrahama.
Neboj se, jsem s tebou. Požehnám ti a rozmnožím tvé potomstvo.
kvůli Abrahamovi, svému služebníku.
Genesis 26,24 Pak přišel Jákob, což znamená "Podrazák". Ukradl bratrovi požehnání a pak se mu to vrátilo i s úroky. Bůh ho oslovil, když ta věc s požehnáním praskla a všechno se zdálo být ztrceno. Bůh mu také dal nové jméno - stal se IZRALEM - to znamená "bojuje Bůh" ale pozor! i "bojuje s Bohem". Tak je to s každým věřícím. Bojuje za Boha a Bůh bojuje za něj, ale sám také vede z Bohem zápas, tak jako se dospívající děti přou s rodiči. Nakonec se stal otcem dvanácti synů, dvanácti kmenů, otcem národa IZRAEL, otcem Židů. Jsou to všechno úžasně živé příběhy, ale přeskočme k vyjití z Egypta. Izraelci se dostali do Egypta, když byl v Kenaanu (v Palestině) hlad. Protože jeden z Jákobových synů, Josef, se tam za dramatických okolností stal druhým po faraónovi, měli tam slušné podmínky a, jak říká Bible, převelice se rozmnožili. Když starý farao umřel, nový se na ně začal dívat jako na vnitřní nepřátele a začal je utlačovat. Bůh je odtamtud vyvedl za velmi dramatických okolností. To je nejdůležitější událost Starého Zákona, která se v Židovské rodině stále připomíná.To je základní zkušenost víry - ze světa, kde je útlak, a známe ho jako své boty, kde vládne nedůvěra a beznaděj, do světa, kde je svoboda a nejistota, víra a naděje.
Tak se zrodil Izrael, vyvolený lid. Jak to, že má Bůh jeden národ radši? Jak si to zasloužili? Do toho nemá Bohu nikdo co mluvit. Izrael je znamením všem lidem, že Bůh jedná v tomto světě a že je s ním třeba počítat. Izrael je normou, podle které se ostatní mohou řídit. Ostatně, pokud jde o toto vyvolení, není o co stát. Je to stále ten samý model. Je mor, hospodářská krize, neštěstí, které přišlo jakoby odnikud. Lidé by nejraděj natloukli Bohu, ale jak to chcete udělat? Mlátit kolem sebe do vzduchu? Tak nabijí Židům. Židé jsou osobní Boží vlastnictví.Kdo je nepřítelem Židů, je nepřítelem Božím! Židé mají přísné a kruté zákony ve stylu oko za oko! Jak už jsem psal v úvodu, tvořit znamená dávat věcem řád - hlíně tvar nádoby a podobně. Zákon tvoří ze zvířete člověka. Židé byli jako vyznavači Jednoho Boha ve svém světě a době úplně sami. Museli si dávat pozor na každý krok, aby se nevrátili zpět k pohanství. A pohanství oné doby znamenalo lidské, zejména dětské oběti, znamenalo, že žena není člověk, že otrok není člověk. Koneckonců, zákony ostatních národů té doby byly daleko krutější. Za ono příslovečné oko se často vyžadovala rovnou celá hlava. Naproti tomu Mojžíšův Zákon je nejenom povinnost, ale i právo - žena má práva člověka, otrok má práva člověka, se zvířetem se má slušně zacházet, každý má právo jíst z cizí vinice, pokud netrhá do koše. Ten, kdo se oženil, má nový dům nebo pole, nemusí ten rok do války, aby si toho mohl užít. Kdo se bojí, nesmí být nucen bojovat ve válce. I to je Mojžíšův Zákon. Láska stačí! Ale co je láska? To samozřejmě každý cítí, jenže obelhat sám sebe je ta nejjednodušší záležitost. Ti, kdo ve středověku upalovali čarodějnice, věřili, že to dělají pro spásu jejich duše. Zrovna tak misionáři v Jižní Americe, když násilím křtili indiány. Je také třeba trochu myslet. Starý zákon se svou spoustou živých příběhů a praktických nařízení učí člověka nově myslet a jednat. Ale Ježíš přece Zákon zrušil! Říkal, že jediný zákon je láska!Ne, tak to není. Sám Ježíš říká: "Nedomnívejte se, že jsem přišel zrušit Zákon nebo Proroky; nepřišel jsem zrušit, ale naplnit." Matouš 5,17 Ano, Ježíš je tím vrcholem stvoření. A přímo to souvisí s tím, že zemřel za naše hříchy. Hřích není totiž jenom nějaký abstraktní pojem, je to věc téměř hmatatelná. Co se stane, nedá se odestát. Když mi někdo vypíchne oko, už mi ho nikdo nevrátí. Když mě podvede žena, i když bude po zbytek života věrná, už jí nikdy nebudu moci úplně věřit, pořád to bude mezi námi. Když mě někdo pomluví, i když se to vysvětlí, na pořád ponesu cejch typu "na každém šprochu pravdy trochu". Každá příležitost k dobré věci, kterou v životě propásnu, je definitivně ta tam.
A navíc, je tu Zákon. Co je to za zákon, když za jeho porušení není trest? Ten trest se nedá smazat, nedá se na něj zapomenout - někdo ho zkrátka musí vzít na sebe. Ale kdo, jak by mohl někdo přijít a říct "Já to beru na sebe!" Bůh by mu řekl: "Ty chceš brát něco za sebe? Máš přece svůj vlastní trest, tak se nekasej." Jenom Ježíš byl bez hříchu, ale nebylo to tím, že by měl nějaké božské schopnosti. Bible svědčí o tom, že se velmi bál smrti. On neměl žádnou jistotu, že bude vzkříšen, mohl tomu jen věřit. Byl také vystaven pokušení ke krutosti, pohodlnosti, lhostejnosti, jenže na rozdíl od nás všech odolal. Dokázal, že to jde. Dokázal, že se člověk ze zvířete může stát božím přítelem, božím synem - být s Bohem (za)jedno. A svého jediného přítele, jediného syna mezi lidmi a vlastně jediného tvora v celém vesmíru, který Boha nikdy neodmítne, vždy (si) ho poslechne, toho Bůh odsoudil a ztrestal za každou lidskou pomluvu, nevěru, vraždu, podraz, zradu; tu všechnu špínu hodil na jeho hlavu. Vlastně tím potrestal sám sebe a to jenom pro nedokonalé tvorstvo, se kterým se nedá rozumně mluvit. To je jako obětovat vlastního syna pro rybičky z akvária. Tak moc nás má rád. Víc už to nejde. Pokud věříte tomuhle, věřte, že toto nejhlubší ponížení Boha v jeho služebníku (ukřižování byl trest pro bezprávné - otroky a povstalce, před ukřižování byli odsouzení svlečeni donaha) je neporazitelnou silou, věřte ve vzkříšení. Teprve potom má smysl ptát se dál. Tomáš Pavelka

	Hledej
	Je a svátek má Rostislav. Vytvoření registrace